Máme dva psy – německé ovčáky neznámého původu. Předtím jsme měli kólii, chvíli jsme se starali o dalšího nalezence, asi taky ovčáka, s černým čumákem.
Fotografií všech možných i nemožných psů máme několik set, ale jen o několika z nich lze prohlásit, že jsou opravdu zdařilé. Rád bych vám tímto předal pár rad, které se nám při fotografování psů velice osvědčily.
Fotografování psů (ale obecně jakýchkoliv zvířat) lze rozdělit na dvě části – pózovací a přirozenou. V rámci pózovací fáze se snažíte “nastavit” psy tak, aby v kombinaci se svým okolím vytvořili kýženou kompozici. Během přirozené fáze je naopak nezbytné, aby se cítili naprosto volně, bezprostředně – snažíte se je zachytit např. při hře nebo jiné oblíbené činnosti (spánek, odpočinek, trhání boty, apod.). Každá fáze má své klady i zápory a každá vyžaduje trochu odlišný přístup.
Přirozenost a bezstarostnost psů nejlépe zachytíte, když si hrají nebo když se věnují jiné, pro ně zajímavé, činnosti. V této fázi je zapotřebí psy nevyrušit, v nejlepším případě zajistit, aby o vás vůbec nevěděli a dál si hráli tak, jako by tam nikdo jiný nebyl. To je možné jen tehdy, pokud psy sledujeme z nějakého dobrého úkrytu nebo z větší dálky. Jelikož dobrých úkrytů není moc, je jednodušší pro focení v přirozené fázi použít dlouhoohniskový objektiv (min. 135 mm, osobně se mi osvědčily ohniskové vzdálenosti 200-300 mm). Jeho použití Vám zajistí dostatečný odstup na to, aby si psi dál hráli a přitom byli na fotografiích v dostatečné velikosti. Při focení opravdu akčních momentů (rvačka, úprk, apod.) je pochopitelně dobré mít objektiv, který má velice rychlý autofokus, aby “stíhal” všechny změny řádně nastavit. K této fázi není nutný žádný speciální psí výcvik.
U pózovací fáze je situace o něco složitější. Už sice tolik nezáleží na použitém objektivu (u dobře vycvičených psů lze dokonce použít i makro režim nebo stativ), naopak příliš velké ohniskové vzdálenosti jsou spíše na obtíž, protože je pro dokonalý záběr nutné několikrát psy upravit, rozmístit, zkontrolovat apod. U pózování se mi nejvíce osvědčil objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností 28-80 mm. Nejvíce záleží na tom, jak se budou chovat a tvářit psi. Proto je potřeba psy naučit tak, aby věděli, že jsou fotografovaní a alespoň chvíli vydrželi v nastavených pózách. Pochopitelně, že je tahle “statická” zábava nebude bavit dlouho, takže je nutné focení spojit s hraním a po každém focení psy odměnit. Psi se nesmí do focení nutit, protože pak jsou znudění a na fotkách se to pozná. Je potřeba se obrnit trpělivostí a nezlobit se na ně, když se zrovna netváří jako profesionální modelka. V této fázi je nutný alespoň základní výcvik. Psi se musí umět na povel posadit, lehnout si, zvednout se, zůstat na místě, popř. se koukat do objektivu. Všechny tyto úkony je vhodné, aby pes prováděl i na určitou vzdálenost, abyste nemuseli kvůli každé změně běhat od foťáku ke psům a naopak. U našich psů se celý tento postup osvědčil, takže teď už ví, že se fotí, zůstanou tak, jak je nastavíme a těší se na zaslouženou odměnu ve formě piškotu.
Celé focení psů vyžaduje velkou dávku trpělivosti. Psi nevydrží dlouho “nic” nedělat, chtějí si s pánem hrát, zaujme je jiný pes nebo je to prostě přestane bavit. Ne každá fotka vyjde tak, jak jste si představovali, protože se těsně před zmáčknutím spouště např. koukli jinam, apod. Nezlobte se na ně, že nejste se snímkem spokojeni a hlavně je nikdy netrestejte za to, že vám nepostojí. To byste je od dalších pokusů zcela odradili.
Poznámka na závěr: obecně platí, že při fotografování psů je nejdůležitější zaostření očí. Mějte proto stále na paměti, že jejich oči musí být vždy zaostřené.
