Fototvrďák roku 2004 aneb 24 hodin nonstop focení v Praze

Jednoho večera na fotopivu jsme se shodli se ZdekemT, že máme takovou nějakou fotografickou nechuť a že bude potřeba s tím něco udělat. Začali jsme plánovat nějakou akci, která by nás trochu probudila a navnadila. Večer u piva příjemně utíkal a nakonec se zrodil šílený nápad.

Pátek – den D, 18:00 – hodina H, stanice metra Pankrác – místo M, sem se již necelou
půlhodinku scházejí jedinci ověšeni fotobrašnami, fotobatohy a stativy a vyznačující
se odhodlaným výrazem ve tváři. Všechno to jsou adepti na titul Fototvrďák roku
2004. Celkem se nás na začátku schází 15 z toho je 5 děvčat a skupinu hlídá jeden pes. Hned na začátku
seznamujeme se Zdeňkem všechny účastníky tohoto maratónu s tím co nás přibližně
čeká a co nemine a můžeme vyrazit na naši dlouhou pouť.

Naše první kroky vedou za Motokov a hotel Panorama, kde již někteří jedinci nedočkavě
vytahují fotoaparáty a pro jistotu dělají pár záběrů Slunce ve skleněných stěnách
Motokovu. Prý kdyby náhodou nevyšel západ nad Smíchovem, tak ať mají něco do foroty.
Při cestě do parku Družby míjíme první občerstvovnu a vzhledem k tomu, že máme strach
o účastníky a jejich tělesné schránky při poměrně teplém podvečeru, velíme ke krátkému
osvěžení. Pilnější fotografové již ukládají do pamětí karet a emulzí přicházející
večer na sídliště, k čemuž mají v blízkosti restauračního zařízení mnoho příležitostí.
Ale to už procházíme kolem bazénku s vodotryskem a míříme přes poměrně živý park
směrem ke Kavčím horám. Park za areálem České televize nám poskytne svůj azyl pro
pozorování západu Slunce a k umělecké tvorbě KJB. Do vlastního západu chybí necelá
hodinka, takže ji využíváme k různým hrátkám a testování stavu nervů některých nechtěných
modelů. Nejmenovaná modelka byla zprvu poměrně vyděšena, když ji při její siestě
s cigaretou obklopilo cca 7 fotografů a snesla se palba závěrek. Uklidnila se až
poté co zjistila, že je focena i shora z betonového kvádru, o který se opírala a
duševní rovnováhy dosáhla hned po několika detailních záběrech jejího oka s objektivem
17-35mm. Došlo i na skupinovou fotografii, kterou pro změnu nemohli rozdýchat
dva Japonští turisté (bez fotoaparátu!!!), kteří nedokázali pochopit proč se 15
lidí s foťáky na krku fotí jen dvěma přístroji na stativech. Jejich divení ukončila
nečekaná palba desítky závěrek na jednoho fotografa připravujícího foťák na stativu.
Po tomto nečekaném šoku opustili bojiště a my se konečně mohli věnovat západu Slunce
nad Radlickou vodárnou.

Jakmile Slunce zmizelo v hustém smogu nad obzorem balíme své náčiní a obracíme na
severovýchod. Přes Klaudiánku a Děkanku míříme na Vyšehrad, kde nás čeká první noční
dějství. Je ještě světlo a tak využíváme chvilku do setmění a rozsvícení osvětlení
a navštěvujeme pizzerii, kde lehce povečeříme. Obsluha je zpočátku velice rozpačitá,
jelikož večer asi (dle jejich reakce) nikoho nečekala a necelá dvacítka fotografů
je značně vykolejila, ale časem se rozjíždí do normálních obrátek a kuchař kouzlí
lahodnou krmi, která nám dodává síly do dalšího putování noční Prahou.

Za okny se již setmělo, pouliční lampy vypustily své první luxy a i my se vydáváme
na krásně osvětlený noční Vyšehrad. Hned u vstupní brány mateme další cizince, tentokráte
celou organizovanou skupinu. Poté co jsme roztáhli své stativy a objektivy namířili
do brány, vše za urputného boje o nejlepší palebnou pozici, se nevědoucí turisté
otázali co se to tu děje. Někdo z duchapřítomných a anglickým jazykem vládnoucí
okamžitě a bez mrknutí oka odpověděl, že tudy přece z večeře pojede Richard Gere.
Po té co se celá skupina cizinců seskupila za naše záda a vzrušeně gestikulovala
deštníky směrem k rotundě jsme pro jistotu vyklidili fotografické posty a přesunuli
se k vyhlídce na Podolí. Za zády románský kostel z 2. poloviny 11. století, před
sebou architektonicky zajímavá stavba Podolské vodárny, výhled na Vltavu… …a
všichni fotí stavební jeřáb vyčnívající nad Podolskou porodnicí. A to máme teprve
něco kolem desáté.

Před vlastním kostelem sv. Petra a Pavla dochází opět k napadnutí jedince celou skupinou.
Poté co se ZdeněkT narcisisticky fotí v záři spodních reflektorů nasvěcujících
průčelí chrámu je donucen k pózování před objektivy jeho souputníků. Začínající
nemocí oslabená tělesná schránka se nemůže nijak bránit a proto vytváří v ďábelském
světle reflektoru ještě ďábelštější obličeje. To ovšem nemůže vydržet další jedinec
Homo fotografikus a začíná pózovat v jednom z výklenků. Celá skupina pak
zřejmě znavena náročnou portrétní vložkou se pak zklidňuje a odchází na ochoz s
výhledem na krásně osvětlené Hradčany a Emauzy. Po cestě přemýšlím, co by tomu asi
říkal náš psychopřítel XGAS z Fotoprůvodce, to by byla studie chování fotografa
v honbě za senzačním snímkem, to by byl článek v CS psychiatrii :-)))

Hodiny se převalují přes půlnoc, hodina duchů nás zastihla na ochozu Vyšehradu. Nadpozemské
síly jsou nám však nakloněny a nechávají nás v klidu sestoupit z opevnění do světa
řádných a toho času již i povětšinou spících lidí. Po nábřeží postupujeme dále do
centra s vidinou malého nočního občerstvení. Není jednoduché sehnat tolik volných
židlí v nočních podnicích a tak nám azyl poskytuje až restaurace Kotva ve Spálence.
Není to žádný luxus ale nějaké to pivo určitě nezaškodí. Nesedíme dlouho a vyrážíme
k Tesku na příkopech, kde nás zastavují party pankáčů a taky dobrá pizzerie. Vzhledem
k tomu, že v Kotvě jsme mohli doplnit jen tekutiny, tak tady vše napravujeme a plníme
i tuhé palivo. Při tom však stíháme dokumentovat i noční život v Praze. Až na jeden
malý incidentík, který Jirka (iik) ovšem bravurně zvládá díky své lehce nadprůměrné postavě
se vše odehrává v klidu. Po opadnutí vášní můžeme pokračovat v cestě na Střelecký
ostrov.

Temná zákoutí, hry stínů, lesknoucí se hladina noční Vltavy, takový je Střelecký
ostrov po třetí hodině ranní. Jen Sovovy mlýny a jako prst s brilianty tyčící se
Petřínská rozhledna oživují potemnělé Vltavské břehy. To je ten pravý ráj nočních
lovců – fotografů. Lenka se okamžitě vrhá se stativem pod temné koruny stromů a
hledá kresby stínů v ponuré atmosféře místních alejí. Jiní se zaměřují na Petřín
či Sovovy mlýny, pozornosti neujde ani potemnělá bóje na lesknoucí se hladině
či laserová show na Novotného lávce.

Nad východním obzorem začíná modrat nebe a pohled na hodinky nám prozrazuje, že
je nejvyšší čas zahájit přesun přes Kampu na Karlův most, kde chceme uvítat vycházející
Slunce. Pomalu balíme a zjišťujeme, že na některé účastníky přichází první krize.
Teda alespoň na mě ano. Nohy nechtějí poslouchat a mysl mě žene pod most k místnímu
bezdomovci, do jeho určitě teplého spacáku. Naštěstí včas mobilizuji všechny své
síly a pokračuji po schodech na most Legií a Kampu. Tam provokují další zachumlaní
bezdomovci, ale Karlův most na stále světlejší obloze má větší kouzlo než vidina
teplého bydla. Bohužel se obloha zatahuje a Slunce nemá šanci si prorazit cestu
k našim objektivům. I tak je ovšem co fotit. Překvapuje mě, jak je na mostě živo
a je docela umění vyfotit jej bez lidí. Ale ranní turisté, lehce znaveni noční Prahou,
nám dávají příležitost udělat zajímavé snímky.

Pomalu začínáme přemýšlet kde se dobře nasnídáme. Volba padá na pekárnu v Kaprovce
a naše kroky rázně zamířily k určeným souřadnicím. Na Mariánském náměstí nejen překračujeme
pomyslnou hranici 12 hodin našeho putování ale potkáváme tři rázné chlapíky ze Skotska.
Nedokážou pochopit co dělají fotografové takhle brzo ve městě, klepou si na čelo
při zjištění, že jsme Pražáci a už vůbec nechápou, že fotíme od šesti od večera
a ještě dvanáct hodin fotit budeme. Konec konců už ani já tohle nechápu. Úsměvy
nám trochu vadnou, když zjišťujeme, že pekárna otvírá až za padesát minut, ale nedá
se nic dělat, tvrďák je tvrďák a ani tohle ho nemůže rozhodit. Operativně měníme
plány a jdeme se mrknout na liduprázdný Staromák. Zarovnané stoly a židle restaurací
pokorně čekají na své první hosty, kteří dorazí až za nějaké čtyři hodinky a tak
jim zpestřujeme toto očekávání zvýšeným zájmem o ně a několika fotkami na památku
z prázdného centra města.

Ručičky se nezadržitelně převalují k sedmé ranní a z pekárny už začínají vonět čerstvé
rohlíčky a koblížky. Patříme mezi první zákazníky a pěkně to rozjíždíme. Rohlíky,
koláče, záviny, makovky, buchty, cukr, káva, limonáda… Lahoda, teplá káva
(kafe nepiji, naposledy jsem měl předloni) zahřívá celé tělo po chladnějším ránu
a optimismus se opět vlévá do žil. Ještě jednu koblihu a jdeme, nemůžeme tady prosedět
celé dopoledne. Rychle se ještě připojit přes mobil na Fotoprůvodce, odeslat online
reportáž a hurá znova do pražských ulic. Na Mánesově mostě nás už vítá opět Slunce
a svítí nám na cestu po Starých zámeckých schodech až na Hrad. Je devět ráno a já
si naivka myslel, že budeme na Hradčanech aspoň chvilku sami. Opak je pravdou.
Davy lidí valící se od Pohořelce mi berou vítr z plachet a velím k ústupu do hospody
u Černého vola. Dobrá dvanáctka a utopenec nás uklidňují a opět nás ženou ven fotit.

Zbývá nám už jen necelých šest hodin a jednomyslně rozhodujeme, že nyní už jen z kopce
nebo maximálně po rovině. Proto naše kroky směřují k Loretě a dolů na Nový svět,
kde bude alespoň relativní klid od turistického ruchu. Jen pár zbloudivších jedinců
narušuje naše soustředění na fotografování zátiší. Obcházíme druhý roh a ejhle,
ono je tady pěkně plno. Celý štáb filmařů, herci, staré auto a i stará kamera jako
rekvizita se najde. Tak to je milé rozptýlení. A také toho patřičně využíváme a
fotíme co to dá a co snese tolerance štábu. Kdo by si nechal ujít příležitost udělat
pár obrázků z historické Prahy a ještě k tomu s dobově oděným obyvatelstvem.

Záběr se nedaří, herec “filmař” má padat pod starou Pragovku a ještě k tomu zahazovat
svoji, tenkrát vzácnou, kameru. Je trošku jak prkno a páté opakování záběru už nikoho
neláká a pomalu se přemísťujeme k Jelenímu příkopu a tudy dolů zpět na Malou Stranu.
Vzhledem k pokročilé hodině děláme krátkou poradu a rozhodujeme, že ještě navštívíme
Valdštejnskou zahradu, projdeme nábřeží a zakončíme v některé z Karlínských hospůdek.
Jak jsme dohodli tak se i stalo. Zahrada pana Valdštejna je opět napěchovaná turisty,

takže jen letmá prohlídka, pár fotek zlatých rybiček, naaranžovaného páva a několika
dobře střižených keřů a zpět do volnějších zón. Na Vltavě nás vítá kolesový parník (teda Zdeňku, jak
my to děláme, že máme zajištěno tolik atrakcí 🙂 ) a otvírá tak naší poslední etapu, která vede po náplavce a je ve znamení lodí, loděk, lan, kruhů a co já vím čeho
ještě. Sice už sotva táhnu boty za sebou, batoh na ramennou už je mi protivný, stativ
bych nejraději poslal do hlubin kalných vod, ale je tu přeci jenom dost motivů, abych
na to zapomněl a fotil dál. Člověk se ani nenadál a už se blížíme k Hiltonu. Ještě jedno
malé zastavení na pohodlných lavičkách v parku u Klimentské, pár fotek skleněné architektury,
betonových kvádrů a hladkých linií komplexu za Atriem a už je tu cílový transparent
v podobě vývěsního štítu na restaurací v Karlíně.

Světe div se, všichni si dávají půl litru kofoly a to se točí po celou dobu našeho
finále. Se Zdeňkem vyplňujeme certifikáty a skromně, leč hrdě je všem rozdáváme.
Asi se ptáte kdo z toho počátečního davu nakonec vydržel a zaslouží si být po celý
následující rok titulován Fototvrďákem.

Takže tady je těch devět statečných, kterým jednoznačně svým optimismem a humorem po celou dobu velela žena – Lenka Mundlová (Lenule).

Její mužstvo tvořili:
Martin Mikolajek (Magumi)
Jirka Dovrtěl (iik)
Pavel Kutina (Bitovod)
Jakub Pavelka (Kytka)
Honza Hlinák (JanHl)
Pavel Pola (Pavel Pola)
a ti dva co to
všechno spáchali Zdeněk Tichý (ZdenekT) a moje maličkost (Jakub).

Klobouk dolů, byla to slušná porce, v nohách máme cca 30
– 35 km, většina spala naposled před 36 hodinami a někteří rovnou z tvrďáka pokračují
na další mejdan, kde mimo jiné také fotili, takže nezamhouří oči cca 45 hodin, ale jak by řekl klasik: “STÁLO
TO ZA TO”. Už teď jsme se Zdeňkem probrali některé drobné nedostatky, zaarchivovali v paměti
velké klady a vše bude použito ku zdokonalení II. ročníku FOTOTVRĎÁKA v roce 2005.
Takže za rok zase nashledanou.

Tento certifikát dostal každý z účastníků, kteří dokončili celou pouť Prahou