Fotovýprava do Toskánska – III

Tentokrát se podíváme po okolních vesnicích, do Arezza a nenecháme si uniknout ani “povinná” města, Sienu a San Gimignano. A pak už bude čas vrátit se domů…

Už jsme tu takovou dobu a ještě ani pořádně neznáme okolní vesnice! Takže zase jedno pozdnější vstávání a už za vysokého slunce se vydáváme na obhlídku vesnic, které nám doporučili majitelé Marreny.

Jako první je na řadě Marciano, malá vesnička asi čtyři kilometry od Marreny. Silnička nás přivede mezi domy vesnice, kde se najednou na malém plácku pod zdí rozvětví ve dvě uzounké uličky, kterými nemáme odvahu dál pokračovat. Auto necháváme tedy u zdi a já jsem z toho lehce nervozní, protože pokud by sem dorazil náklaďák, nebude se mít kde otočit. Ale konec konců, auto je Bundesovo. Pomalu procházíme vesnicí a lidé si se zájmem a s údivem prohlížejí čtyři postavy ověšené stativy a foťáky. Nasazuji něco, o čem si myslím, že je přátelský úsměv a každého zdravím. Odpovídají, leč tázavý výraz z jejich tváří nemizí. Turista je zřejmě něco, co se tady na kopci mezi kamennými domky nevidí často. Vesnice je malá a tak jsme brzy zpátky u auta. Vedle mezitím přibyla dodávka, scházejí se k ní místní lidé, rozmlouvají s řidičem a my ji svorně zařazujeme do kategorie “pojízdná prodejna”.

V Lierně je pro nás připraveno parkoviště a zpočátku nemáme tušení, proč nás Nato poslal právě sem. Ale už kousek dál, pod parčíkem, začíná opět zástavba prastarých kamenných domů, historické jádro obce.

Opět pomalu procházíme úzkými uličkami mezi spoustou květináčů, z otevřených oken a dveří voní oběd. Bundes uplácí pochutinami chlapečka se zlatými andělskými vlásky a získává od příslušného dospělého ve službě povolení k fotografování. O kousek dál nalézám u jednoho z domů úchvatnou změť rozličných předmětů. Hledám vhodný pohled, ale tvář, která se objeví za oknem, nevypadá příliš přátelsky a tak se zaleknu a spokojím se jen s rychlým záběrem zpovzdálí. Scházíme se všichni v parčíku, a díky polednímu vedru se nám už moc nechce někam chodit. Pohoda letního dne je náhle přerušena křikem, ozývajícím se z okna v patře kus od nás. Ženský hlas stoupá do křiku, láme se v pláči, vztekle nadává, vyčítavě kvílí, na chvíli se odmlčí, aby nabral dech, a začne znova. V zápětí přidá na hlasitosti, to jak se majitelka hlasu postaví k oknu a křičí své emoce na celou Liernu. Ptám se ostatních, zda by souhlasili s odjezdem, a za chvíli už jsme na cestě do Arezza.

Arezzo je správním střediskem kraje na horním toku řeky Arno. Kopec, na kterém se teď rozkládá staré město, byl osídlen už v dobách Etrusků a město samo bylo rodištěm mnoha význačných mužů, s jejichž osudy a význačností vás však nehodlám obtěžovat. Pokud však bez toho skutečně nemůžete být, doporučuji samostudium Baedekera 🙂

Asi nejvýraznější památkou je románský kostel Pieve di Santa Maria s několikapatrovými arkádami. Vcházíme dovnitř a užíváme si chladu a majestátního klidu. Půjčuji si od Radky její křišťálovou kouli a pořizuji několik fotek zevnitř i zvenčí – rozměry ulice použití standardních ohnisek příliš nepřejí.
Další naší zastávkou je hlavní náměstí, Piazza Grande. Rozlehlá prázdná plocha, svažující se ke kašně, je lemována pohlednými domy, zdobenými pestrobarevnými štíty. Žádní turisté a i místních chodců je tu jen pár. Přízemí domů na východní straně jsou obsazena krámky s keramikou a starožitnostmi, jejichž zboží přetéká v pozoruhodně pestré směsi až na ulici. Posedáváme na schodech, touláme se po krámcích, prohlížíme keramiku a občas něco fotíme. Dloužící se stíny a žloutnoucí světlo připomínají, že další den prázdnin se chýlí ke konci.
Ještě za světla dorážíme zpátky na Marrenu a večer sedíme před domem u sklenky a vedeme fotografické reči. Spát jdeme poměrně časně, protože zítra nás čeká náročný den.

Co že je to dnes za den? Pátek? A to jsme vlasně nikde moc nebyli, nakoukli jsme jen na pár míst, kde jsme se stačili jen tak tak rozkoukat a na ‘opravdové focení’ by bylo třeba se tam ještě vrátit v tu správnou dobu. A to jsme ještě neviděli hlavní magnety Toskánska, na které jsem před půl rokem lákal účastníky: San Gimignano a Sienu. Tak tedy rychle do auta a napravit to!
Kudy že? Zase podle Arna na Bibbienu a Arezzo? To je otrava, přeci. Tak to zkusíme jinudy. Bibbiena nás nemine, ale hned za ní uhýbáme na okresku, která se kroutí nahoru a dolů od vesničky k vesničce a občas nám otvírá výhledy na zalesněné pahorky Pratomagna. U Montevarchi přejíždíme podruhé Arno, tekoucí teď pro změnu k severu, a po známé silnici pokračujeme přes Raddu, sjíždíme do Poggibonsi a to už je jen kousíček do San Gimignana. Hustě zaplněná parkoviště po na okraji města zcela výmluvně naznačují, že o liduprázdných ulicích Arezza si můžeme pro dnešek nechat jen zdát. Před námi jsou hradby a za nimi se tyčí třináct vysokých kamenných věží. Zdejší rody se předháněly, kdo postaví vyšší věž tak dlouho, až to spoluobčany otrávilo, radní nechali vystavět vysokou radniční věž a vydali nařízení, že žádná jiná nesmí být vyšší.


I tak jich tu už byl úctyhodný počet, tuším, že 56. Procházíme přelidněnou ulicí, po stranách nabízejí vycpaní kanci lahve chianti a davy vyvracejí hlavy k místním věžím. Stačí ale udělat pár kroků stranou a jste najednou v jiném světě: úhledné a čisté liduprázdné uličky kamenných domů, dřevěné okenice chránící před sluncem, spousty petunií a muškátů a zelená zákoutí vyvolávají pocit pohody. Ten ale trvá jen do chvíle, než narazíte na další přivaděč davů od jiné brány, jste přívalem smeteni a proberete se na nádvoří místního muzea. Hm, tam ale nechceme. Vyfotím si kladku a odpluji s davem na Piazza del Duomo. O kousek dál umělec hraje na flétnu jakoby k práci mladíkovi, který za ním natírá dveře. A jak mu to jde od ruky! Dav stojí a poslouchá, po skončení skladby tleská. Čekám, zda natěrač vstane a ukloní se, tu radost mi však neudělá. Musím si najít něco jiného. Pokračuji výše, na kraj města k zřícenině hradu. Á, tady se připravuje slavnost! Pod velkým nápisem Festa di Liberazione jsou připraveny piknikové stánky. A na šňůrách pověšené plakáty se srpy a kladivy nás nenechávají na pochybách, kdo že se tu bude dnes veselit.
Jdeme dál parkem. Radku zaujme specielní koš na psí výkaly a nerozpakuje se snížit se pro jeho zvěčnění až k zemi, jsouc sledována nechápavými zraky účastníků školního výletu. Když ne natěrač, tedy alespoň ona! Canon je v brašně, tak tedy alespoň rychlý zásah mjučkem. Lezeme na zbytky věže a před námi se nad červenými střechami vypínají v poledním slunci hranaté věže a za nimi se v oparu vlní toskánská krajina. Co naděláš. Do lepšího počasí tady čekat nemůžeš. A tak něco pojíme ve stínu stromů u dětského hřiště a jedeme dál.

“Neb jako hradby na Montereggione
v kruhu se věnčí řadou hradních věží
tak na břehu, kde ona studně tone,
kraj celé strže strašní obři střeží”

(Dante Alighieri: Božská komedie, Peklo, zpěv 31.)

To jsem prostě musel vidět, takže jsem se bezohledně neptal ostatních na jejich názor a autoritativně určil další cíl. Navigace nám ale jaksi vázla a tak se těch dvacet kilometrů protáhlo tak na dvojnásobek. Konečně je ale hradba s věžemi před námi, zastavujeme pod ní a vyrážíme se stativy do pole. Obloha se mezitím zatáhla a zplechovatěla a my marně s připravenými foťáky čekáme na díru v mracích, kterou by pronikl ten správný sluneční paprsek a osvětlil hradby před námi. Ba co víc: nepomůže ani šedý graduál, přestože je značky Cokin! Zklamaně po půlhodině balíme nádobíčko a popojíždíme pod vesnici. Spousta aut a pár autobusů dává tušit, jak to tam asi bude vypadat. Nakonec to ale není tak hrozné: lidé se po vesničce nějak rozptýlili. Jedna čistá ulice, kamenné domky, zajímavá dlažba na ulici, svažující se k jedné z bran, obchod se suvenýry a pohlednicemi, restaurace. Monteriggioni. Opevněná vesnice ze 13. století, jejímž úkolem bylo odrážet nepřátelská vojska pochodující na Sienu.


Ano, Siena je už docela blízko, jen nějakých deset patnáct kilometrů. Přijíždíme do ní za deště. Auto necháváme v parkovacím domě u brány sv. Marka a stoupáme vzhůru mezi vysokými kamennými domy na Piazza del Duomo. Pomalu přestává pršet, mraky se trhají a než dokončíme prohlídku dómu, svítí už zase slunce. Cukrové ozdoby na hlavním portálu, pruhované sloupy a klenba uvnitř (stativ a blesk jsou zakázané), pruhovaná věž a spousta kamenické a sochařské výzdoby způsobují, že se kolem dómu motáme poměrně dlouho a nezbude nám čas na zbytek města. Tak tedy alespoň ještě náměstí Il Campo s radnicí Palazzo Publico, jejíž červenohnědá, více než sto metrů vysoká věž z konce 13. století se stala poznávacím znakem města. Bundes chce nahoru, ale máme smůlu – už je zavřeno. Co dál? Máme toho za celý den už docela dost, hlásí se hlad a tak rezignujeme a občerstvujeme se junk pizzou a colou ve fast foodu přímo na náměstí. Cítím, jak s každým douškem sladké kyseliny fosforečné se do mne vlévá nová síla a už už bych chtěl zase fotit.

Kam teď? Slunce už zalézá za střechy domů, ulice temní a tak se rozhodujeme, že ještě jednou navštívíme zvlněnou krajinu, kterou jsme fotili při návratu z Monte Oliveto Maggiore. Je to konec konců při cestě domů a jen malá zajížďka. Počasí nám ale nepřeje, slunce se ukrývá za mraky a výsledkem naší snahy je (alespoň u mne) jen pár šedivek, které mi navíc snaživý minilab přebarví. Inu, zelená od Fuji má jen málokdy ten správný odstín.
Cesta na Marenu je klidná, jedeme pomalu ztemnělou krajinou, povídáme a posloucháme blues. Doma nás očekávají ostatní se zprávou, že nemusíme odjet hned v sobotu a kdo chce, může setrvat až do neděle. Nakonec se ukáže, že nikdo moc nechce.

Ráno ještě svítí slunce, ale po obloze se už honí mraky. Probíhá velké balení. Nakonec odjíždějí dvě posádky, my zůstáváme také proto, že je třeba srovnat účet za plyn a poklidit ještě trochu v apartmánech. Na závěr nesmí chybět ještě skupinové foto a pak už vidíme koncová světla našich odjíždějících přátel a najednou je tu ticho. Vydávám se na statek zjistit, kde a jak zaplatit a jsem odkázán na Christinu, která bude někdy před polednem u koní. Lehce balíme, poklízíme, u stájí čekáme na Christinu. “Opište si stav plynoměru a za to, co jste spálili, nechte peníze na stole. Že odjíždíte brzy? No, tak nechte klíče na stole a zabouchněte. Peníze za noc navíc? To je v pořádku.” Nic není problém. S úsměvem se loučíme.

Odpoledne se jedeme podívat ještě do hor na klášter Camaldoli. Dává se zase do deště. Klášter, ve kterém byl roku 1012 založen řád benediktinů, není příliš pozoruhodnou stavbou. Prohlížíme si lékárnu ze 16. století, ve které se prodávají hlavně specielní životabudiče ve velmi zvláštně tvarovaných lahvích. Uvnitř kláštera je uprostřed dvorku zvířecí vodovodní kohoutek, který Bundese a Radku inspiruje k nebývalému tvůrčímu vypětí. To ještě nevíme, že před námi ho fotil již Luky a že na stránkách FotoPrůvodce se rozvine pře o tvůrčí prioritu, kterou Bundes zakončí výrokem “ale já jsem první pustil tu vodu!” Mne spíše zajímá podivuhodné podání Krista na kříži (no jo, je to fotka cizího umění, já vim!)

Neprší, ale leje. Bundes hrdinně přiváží auto před vchod, nasedáme, klepeme se zimou a v pořádném slejváku se jedeme podívat ještě na Badia Prataglia. Místo nás ale nijak nezaujalo. Přestává pršet a na průsmyk Mandrioli je to jen kousek. Že by? Ano, jedeme tam a jsme odměněni výhledem na východ, kde se mezi kopci povalují chuchvalce mraků.

Poslední úklid, časné vstávání, balení a cesta domů. Co o ní říct? Byla dlouhá, ale bez problémů. Petra vykládáme v Plzni a Bundes pokračuje z Prahy dál na Ostravu. Jdu se ještě podívat s Radkou na autorské čtení a výstavu fotek Zdenka Tichého, ale to už je jiná kapitola. A o svých zážitcích a příhodách cestou domů by už měly ostatní posádky vyprávět samy…