Galerie VU´ – největší pařížská soukromá fotogalerie – v Praze představuje necelou stovku fotografií ze svých sbírek. Nepřipraveného návštěvníka může při prohlídce výstavy překvapit, že většina zastoupených autorů rezignovala na barvu a soustředěně se věnuje černobílé fotografii.
|
| © Jan Henrik Engström / VU~La Galerie |
Galerie VU´ vznikla v roce 1986 jako součást deníku Liberation. Od počátku měla větší ambice než většina komerčních fotoagentur, které se živí jen prodejem autorských práv. Galerie VU´ od počátku vnímala fotografii jako umění. Snažila se navázat na čilý fotografický život v Paříži ve 20. a 30. let minulého století a prosazovat autorské pojetí fotografie. Proto se také vždy nazývala „agentura fotografů“, nikoli fotoagentura.
|
| © Léa Crespi / VU~La Galerie |
Galerie VU´ sídlí v historické pařížské čtvrti Marais, kde obývá atypické, více než pětisetmetrové prostory. I když vlastní sbírku několika významných fotografů 20. století (Švýcar Gotthard Schuh, Francouzka Anita Conti nebo Švéd Christer Strömholm), zaměřuje se především na současnou tvorbu. Pomohla „prorazit“ i několika mladým autorům, jako je Michael Ackerman nebo J. H. Engström. Téměř všichni významnější fotografové, které galerie zastupuje, se prezentují na současné pražské výstavě. Český fotograf tu není žádný, zato tu můžeme najít dvě vtipné fotografie mimořádně talentovaného slovenského fotografa Martina Kollára.
I když například zmíněný Martin Kollár nebo J. H. Engström pracují s barvou, většina zastoupených autorů dává přednost černobílé fotografii. Mezi stovkou vystavených snímků nenajdeme žádnou módní nebo reklamní fotografii. Nepochybně to souvisí s vyhraněnými požadavky, které galerie na „své“ autory klade: „Každý musí mít soudržný a osobitý rukopis a klást si otázky o současném světě. Žádná laciná estetika, žádná sebestřednost, nýbrž přístupy, které se střetávají se současným světem, aby nám ho pomohly lépe rozluštit, zpochybnit ho a dát mu opět správný tvar.“
|
| © Michael Ackerman / VU~La Galerie |
Výstava ze sbírek Galerie VU´je pestrá, nikoli vyrovnaná. Řada autorů je tu zastoupená jedinou fotografií, někteří dvěma, dalším je věnována celá místnost. Nehledejme však hlubší významy tam, kde nejsou. Rozhodně tu neplatí hledisko kvantity – čím větší počet, tím významnější autor: například jediná velkoformátová fotografie Španěla Castra Prieta s názvem Cespedoza, 1993 patří k nejlepším „kouskům“ celé výstavy. Zastavme se však u několika dalších pozoruhodných autorů.
V suterénu galerie mají místo klasikové černobílé fotografie. Vedle nenápadného humanisticky laděného švýcarského fotografa Gottharda Schuha (1897–1969) a Anity Conti (1899–1997) tu najdeme čtveřici fotografií nestora švédské fotografie Christera Strömholma (1918–2002). Tento světoběžník, který již mezi světovými válkami portrétoval osobnosti evropské výtvarné avantgardy, proslul zejména svým pařížským cyklem o transsexuálech z náměstí Place Blanche. Z vystavených Strömholmových fotografií je však nejpůsobivější momentka Tangier, Maroko, 1952, která v sobě mistrně spojuje melancholickou osudovost s nadějí.
Přízemí galerie je věnováno barevné fotografii. Zatímco práce oslavovaného mladého švédského fotografa Jana Henrika Engströma (1969) působí spíše rozpaky, fotografie Španělky Ouky Lele (1957), Francouzky Léy Crespi (1987) a Thajce Manita Sriwanichpooma (1961) mají alespoň výrazný, těžko napodobitelný styl. Každý z této trojky již našel „svou“ metodu. Ouka Lele pořídí černobílou fotografii a potom ji akvarelem přemaluje. Tímto způsobem vytváří díla na pomezí fotografie, surrealistické malby a svatého obrázku. Léa Crespi fotografuje sama sebe bez šatů v nejrůznějším industriálních prostorech. Výsledkem je cyklus úzkostných fotografií, plných napětí mezi lidskou křehkostí a brutalitou prostředí. Manit Sriwanichpoom svým fotoaparátem bojuje proti konzumentství a globalismu. Středobodem jeho bizarních fotografií je obtloustlý zbohatlík v růžovém obleku, tzv. Pink Man.
|
| © Lars Tunbjork / VU~La Galerie |
Horní dvě patra galerie jsou opět věnována černobílé fotografii. V pestré paletě představených fotografických stylů jsou nepřehlédnutelní dva mladí autoři, Maročan Hicham Benohould (1968) a Američan Michael Ackerman (1967). Zatímco Benohould vzbudil pozornost svým inscenovaným cyklem Třída, v němž mu pózovali žáci z jeho vlastní školní třídy, Ackerman navázal na Roberta Franka a další mistry tzv. street photography a vytvořil cyklus panoptikálně drásavých momentek ze současné Ameriky. Zatímco Benohould pracuje s jemnými tóny a hlubokou symbolikou, Ackerman se pohybuje na hranici reality a špatného snu a tomu také odpovídají jeho fotografické prostředky: hrubé zrno, častá neostrost a tvrdý až brutální kontrast. Pokud bychom použili hudební terminologii, pak by Ackerman mohl směle být představitelem fotografické psychedelie.
Jak už bylo řečeno, výstava fotografií z Galerie VU´ je pestrá. Vzhledem k tomu, že galerie představuje „své“ autory, nemůžeme od výstavy čekat objektivní exkurz do historie světové fotografie. Každopádně nám představuje řadu inspirativních a zcela současných fotografií z celého světa.
kde to v Praze je?
nějak jsem to v článku nenašel…
kde to v praze je?
Galerie Langhans – viz Souvisejici linky vlevo nahore 😉
take bych to ocenil v uvodu clanku…
Nevim
Prohledl jsem si fotografie v clanku a musim rict, ze me nijak nezaujaly. Vypovidaci schopnost nula nula prd, emotivni taktez.
nevim
A bohuzel jsem si na tu vystavu taky zasel. Opravdu dobrych je jich tam tak 5. Zbytek vypada, jako by si autor pri expozici omylem kopl do stativu a pak se mu to uz nechtelo vyhazovat. Mimo nich je tam par zenskejch v ruznym stupni odhalenosti a seslosti. Z dílek prezentovanych autoru přímo čiší tvůrčí bezradnost.
nevim
Měl jsem podobné pocity… Je to tím, že nerozumím moderním trendům ve fotografii nebo si z nás někdo dělá legraci…?
nevim
>>Je to tím, že nerozumím moderním trendům ve fotografii nebo si z nás někdo dělá legraci…?
Vase pocity jsou mozna stejne, jako zazivali lide v predminulem stoleti, privykli Constableovi a Turnerovi, kdyz videli obrazy Gogha a ostatnich tehdejsich “mazalu”. Tim nechci rici, ze modernim fotografiim rozumim, a nektere mi vylozene vadi – ale to plati i o nekterych dnesnich modernich obrazech.
Mozna nejlepe se to da pozorovat v hudbe. Ta je abstraktni a nerusi zde pribeh nebo reality. Stara hudba je nekdy az fadni a prilis jednoducha oproti novym skladbam – ale ne napoprve, je to proste nutno zazit. Mozna to chce jen cas.
nevim
Myslím, že v těch fotografiích jde o legraci ze všeho nejmíň, snad některé jsou kapku ironické. Kdo vůbec vymyslel, že umělecká pocitová emotivní fotka musí být ostrá? Je tak těžké pochopit, že někdy ty objekty nejsou “ostré”? Že můžu fotit věci, tak jak je vidím já nebo-li ještě lépe, jak ty věci cítím? Není to tím, že bych potřebovala brýle, ale ta věc, pocit a vše, co je za tím jen vnímám jinak než asi většina … Každý má své vnímání a svou cestu.
vyjadrovaci prostredek, nic vic, nic min
Zmineny problem s porozumenim moderni fotografii vznikl se stale vetsi akceptanci teto zobrazovaci techniky mezi umelci jako takovymi. Drive byla fotografie v podstate sama v sobe izolovana disciplina, o ktere se vedly nekoncici diskuse zda se jedna o umeni nebo remeslo. I historie vzniku studia fotografie v Cesku je toho vymluvnym prikladem.
Od jiste doby si ale celosvetove fotografii privlastnili studenti umeleckych skol, stala se pro ne vyrazovym prostredkem jako jakakoli jina vytvarna technika a jako s takovou s ni take naprosto volne a bezstarostne nakladaji. Bohudik, nutno rici. V konecnem dusledku to totiz znamena nejenom uz po leta konstantne stoupajici hodnotu a uznani fotografie na umeleckem trhu jako takovem, ale i jeji osvobozeni od zatuchlych schemat a poucek. Fotografie neni to, cim byla ve dvacatych nebo sedesatych letech minuleho stoleti, a neni ani tim, za co ji povazuji fotoamateri ctouci “odborne casopisy”.
Pokud nekdo je zvykly divat se vnimave a kriticky na ostatni produkty soudobeho umeni, nebude mu to cinit problemy ani u fotografie. Kdo se na fotografii diva kriterii prirucek “fotografujeme snadno a rychle”, ten bude mit nejspis s chapanim jejiho vyvoje cim dal vetsi potize 🙂
vyjadrovaci prostredek, nic vic, nic min
Myslim, ze pojem “fotografie” je velmi široký. Zavrhnutí pouček je patrně nejsnažší u výtvarné fotografie, kde to asi napáchá i nejmenší škody. Ovšem na druhou stranu mě vždy potěší, pokud i v této disciplíně vidím fotografii, která zaujme i něčím jiným, než jen extravagancí. Pokud se někdo věnuje makrofotografii, krajinářské fotografii, portrétům, reportážím atd. patrně šmahem nezavrhne všechny teoretické zásady jen proto, aby náhodou nebyly zatuchlé, protože by jeho fotografie byly v té které disciplíně k nepotřebě. Také zde se najdou vyjímky, kde porušení některého z obvyklých postupů vede k velmi působivým výsledkům, ale obvykle je stále zřetelné oč autorovi šlo. Což u řady výtvarných moderních fotografií zřetelné není, aspoň tedy ne pro mne.
vyjadrovaci prostredek, nic vic, nic min
No, dovoluji si poznamenat, ze tady moc lidi “divajicich se na fotografii kriterii prirucek “fotografujeme snadno a rychle”” nenajdes. Snahy pouzivat ruzne efekty (zneostreni, presviceni stinu, redukovana skala polotonu) byly ve fotografii odjakziva, jenze kdo je pouzival samoucelne (jako na vetsine snimku na one vystave), nikdy nezaujal. Muzes snahy modernich umelcu balit do spousty nicnerikajicich slovicek, ale vetsina lidi, co nekdy o fotografii alespon trochu zavadili, na prvni pohled pozna, jestli “to” tam je, nebo ne.
Čas to vytřídí.
nevim
Článek jsem si přečetl, naopak musím říct, že mě to láká na výstavu jít, přiložené fotografie mě oslovily. Jenže jsem příliš daleko od Prahy…
No,
sice musím také tk trochu souhlasit s příspěvkem Martina Rybáka, protože má svým spůsobem pravdu, ale zároveň se přikláním k názoru, že moderní fotografie se mi zdá skutečně tak trochu podivná … respektive podivný je spíše směr, kterým se ubírá – přijde mi to jako pokus mnohdy mladých autorů odlišit se za každou cenu od vžitých standardů, což se mnohým možná daří, ale dle mého názoru na úkor kvality. Pokud se na podobnou fotografii podívám, moje první myšlenka je, že je to něco jiného. A to je bohužel vše. Dál to nikam nesahá a to je tak trochu škoda. Nejsem znalec ani odborník a popisuji jen svoje čiré pocity. Z daného výboru vystavovaných fotografií mě však nezaujala dobrá polovina fotek a to hlavně z výše popisovaného důvodu. Ale i přesto výstavu moho doporučit, protože je to právě ten druh výstavy, kde každý něco pro svoje oko zajímavého a hlavně inspirativního může najít.
chyby
ehm, jen přikládám trapnou omluvu za pravopisné chyby a překlepy … 😉
no,…a fotografie a umění a tak podobně
Krásná diskuze, která krásně ukazuje tristní stav hlavně české fotografie, na kterém se hlavní měrou podílejí zejména odborné časopisy, které se věnují fotografii a příbuzným digitálním médiím! Ta největší blamáž, která se děje na lidech, kteří mají fotografii v oblibě (tedy amatérech=od francouzského slova “milovat”, či tak nějak v překladu) je záměrné zakrývání podstaty toho, co vlastně fotografie je organizováním různých připitomělých fotosoutěží na různá témata, vyhlašování různých “fotek týdne či měsíce či roku” apod. Fotografie je: 1)určitý řemeslný prostředek demagogie, který využívá/zneužívá/např. reklama a ten, kdo potřebuje někoho něčím ovlivňovat a 2)svobodný, živý jazyk, který se stále vyvíjí, protože i my se vyvíjíme v každodenní realitě a v konfrontacích, kterým jsme vystaveni. Konfrontace, které vytváříme svou existencí na tomhle světě a jejichž pochopení a postižení různých skrytých jevů, vztahů a ohrožení, která z toho pro člověka plynou, nám často docházejí až se značným zpožděním a občas i katastrofálními důsledky. Protože je fotografie jazyk, má se to s ní stejně jako když jsme se ve škole seznamovali se svou mateřštinou: začali jsme slabikářem s EMA MÁ MASO, Ó MY SE MÁME a pak přišlo na řadu i že po HYCHYKYRYDYTYNY se píše ypsilon. A pak později přišla i různá slohová cvičení a jazykové styly a v té nejvyšší formě pak i nucení pana/paní češtinářky do povinné četby krásné prózy a poezie a snaha donutit nás k explikaci např.”ŠTĚSTÍ, CO JE TO ŠTĚSTÍ?”, muška jenom zlatá a co tím básník vlastně myslel. Abych to zbytečně neprotahoval, někoho ta čeština moc nebrala a byl rád, že se naučil psát a číst a více už další věci kolem jazyka k praktickému životu nepotřeboval a ani už neměl potřebu číst nějakou krásnou literaturu.To není myšleno s despektem. A někdo se naopak stal spisovatelem nebo básníkem, protože měl jisté, v prakticky orientovaném světě nepraktické potřeby cosi nevyslovitelného vyslovovat. Tím se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu, proč je fotografie ( i současné umění) jazyk a proč často různé projevy vzbuzují tak časté nepochopení. Ačkoliv se domlouváme slovy, přesto si často nerozumíme, protože za těmi slovy máme jiné obrazy, které mohou vycházet z rozdílností našich vnitřních světů. Takže to není chyba, pokud někdo ty svoje světy prezentuje a někdo další nechápe=nerozumí jim. Ale bylo by chybou tvrdit, protože jsme každý naprosto originál, že podstatou fotografie (a umění) a konečným smyslem je jen trvalé omílání objeveného a vzdychání nad ověřenou krásou. Podstatou je zprostředkovávání si těch svých rozdílných vnitřních světů. Pochopením světa (nebo alespoň vnímáním toho) mohu pochopit i něco ze sebe sama, co mi zatím třeba zůstalo skryto.
no,…a fotografie a umění a tak podobně
Ta poslední věta měla správně znít:” Pochopením vnitřního světa druhé člověka (nebo alespoň vnímáním jeho existence) mohu pochopit i něco ze sebe sama, co mi zatím třeba zůstalo skryto.
Spletl jsem se při přepisu, sorry.
Úvaha nad médiem fotografie
Museli jsme před pár lety psát ve škole ve 2.ročníku v rámci teorie fotografie a semináře kritiky fotografie i úvahu nad médiem fotografie, teď jsem to našel v archívu. Působí to sice ve zpětném pohledu trochu naivně, ale má to souvislost s předchozí diskuzí….
Zamyšlení nad médiem fotografie…toť věru obtížná věc, o to se snaží generace praktiků a teoretiků od počátků existence vynálezu fotografie a ačkoliv jsou tady jisté dílčí výsledky, konečné řešení je v nedohlednu. Asi z jednoho prostého důvodu:“Vše je v pohybu“. Médium fotografie, respektive podstata fotografie je tak v pohybu, jak v pohybu je lidské myšlení a empatie ke stále novým situacím, ve kterých se lidské pokolení nachází. Jsme schopni s určitou jistou nepřesností definovat médium fotografie v pohledu do minulosti, ale už je problém vystihnout, jaké je to médium nyní, v současnosti. Ať chceme nebo ne, máme podvědomý sklon restaurovat to, co bylo do toho, co je teď, protože médium fotografie je prostor s velice pohyblivými, rozplizlými okraji, kde se ten, jenž opouští pevnou půdu jistého, ověřeného a jde nevyznačenou stezkou, brodí a houpe jak poutník v rašeliništi a hledá, čeho stabilního se chytit. Jen někteří hledači najdou odvahu (či mají více štěstí?) jít dál a objevit kus nové země, po které se dá procházet a území využívat. To jsou OBJEVITELÉ. Za nimi přijdou další osídlenci, jež krajinu obydlí, protnou různými cestami a spojí s místy, odkud vyšli. To jsou NÁSLEDOVNÍCI. Neznámý, nejistý ostrov se postupně stane součástí pevniny a paradoxně okraj začne být částí středu. Na víkendové návštěvy sem jezdí výletníci, často v organizovaných zájezdech, kteří se pohybují po bezpečně značených a vyzkoušených stezkách bez velkých problémů. To jsou EPIGONI. Někteří se zde usazují už natrvalo.A neklidný duch prvních objevitelů pocítí, že je třeba jít… zas dál a jinam a jinak. Neboť médium fotografie je neuchopitelné, jako je neuchopitelný lidský duch, vnímání a vidění, rozprostírá se přes řadů oborů a uniká mezi prsty jako gel, který bychom chtěli nabrat do dlaní a pevně uchopit.
Jiná fotografie…
Kdo má zájem, jak může vypadat fotografie i jinak, než se prezentuje zde v tom malém českém rybníku, ovlivněném spoustou partikulárních zájmů a osobních kamarádšoftů, ať se podívá třeba sem:
http://www.aeroplastics.net/dreamscapes/041123.html
http://www.aeroplastics.net/photo/works.html
anebo i jiné, než české umění…
http://www.aeroplastics.net
http://www.artnet.com/gallery nebo jen http://www.artnet.com
To je něco úplně jiného než připitomělý Photolife, Fotografie Magazín či FotoVideo apod…. :-((((
Způsob, jakým tyhle časopisy zacházejí s fotografií, je právě otřesnou ukázkou toho, jak se s fotografií zacházet nemá. Protože právě na dějiny fotografie máme ve škole člověka s velkým rozhledem po světě fotografie a umění (prof.Birgus), vím, že paradoxně ve 20. a 30. letech 20.století tou avantgardní silou vývoje ve fotografii byli amatéři (!) a na stránkách fotoamatérských časopisů se vedly velice podnětné diskuze o vývoji fotografie
viz. např.: Čítanka z teorie fotografie
http://www.itf.cz/studenti/citanka.pdf?PHPSESSID=6499f819190d9621d47130c9545b6a1e
nebo i kniha Česká fotografická avantgarda 1918-1948,
ale dnes se z těchto časopisů stala “salónní záležitost”, která se soustřeďuje jen na informaci o technických novinkách a tisk prťavých fotografií od svých čtenářů (v převážné většině) a vůbec jim nevadí, že to množství fotek, které dovedou naprat na jednu stránku vedle sebe bez ladu a skladu, totálně každou fotku umrtví…. protože ne každá fotka se snese vedle sebe s jinou!
Oprava 1 linku jiná fotografie…
http://www.aeroplastics.net/dreamscapes/041123.html
nějak se tam předtím do *.html dostala mezera, takže ht ml nefunguje
Ještě jedna oprava
Sorry, nějak mi blbne pc při překopírovávání odkazů 🙁 Správný odkaz na tu Čítanku z teorie fotografie je
http://www.itf.cz/studenti/citanka.pdf?PHPSESSID=b149a58d06140402143c49b3277cb412
ještě jedna oprava opravy
tak to asi blbne tady na serveru…
na konci odkazu je celé číslo 412, ne mezera 41 2
Jinak je odkaz přímo na stránkách http://www.itf.cz volně ke stažení pro vlastní studium.
jiná fotografie…
Mnoho slov, zajícova smrt. Nikdo a nic mi nevymluví, že většina oněch vystavených fotografiií nemá vnitřní náboj. Nahá černoška, co jde přes trávník, i kdyby by byla ještě dvakrát tak zvětšená, prostě zůstane nahou černošku, co jde přes trávník. Jaký je smysl takové fotky?
jiná fotografie…
Tak se zkuste zeptat, jaký má nebo nemá smysl fotka nahé černošky na trávníku třeba v těch časopisech, co se věnují fotografii, pokud jim zrovna vybyde chvilka mezi organizováním různých “soutěží”. Ale ono to celé vůbec není o nějaké jednotlivé fotce. V Čechách momentálně se soustavně věnuje fotografii jako součásti celého spektra současného umění časopis Ateliér a myslím že i částečně Umělec (ale ten moc nesleduji). Mnoho štěstí při hledání smyslu fotek… :o)
jiná fotografie…
Bez ohledu na to, zda “…má nebo nemá smysl fotka nahé černošky na trávníku..” je takovýchto podnětných slov, jaká zde napsal Miloš Vorel, ve fotografických časopisech (a inetových serverech o fotografování) tak úděsně málo (především ve srovnání s nekonečmými články a debatami o technice, zejména digitální a počítačové), že jsou skutečně ojedinělým “pramenem živé vody” (bez úzkých převážně “technických” klapek na očích a uších) v šedém spektru toho, co se lze o fotografii u nás běžně dovědět a dočíst.