Po Českých Budějovicích a Brnu dorazil 3. dubna do Prahy, konkrétně do kina Aero, festival Fotojatka. Těšil jsem se na něj už od podzimu, kdy nás na podzimní víkendové x-poziční akci navštívili tři hosté z budějovického klubu Vývojka. Mezi nimi byl i Martin Šálek, mimo jiné ředitel a jeden z hlavních organizátorů Fotojatek. Promítl nám několik projekcí z minulých ročníků a já od té chvíle tušil, že tohle bude něco extra.
 |
| Fotojatka 2009 – zleva Jan Flaška, Milan Krištůfek, Martin Šálek a Jiří Siostrzonek |
Co jsem tedy o festivalu dopředu věděl? Že se jedná o poněkud netradiční formu prezentace fotografií, jejímž cílem (spíše jedním z cílů) je dostat fotografii “více mezi lidi”. Jak asi vyzní fotografie promítnuté na plátno kina a při hudebním doprovodu oproti nehybnému tichu výstavních síní? Dá se rozumně vnímat taková spousta fotek za jeden večer? Šestnáct autorů, začíná se o půl sedmé, končit se má v jedenáct… inu jsou to jatka. Tak do toho.
Hned po zahájení, hymně a několika slovech tří vynálezců a hlavních mozků akce (Martin Šálek, Milan Krištůfek a Jan Flaška) bylo jasné, že půjde o akci zábavnou a uvolněnou. K tomu nemalou měrou přispělo i vtipné moderování Jiřího Siostrzoneka z ITF v Opavě. Program byl rozdělen do tří částí a dvě přestávky byly více než vhodné, je potřeba si trochu oddechnout a dát si pivo nebo kafe (nebo obojí).
 |
| Jan Zatorsky |
Prezentována byla pestrá směsice autorů, zastupujících různé styly a přístupy. Asi polovina autorů byla z českých luhů a hájů, namátkou Jan Zatorsky, Tomáš Pospěch, Bohdan Holomíček. Druhou polovinu pak tvořila směs zahraničních autorů, z Polska, Slovenska, Finska a dalších zemí, opět namátkou Miro Švolík, Jean Revillard, Elina Brotherus. Nejzářivější hvězdou byl americký fotograf Michael Ackerman se svojí asi dvacetiminutovou prezentací plnou černobílých, kontrastních, záměrně neostrých a až neskutečně náladových fotografií.
Snaha organizátorů udělat z Fotojatek mezinárodní festival, se – jak vidno – daří. Vedle věhlasných autorů (klobouk dolů před organizátory, že takové hvězdy dokáží pro festival zajistit) tu dostávají prostor i méně známí talentovaní tvůrci. Co ale považuji za jedno z největších plus této akce, je to, že většina autorů byla v sále přítomna. Po promítnutí svých fotografií pak autoři odpovídali na dotazy moderátora i publika a diváci si tak mohli udělat další představu o jejich osobnostech.
 |
| Michael Ackerman |
Své prezentace si autoři vytváří sami, alespoň co do výběru a pořadí fotografií. Někdy sami vyberou i hudbu, někdy jim s tím pomáhá Jan Flaška. Prezentace potom trochu připomíná film, dostane děj. Hudba některé nálady zvýrazní, jiné potlačí, dá se říct, že vymezí vnímání. Je to zkrátka něco jiného.
Večer příjemně ubíhal. Koukalo se, poslouchalo se, smálo se, povídalo se, tleskalo se, a – jak už to tak chodí – trochu se to protáhlo. Na závěrečnou půlnoční prezentaci Bohdana Holomíčka tak zůstalo už jen několik desítek diváků, ostatní utíkali na poslední “denní” tramvaje.
O jednotlivých autorech a prezentacích psát nebudu, na webu Fotojatek o nich naleznete informací dost. Snad jen moje osobní tipy – Trainliving Jana Zatorskeho, Bezúčelná procházka Tomáše Pospěcha, Silent Stills Zoltána Vancsó, matky / dcery Barbory Kuklíkové, samozřejmě Michael Ackerman… a další. Jděte se příště podívat, stojí to za to. Druhý den pak program pokračoval workshopem Impulzzz, ale to už je jiná pohádka.
Fotografie © Zdeněk Tichý
