Fotografování racků v letu

Článek popisuje základní principy fotografování ptáků v letu. Podrobně jsou zde rozebrány dva základní přístupy – klasický (tradiční), využívající krátkého expozičního času, a “experimentální“, využívající dlouhého expozičního času. Názorně je zde předvedeno jak použití panning techniky, tak i přisvětlení bleskem či případně jejich kombinace.

Úvodem je dobré připomenout trochu teorie týkající se techniky fotografování ptáků v letu.
Nejčastěji se používají dvě základní techniky:

1. sledování ptáka v letu s kontinuálním ostřením a stisknutím spouště ve vhodném okamžiku
2. zaostření na předem danou vzdálenost, určenou dle předpokládaného letu a místa s nejvhodnější kompozicí, pozadím

Toť suchá teorie profesionálů při cíleném fotografování daného ptáka, kdy vidíme jeho dráhu letu či předpokládáme kudy poletí (např. u hnízda, tahu hejna atd.).
Úplně nejběžnější metodou u většiny amatérů je ale metoda ”odstřelu”. Při potulce náhle uvidíme ptáka, rychle vymrštíme fotoaparát a začneme zuřivě ostřit. V okamžiku zaostření exponujeme a teprve pak se třeseme, jakou to v té chvíli snímek vlastně zrovna měl kompozici.
Při všech těchto technikách samozřejmě máme snahu obvykle použít co nejkratší čas – vždyť fotíme relativně rychle letící objekt a ještě teleobjektivem.

Ostření: věčné dilema

Autofokus – ano či ne? Neexistuje jednoznačná odpověď. Jestliže fotografujeme relativně malého ptáka (tím je myšlena nejenom jeho absolutní velikost, ale i relativní, závislá na vzdálenosti ptáka a ohniskové vzdálenosti objektivu), je lepší ostřit manuálně, protože ho neudržíme v políčku autofokusu. Většího ptáka již ano, ale zase pokud rychle letí, tak nemusí fotoaparát dostatečně rychle přeostřovat. Záleží samozřejmě na typu a značce fotoaparátu a objektivu. Obecně lze ale říci, že i slavní profesionální fotografové velmi často používají při fotografování letících ptáků ruční ostření.

Ohnisková vzdálenost objektivu

Další otázkou je ohnisková vzdálenost objektivu. Obecná rada pro fotografování zvířat a ptáků v divoké přírodě zní: co nejdelší a nejsvětelnější (a tudíž nejdražší). Jako minimální (!) se uvádí pro fotografování velkých savců 400mm. Zdůrazňuji, že se jedná o fotografování skutečně divokých živočichů. Jestliže budeme fotografovat relativně ochočená, tj. na člověka zvyklá zvířata, která mají kratší útěkovou vzdálenost (např. v městských parcích), tak můžeme kolikrát vystačit i s 300mm objektivem (či zoomem x-300, tak rozšířeném mezi námi amatéry). Pro ptáky se obecně uvádí 500mm a výše, avšak pro fotografování letících ptáků je všeobecně uznáván jako nejlepší 400mm objektiv, jako určitý kompromis mezi ohniskovou vzdáleností, pohotovostí objektivu a jeho váhou. (Navíc většinou v letu fotíme větší druhy ptáků, jako různé druhy dravců, hejna hus apod.).

Po tomto stručném shrnutí základů letových snímků můžeme přejít ke konkrétním postupům při fotografování racků. Při jejich fotografování můžeme využít jedné výhody – jejich ochočenosti a malé útěkové vzdálenosti. Právě proto nám bude stačit i již zmíněný x-300mm zoom.
Jaké přístupy můžeme při vlastním fotografování zvolit?

I. ”Klasický” přístup

Klasickým přístupem mám na mysli použití krátkého expozičního času k zabránění pohybové neostrosti. Dojde tak k zmražení pohybu a na výsledné fotografii budou jak racek, tak i pozadí ostré.

A. V létě na písečné pláži

Tak zvaní ”mořští” racci (velmi často to bývá racek stříbřitý) většinou pomalu letí nad pláží. V tom případě je vše jednoduché – sledováním zjistíme jejich nejobvyklejší trasu a tam se nenápadně přesuneme (nenápadně jak z hlediska létajících racků, tak i opalujících se lidí – není záhodno vzbudit pozornost ani jedné skupiny). Při příletu racka máme relativně (!) dost času na zaostření, můžeme použít i metody zaostření na předem danou vzdálenost. Racek většinou pomalu plachtí a tak není třeba použít ani extrémně krátkých časů. Jediné úskalí může být správná expozice – musíme si uvědomit, že většinou fotografujeme světlý (bílý) objekt proti obloze. Univerzální rada neexistuje, záleží na konkrétním nasvícení, úhlu pohledu, ale i na konkrétním systému měření daného fotoaparátu. Mně osobně se asi nejvíce osvědčilo nastavení +1/2 – +1 EV (u Canonu EOS 300).

Racek stříbřitý, čas 1/500

B. V zimě ve městě

”Čeští” racci (v 99% případů racek chechtavý, v zimě jsou velmi často ze severnějších zemí) ochotně přilétají velmi blízko za házenou potravou, za kterou se akrobaticky vrhají. Právě jejich obratnost a rychlost je kamenem úrazu při fotografování. Nejlepší metodou je krmení racků doprovázející osobou (postačí starý chleba, rohlíky, veka apod.). Pak po domluvě s naším asistentem víme, kam (zhruba) budou racci létat za házeným krmením a můžeme mít už na toto místo předostřeno. Při takovémto rychlém pohybu je totiž správné zaostření velkým problém. Rychlost autofokusu je u běžných amatérských zrcadlovek a objektivů pro tyto účely nedostatečná. Proto raději volíme manuální ostření a případně i předem zaostříme na dané místo. Expoziční čas musí být velmi krátký, absolutním minimem je 1/500s, normou pak 1/1000s. Takto krátké časy vyžadují hodně otevřenou clonu a tudíž mají za následek malou hloubku ostrosti. Musíme tak počítat s tím, že díky minimální hloubce ostrosti nebudou všechny snímky správně zaostřeny.

Žebrající racek, čas 1/500s; neostrost vznikla malou hloubkou ostrosti (f=5.6)

Dalším možným způsobem je fotografování čekajících racků. Racci totiž velmi často utvoří jakousi frontu na potravu, třepotají se na místě a čekají. V této situaci je lze vyfotografovat i při relativně dlouhých časech (např. 1/250s) a s použitím poměrně krátkých ohnisek (75mm či 100mm).

II. ”Experimentální” přístup

Experimentálním přístupem míním využití efektu dlouhého expozičního času při zachycení rychlého pohybu.
Racek, pozadí nebo oboje bude na fotografii více či méně rozmazané, podle toho, jaký přístup zvolíme.

A. Panning

Panning je technika plynulého sledování pohybujícího se objektu objektivem, obvykle při relativně dlouhém expozičním čase. Při správném použití této techniky je výsledkem ostrý hlavní objekt (který byl v záběru při expozici stále na stejném místě) a neostré pozadí (které se naopak v záběru pohybovalo). Jak vidíme na přiložených ukázkách, výsledné fotografie působí dynamicky, vyvolávají výrazný dojem pohybu.
Vzhled fotografie závisí na použitém čase. Při hodně dlouhých expozičních časech, navíc když objekt ještě sám vykonává pohyby, můžeme dosáhnout až surrealistického obrazu. Právě racci, kteří při letu mávají křídly, jsou toho příkladem.
Při použití kratších časů se naopak blížíme ”klasickému” přístupu – pohybová neostrost je relativně malá.

Vliv expozičního času: 1/10s	Vliv expozičního času: 1/45s	Vliv expozičního času: cca 1/250s

Při použití této techniky nemusí být fotografovaný pták příliš blízko, někdy je naopak efektnější fotografování na větší vzdálenost s vhodným pozadím (např. řeka). Navíc nejsme omezováni výkonem blesku, jak je tomu u následující techniky.

B. Použití blesku

Blesk skýtá další nové možnosti při fotografování zvířat. Je až s podivem, jak málo ho naši amatérští fotografové přírody využívají. U profesionálních fotografů zvířat (alespoň zahraničních) patří k základní výbavě. Určitý nezájem je vidět i na tom, že v našich obchodech se běžně prodávají různé rozptylné nástavce na blesk, ale zesilující nástavce ne. (Jedná se v podstatě o skládací nástavec s Fresnelovou čočkou, např. Better Beamer.)

Blesk se při fotografování zvířat většinou používá k přiblesknutí (tzv. fill-in), tj. jako doplňkový zdroj světla v situaci, kdy okolního světla je dostatek k samotné hlavní expozici. Profesionálové tuto techniku využívají nejenom k vyjasnění stínů, ale i např. k dodání jiskry v oku, bez které je v současné době úspěšný portrét divokého zvířete prakticky nemyslitelný (a ne vždy je k dispozici vhodné přirozené světlo). Kamenem úrazu při této technice je synchronizační čas. U většiny amatérských fotoaparátů se pohybuje kolem 1/90s (typicky 1/60s – 1/125s). Jestliže použijeme stativ může být synchronizační čas 1/90s  dostatečný, avšak v případě pohybu je již neuspokojivý. Některé fotoaparáty umožňují tzv. vysokorychlostní synchronizaci, ale při jejím použití zase významně klesá směrné číslo blesku (GN), takže jeho dosah je pak výrazně omezen. Při fotografování teleobjektivem na větší vzdálenost (a za denního světla navíc) potřebujeme skutečně velký světelný výkon. Proto je pro tyto úžely vhodný výkonný blesk s vysokým směrným číslem, případně doplněný ještě i zesilovačem (viz výše).

V případě racků můžeme udělat z nevýhody pomalého synchronizačního času výhodu. Použitím delších časů u rychle se pohybujících racků získáme snímky s výrazným pohybovým akcentem. Nejedná se tu o klasické použití fill-in blesku, ale blesk se výrazněji podílí na osvětlení hlavního objektu. Krátkým zábleskem (řádově tisíciny sekundy) provedeme hlavní osvícení objektu – bílého racka. Dojde tak k zmražení jeho pohybu, vznikne jeho ostrý, nerozmazaný obraz. Delší expozice okolním světlem ve zbývajícím čase pak přidá dodatečné mírné rozmáznutí (zásluhou méně osvíceného peří). V podstatě by se dalo říci, že se jedná o jakýsi druh dvojexpozice. Kombinuje se zde 1. snímek exponovaný bleskem, s jeho extrémně krátkým, zábleskovým expozičním časem (ostrý pták), 2. snímek bez blesku, za použití okolního světla, s dlouhým expozičním časem (rozmazaný pták). Přitom jsou oba snímky exponovány současně. Důležitá je správná volba expozičního času. Čím delší, tím je výraznější pohybová neostrost způsobená mávnutí křídly (často ale i pohybem celého těla). Správný čas záleží jak na relativní velikosti ptáka (kombinace ohniskové vzdálenosti a absolutní vzdálenosti ptáka), tak i na rychlosti a směru jeho pohybu. Při příliš krátkém čase je efekt málo výrazný, při příliš dlouhém už ztrácí svoji krásu.

Při použití blesku si můžeme navíc ještě vybrat mezi expozicí na první a druhou lamelu. Mně se osvědčil spíše druhý přístup, kdy je nejdříve exponován rozmáznutý pohyb a teprve na závěr přijde hlavní expozice bleskem. V případě exponování na první lamelu má blesk často, zásluhou bílého peří, určitý ”dojezd” – pohyb bílých křídel je více rozmáznut, je méně zmražen, a výsledek je trochu méně efektní. Tyto rozdíly bývají ale někdy dost nevýrazné, těžko rozeznatelné, takže pokud nemáte možnost této volby, není to žádné neštěstí.

Techniku provedení snímků s bleskem můžeme opět v principu rozdělit na dvě metody:

a) při pevném držení fotoaparátu

Tato technika se hodí pro racky relativně stojící na místě (zdůrazňuji – relativně!). Jedná se např. o žebrající racky, třepotající se na místě a čekající na hození potravy, nebo o racky letící čelně k nám. Na přiložených snímcích můžete porovnat vliv expozičního času v kombinaci s druhem pohybu racka (žebrající, třepotající se, vrhající se za potravou, či čelně letící).

Žebrající racek; čas 1/20s, s bleskem	Třepotající se racek, čas 1/30s, s bleskem	Třepotající se racek, čas 1/90s, s bleskem

Čelně letící racek, čas 1/20s, s bleskem	Racek vrhající se za potravou (vlevo nahoře), čas 1/20s, s bleskem

b) za použití panningu

I s bleskem můžeme použít metodu sledování objektu (panning). Výsledkem budou opět (obdobně jako v případě použití této techniky bez blesku) snímky s výrazným dojmem pohybu v prostoru. Jak již způsob provedení naznačuje, tato technika se hodí především pro racky v pohybu, při použití silného blesku i ve větší vzdálenosti. Na příkladech si všimněte i rozdílného efektu expozičního času.

Panning s bleskem, čas 1/30s	Panning s bleskem, čas 1/20s	Panning s bleskem aplikovaný na větší vzdálenost, čas 1/90s

Na závěr ještě k otázce použité výbavy a materiálu.

Filmy

Doporučuji diapozitivní. Při fotografování racků v letu budeme mít poměrně značné množství nepodařených snímků. Po pravdě řečeno, z jednoho filmu vyberete skutečně pouze několik dobrých snímků, na vynikající snímky budete muset získat zkušenost a zručnost podloženou exponováním mnoha filmů. Z finančního hlediska je proto volba jednoznačně na straně inverzních filmů.

Blesk

Čím výkonnější (s vyšším směrným číslem), tím lepší. Musíme si uvědomit, že při použití delších expozičních časů kolem 1/30s apod., zejména při fotografování proti obloze, musíme více zaclonit (f/11, 16 nebo dokonce 22, a to při pošmourném počasí). Tím klesne i efektivní dosah blesku. Například při použití filmu 100 ASA, blesku s GN 55 a f/16 je teoreticky maximální vzdálenost 3,4m. Směrné číslo je ovšem navíc stanoveno pro podmínky fotografování v místnosti, kde se počítá s odrazem světla o stěny a strop. V plenéru je tudíž výkon ještě o něco nižší. (Při fill-in technice vystačíme s o něco nižším výkonem, takže se dá předpokládat, že se tyto dva faktory zhruba vyruší). Z uvedeného vyplývá, že vestavěný blesk je rozhodně nedostatečný a rovněž použití jiných slabších blesků je dost problematické. Z hlediska měření expozice blesku je plně dostačující systém TTL (či E-TTL) firmy Canon. U fotografií v tomto článku byl použit blesk Canon Speedlite 550EX. Obdobné výsledky lze očekávat i u jiných značek.

Objektivy

Stačí běžně používané objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností (zoomy) x-300mm. Pokud použijete delší čas, ať už při panningu či s bleskem, tak nepotřebujete skvěle kreslící objektiv, stejně jako nevyužijete nízká clonová čísla (naopak je výhodné trochu přiclonit – získáte větší hloubku ostrosti a tudíž i větší pravděpodobnost, že váš objekt bude zaostřen).

Fotoaparát

Postačí každá běžná zrcadlovka, není třeba mít nutně aparát s autofokusem, většinou stejně budete ostřit manuálně. Kompakt je vzhledem k nemožnosti manuálního zaostření a nastavení expozice a použití silnějšího přídavného blesku nevhodný.

Závěrečná prosba

Pokud uvidíte ”šílence” házejícího rackům potravu co nejblíže a koukajícího nevrle na vás, vyklánějící se s aparátem nad řeku a plašící mu racky, ustupte prosím a nerušte. Jedná se nejspíše o ornitologa snažícího se chytat racky za účelem jejich kroužkování. K tomu, aby je chytil, potřebuje přilákat ptáky co nejblíže. Ani povzbuzující volání, ani dlouhé vyptávání mu v práci mnoho nepomůže. Už tak mu stačí boj s velmi aktivními (a neinformovanými) ochránci zvířat. Děkuji.