Jednoho dne si Yantschi na FotoPrůvodci povzdychl, že děláme pořád akce v Praze nebo v Čechách a že se tím pádem s námi nemůže setkat. Byla to Jája, která mu vnukla myšlenku uspořádat setkání blíže jeho bydlišti – v Tatrách.
Cesta z Prahy do Popradu
A tak se i stalo: sedm statečných (Jakub, Luky s Jiřinou, Zdeněk, Pavel, Ondra a já), jsme se vydali za čtyřmi (tenkrát ještě naprosto neznámými lidmi) s vyhlídkou “skromného” ubytování, které se nakonec ukázalo být téměř ideálním. Štěpán, který to spoluorganizoval, z důvodu nemoci nakonec nejel a Arnošt odřekl taky téměř na poslední chvíli.
Z Prahy se vyjíždělo ve čtvrtek večer – o hodinu později, než se původně předpokládalo, protože Jano, u kterého jsme měli tu první noc spát, dorazil až později. Chvíli jsme si krátili v nedaleké pizzerii, kde jsme i něco málo pojedli a kde vznikl jeden z prvních “konfliktů” mezi Pavlem (sporťákem) a Jakubem (řidičem), kdy si Pavel dal pivo a ještě k tomu naváděl Jakuba… 🙂
Cesta probíhala poměrně bez problémů, náš vůz se ubral severnější trasou, Jakub to vzal jižnější a oba jsme se sjeli na Slovensku u motorestu Ivachnová, odkud jsme až do Popradu, místu našeho prvního nocování, jeli společně. První noc proběhla vcelku klidně a ráno jsme se vydali do Tatranské Lomnice – místu setkání s Yantschim.
Byli jsme na místě téměř na minutu přesně, ale Yantschi nikde. Po chvíli čekání se ale dostavil s kamarádem Jimmym a dovedli nás k místu našeho parkování, odkud byl jen kousek k chalupě v Kežmarských Žlabech, kde jsme měli strávit zbytek nocí… Ukázalo se, že je to parádní chalupa s velkým krbem a ideální ložnicí nad “společenskou” místností. Sice bez vody a splachovacího záchodu, ale komu to vadilo? Jedinou závadou byl strašný zápach, který se tam po chvíli rozšířil. Jak se ale zjistilo, nebylo to chalupou – na vině byl Ondra, který už z Prahy vezl něco hrozně smradlavého – on tomu říkal sýr – a nekolegiálně ho v chalupě rozbalil. Byl okamžitě vykázán na zápraží, kde si mohl smrdět jak se mu zlíbí… 🙂 Na chalupě jsme se taky setkali s oběma děvčaty – Ivkou a Stáňou, které se významně podílely na přípravách našeho společného bydlení.
Den první – vodopády
Rozhodlo se, že první den pojedeme autobusem do Starého Smokovce, odkud vyjedeme lanovkou na Hrebienok a odtud půjdeme fotit Vodopády Studeného potoka. Organizace byla zvládnutá na jedničku, autobus i lanovka byly přistaveny během několika minut a i počasí se přes ne příliš příznivou předpověď ukázalo jako ideální. Na vodopádech jsme strávili poměrně hodně času, každý chtěl zachytit tu tekoucí i zmrzlou krásu. Já jsem několikrát vyzkoušel nepromokavost mých bot, protože jak se ukázalo, ne všude, kde je sníh, se dá šlápnout, aniž by se člověk nepropadl o půl metru níž do vody. Jediným problémem, jak se ukázalo, byl špinavý sníh, kterého sice bylo všude dost, ale byl také řádně zapadán různými, na fotkách nehezky vyhlížejícími, věcmi. Inu, Yantschi sice zaplatil hromadu peněz za počasí, ale na úklid už mu nezbylo… 🙂
Poté se jedna část výpravy rozhodla ještě na poslední chvíli (slunce už téměř zapadalo za vrcholky okolních hor) vyrazit na Zamkovského chatu. Ukázalo se, že i přes vyčerpávající rychlý pochod směrem nahoru, se to vyplatilo, protože se cestou otevíraly úžasné pohledy do krajiny i na okolní skaliska. Na Zamkovského chatě jsme si pak dali pivečko (Staropramen) a trochu si odpočinuli před sestupem dolů. Večer byl potom úspěšně zakončen v pizzerii ve Starém Smokovci, která vynikala hlavně příjemným prostředím (občas narušovaným Lukyho bleskem), rychlou a příjemnou obsluhou a výborným jídlem a pitím.
Příjemný večer pak probíhal ještě i na chalupě, kam jsme se ze Smokovce přesunuli opět autobusem. Popíjelo se pivko a výborná slivovice, prohlížely se fotky, hrálo se na kytaru a dívalo se “na televizi” – jak Jakub nazval velký krb. Na některých byla ale znát únava z prvního výletu (až na vyjímky nejsme nikdo na takové výstupy trénovaní :-))), takže jsme šli i poměrně brzy spát.
Den druhý – vyčerpávající výstup na Skalnaté pleso
Druhý den jsme měli v plánu větší výlet – na Skalnaté pleso. Sporťák s Jimmym prosazovali, že půjdeme celou cestu pěšky – údajně to mělo být kolem 3 hodin, náš odhad byl 7 – se zastávkami na focení. Nakonec se ukázal být správným náš odhad, cesta nahoru nám trvala kolem 6 hodin a to jsme skoro vůbec nefotili. Nakonec se plán cesty schválil a my jsme vyrazili. Při balení jsem ještě váhal, jestli mám brát stativ (3,5 kg) nebo monopod (0,9 kg). Nakonec jsem se rozhodl pouze pro monopod a celou cestu jsem si děkoval, že jsem si nevzal stativ – hodil bych ho totiž do údolí – natolik byla cesta nahoru vyčerpávající. Na cestu s námi nevyrazil Yantschi ani obě děvčata – chtěli jet autobusem a lanovkou s tím, že se s námi setkají na Skalnatém plese.
Cesta byla naplánována poměrně jednoduše – z Kežmarských Žlabů údolím potoka Kežmarská Biela Voda, přes sedlo pod Malou Svišťovkou až na Skalnaté pleso. Po včerejším rychlém výstupu na Zamkovského chatu jsme si řekli, že zvolníme tempo, ale dodrželi to jen někteří. Pavel (sporťák) společně s Jimmym udávali vepředu poměrně svižné tempo, takže jsme po hodině cesty byly slušně zpocení a začal se projevovat rozdíl ve výkonnosti – výprava se roztáhla na několik (zpočátku desítek) metrů, kdy vepředu udávali tempo Pavel s Jimmym a Ondrou, za nimi jsem funěl já s Jakubem a Zdeňkem a nakonec šli Luky s Jiřinou. Po hodině cesty, která až na úvodní tempo byla poměrně pohodová – cesta byla prošlapaná, jsem byl rád, že už máme třetinu (podle odhadu času) za sebou. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká.
Problém se ukázal na rozcestí, kde jedna z cest nás měla přivést do sedla pod Malou Svišťovkou. Ukázalo se totiž, že cesta není prošlapaná a že se každou chvíli proboříme po kolena do sněhu. Poměrně optimistický byl odhad na ukazateli – na Skalnaté pleso ještě 1:45 minut a tvrzení sporťáka s Jimmym, že to je jen kousek tímhle terénem, zbytek je určitě prošlápnutý. Takže jsme po menším zaváhání vyrazili. Šli jsme ve stopách toho před námi, ale i tak se často stalo, že se člověk probořil po kolena do sněhu.
Po zhruba půl hodině brodění se sněhem a poměrně velkého stoupání jsme došli na další rozcestí, které bylo ještě optimističtější – podle ukazatelů mělo být Skalnaté pleso vzdálené už jen hodinu cesty. Cestou jsme potkali ještě dva (asi) Maďary, kteří šli opačným směrem a říkali, že nahoru je to už jen půl hodiny cesty. Nebylo. Cesta do sedla pod Malou Svišťovkou nám trvala ještě další dvě hodiny. Když jsme vystoupali až do sedla, ukázalo se nám nádherné panorama s hvězdárnou na Skalnatém plese, která byla ale podle mého ještě neuvěřitelně daleko na to, že jsme šli už takhle dlouho. Za chvíli se jako na potvoru zahalila do mraků, takže nebyla vůbec vidět. V sedle jsme si dali delší pauzu a poprvé fotili – sice jen skály mezi mraky, ale i to stálo za to. Když jsme čekali už asi půl hodiny a stále jsme nebyli kompletní (chyběl Luky s Jiřinou), tak jsme začali shánět po mobilech (které v těch místech stále měly signál), že jim pošleme SMS, jestli to obrátili. Než jsme stačili zprávu napsat, tak dorazili – unavení, vyčerpaní, ale neuvěřitelně stateční.
Cestou nahoru nám zbývalo překonat poslední překážku – travers na Skalnaté pleso. Převýšení už nebylo takové, jako z údolí do sedla, cesta ale byla úzká, místy jsme šli jen na půl boty ve sněhu po lavinovém svahu (později jsme zjistili, že Jiřina má strach z výšek a hodně se překonávala, aby mu nepropadla). 
Cestou jsem si říkal, že za tou další zatáčkou už to musí být a vždycky jsem propadal depresi, když na nás hvězdárna koukala ještě z pěkné dálky. Naštěstí nakonec vysvitlo sluníčko a mraky se trochu rozestoupili, takže se nám nabízely krásné pohledy do údolí i na hvězdárnu. To byl taky důvod, že Jakub “odpustil” sporťákovi ten strašný výstup (cestou mu to dával poměrně najevo a není divu, únava, vyčerpání, mokré boty a kalhoty až ke kolenům) – jeho utrpení bylo vyváženo množstvím krásných pohledů – některé se snažil zachytit na film, jiné si uchoval jen v hlavě. Když jsme dorazili nahoru (celkem nám cesta trvala asi 6 hodin), tak jsme byli všichni vyčerpaní, promočení a žízniví (nahoře jsme si dali jídlo a pivko, já jsem sundal úplně mokrou košili a čekali jsme, kdy dorazí Yantschi s holkama – cestou nám psali SMS, že budou nahoře čekat) – nakonec jsme se tam s nima vůbec nepotkali.
Po chvíli pauzy jsme se vydali dolů. Luky s Jiřinou jeli dolů lanovkou (cestou se odhadovalo, kolik asi bude stát, říkalo se něco i o pár stovkách, ba tisících). Když ale oba dorazili nahoru, tak Luky řekl, že jede dolů lanovkou, ať to stojí co to stojí (nakonec to stálo jen 130 SKK). My ostatní jsme šli pěšky – cestou jsme se ještě rozdělili – Pavel se Zdeňkem šli přes Hrebienok do Starého Smokovce (hlavně kvůli už vyhlášené pizzerii), kde později čekal i Yantschi, my ostatní jsme šli dolů na Start a do Tatranské Lomnice. Cestou jsme šli po sjezdovce, kde už sice nikdo nejezdil, ale bylo tam dost sněhu na to, abych si část cesty ukrátil jízdou po zadku – i za cenu, že ho budu mít mokrý. Cestou dolů už také padly veškeré bariéry nepromokavosti našich bot a tak jsme dole všichni měli “bazénky”. Dole jsem si nakonec uvědomil, že jsme vlastně Skalnaté pleso vůbec neviděli…
Drobná komplikace nastala ještě v odvozu, protože autobus, kterým jsme chtěli jet zpátky (a hlavně kterým měli přijet ostatní ze Smokovce), tak v sobotu nejel a museli jsme operativně vymyslet náhradní dopravu, kterou zařídil Jakub autem. Takže zatím co jsme s Lukym a Jiřinou seděli v hotelu Tatran v Lomnici a popíjeli pivo a čaj s rumem (protože nechtěli Lukymu udělat grog – neměli ho na jídelním lístku), jedli halušky, palačinky a poháry, tak Jakub vzal auto, dojel do Smokovce a s ostatními pak seděl v pizzerii a taky dlabali. Nakonec jsme se opět všichni sešli v chalupě. Všichni mokří a vyčerpaní. 
Ještě cestou na chalupu nás ale Zdeněk “zblbnul” a šli jsme fotit Lomnický štít, který byl krásně nasvícený měsícem (skoro v úplňku). Takže jsme vzali stativy, foťáky a šli ještě v těch promočených botách fotit. Fotili jsme kousek za chalupou, ale zase přišel sporťák s tím, že ze silnice je to mnohem lepší – nechtěli jsme věřit tomu, že bychom šli dalších 700m jenom kvůli lepšímu záběru. Nakonec jsme šli a nelitovali – teda já jo, protože jsem neměl kabelovou spoušť a ty 4 minuty jsem neudržel ani na stativu… ;-((
Zbytek večera byl pak ve znamení dopíjení zbývajících piv, dívání se “na televizi” a poslouchání kytary a zpěvu, občas přerušované nepatrným chrápáním nejmenovaných unavených jedinců, které neváhala Jiřina, coby profesionální reportérka, okamžitě zachytit na svůj digitální magnetofon… (ne abys to zveřejnila!!! :-)))
Den třetí – Spišský hrad
Ráno se pak balilo, fotily se skupinové záběry a pořádal se hromadný odjezd. Cestou jsme ještě stavěli na focení železnice a tatranského panoramatu a pak jsme ještě jeli na výlet na Spišský hrad, kde jsme strávili poměrně klidné odpoledne, opět zakončené v místní kolibě při konzumaci jídla a pití. 
Cesta zpátky pak probíhala stejně klidně, jako cesta tam, s tím rozdílem, že trochu pršelo a místy byla mlha. Ale navigační schopnosti Pavla (sporťáka), který vypadal, že má v hlavě džípíesku (nakonec jsme zjistili, že to je habaďůra – má ji v mobilu a celou dobu pobytu si naši polohu ověřoval :-))), byly i přesto bezchybné a tak jsme šťastně dorazili pozdě v noci až do Prahy.
Byl to prostě super víkend, sice fyzicky vyčerpávající, ale duševně povznášející a můj dík patří hlavně organizátorům za perfektní zvládnutí celého našeho pobytu a ostatním, kteří pomohli vytvořit tu báječnou atmosféru (ostatně jako vždycky, když se sejde parta “virtuálních” lidí z FotoPrůvodce). Díky patří taky moravským paličům, kteří mě na cestu vybavili silnou domácí slivovicí, která nám nejednou přišla vhod.
