Krátká reportáž o tom, co se událo na posledním fotosetkání.
Měl jsem upřímnou radost z posledního fotosetkání. Ostatně bych správně měl napsat foto-pivo setkání, že. Věřím, že ode mě nečekáte hbitou fotoreportáž o tom, jak pijeme pivo, prohlížíme si fotky, pijeme pivo a pijeme pivo a … Nevlastním totiž žádný reportážní aparát, ba naopak, většinou jsem svojí fotografickou rychlostí terčem přátelského posměchu. Jakub nikdy nezapomene připomenout příběh mého focení na Klínovci, kdy jsem záběr komponoval tak dlouho, že nejen všichni ostatní se stačili nasvačit a vykouřit několik cigaret, ale nakonec mi do záběru přijel veliký červený Ford a zaparkoval přímo ve zlatém řezu. Ani s touto reportáží nepřicházím tak rychle.
Měl jsem upřímnou radost z posledního fotosetkání. Především z toho, že se vždycky nalezne docela hodně nadšenců, kteří si udělají čas a alespoň na malou chvilku se zastaví. Samozřejmě se zastaví i ti, kteří tradičně neví, kdy přestat a pak cestují noční Prahou, až nakonec stejně zakotví tam, kde zavírají jen v sobotu v poledne. I z toho jsem měl upřímnou radost.
Další mojí radostí (a musím se přiznat, že velikou) byly přinesené fotografie. Nejprve jsem zhlédnul fotografie 30×40 Ondry Klecana. Jednak mě mile překvapil technickou vyzrálostí, ale především to byly záběry. Naposledy jsem viděl jeho diapozitivy Tater a Alp promítané v Jitkově. Hezké barevné záběry hezké přírody. Nyní jsem ale nalezl v jeho černobílých zvětšeninách milou poezii, tolik potřebnou pro fotografii, aby byla více než jen zajímavým dokumentem. Měl jsem z toho radost.
Pak mě opět mile překvapily další fotografie. Jakubův fotografický portrét jazzového koncertu v Redutě. Přestože mě jen málokdy zajímá technické zázemí vzniku fotografie, nyní jsem svoji zvědavost neudržel a musel jsem se optat. O to víc jsem byl překvapen. Většina záběrů byla pořízena 300mm manuálním objektivem a použitý film byl 1600 ASA focený jako 3200. Vysoká citlivost se skoro na zrnu neprojevila. Ale jak jsem již uvedl, oslovují mě především záběry. A mnohé z nich byly skutečně skvělé.
A do třetice bylo milé překvapení v podobě fotografií Honzy Seiferta. Jeho, dalo by se snad říci, „studie potoka“ byla skutečně fascinující.
A do čtvrtice… To se vlastně neříká… Ale to víte (zcela důvěrně…, jen pro vás…), …víte, že Pavel Pola bude mít Linhofku?
Poznámka redakce (PP):
Bohužel, Štěpán nemohl do své krátké reportáže zahrnout ještě jedno milé překvapení – fotky Pavla Kopřivy (alias Dundeeho), protože je neviděl. Myslím si, že by bylo škoda je na tomto místě nezmínit, protože vždycky, když Pavel příjde a přinese ty svoje, precizně nalepené na kartonu 30x30cm, tak my všichni ostatní svoje “pokusy” schováváme a děláme, že nás focení vlastně vůbec nezajímá… :-))
