Hasankeyf

Tureckou provincií Batman ležící v jihovýchodní Anatolii nedaleko hranic se Sýrií a Irákem protéká řeka Tigris. Člověk zde žil od pradávna a po střídajících se civilizacích zůstaly na březích četné památky. Mezi nejvýznamnější z nich patří Hasankeyf, město odsouzené k smrti.

Hasankeyf

Za městem Batman, směr jihovýchod. Silnice rovná jak pravítko, kolem ní pole, rovina, před námi nevýrazné kopečky. Asi po deseti kilometrech jsme odbočili doprava, silnice sklouzla do suchého údolíčka, po stranách se objevilo pár čerpadel ropy s charakteristickými vahadly. A pak se před námi otevřelo údolí řeky Dicle…. ehm, ano, tak se jí říká tady a teď (a čte se to Didžle), většina světa ji ale zná pod jménem Tigris. Řeka sama se držela na jižní straně údolí, plížila se pod strmými svahy a skalnatými srázy, nechávajíc na levém břehu prostor suché pláni, zvolna se zvedající k hřebínku tvořícímu protější stranu údolí. Kdysi tu snad všude byla obdělaná půda, teď se však políčka krčila na samém břehu řeky, dál už zeleně ubývalo a převládala tráva spálená sluncem.

Na břehu Tigridu

Slunce překrývaly mraky a to drželo teplotu na pětatřiceti stupních. Zvolna jsme projížděli údolím, až jsme konečně rozpoznali na skále na protějším břehu obrysy zbytků starého kamenného paláce. Detailů přibývalo, ruinami bylo poseté celé temeno skály. Dnes je to jen pár kamenů, ale v roce 363, kdy zde bylo centrum Asyrského arcibiskupství, jednalo se o nejlépe chráněný hrad vystavěný Byzantskou říší v Anatolii. Mezi silnicí a řekou vyrostla válcová věž zakončená cibulovitou kopulí, z řeky vystupovaly pilíře pobořeného mostu. Přijížděli jsme do města Hasankeyf.

Hasankeyf – Mausoleum Zeynela Beye

Legenda vyprávějící, kterak město ke svému jménu přišlo, jako by z oka vypadla Jiráskově pověsti o Horymírovi. Nebyl to ovšem Horymír, ale Hasan, kdo, odsouzen k smrti, vyslovil své poslední přání: projet se ještě jednou na svém oblíbeném oři. Vladař blahosklonně přivolil a s úsměškem sledoval, jak Hasan rajtuje po nádvoří pevnosti. Když tu najednou – jupí! – Hasan pobídl koně a ten se ladným skokem přenesl přes hradby – a padal a padal a padal, až dolů do řeky. Kůň zahynul, leč Hasan stometrový pád přežil a zachránil se. Shromáždění v údivu vykřikli: “Hasan Keif!” (tedy prý něco jako “Hasane, jak!” – co jiného byste v takovém případě volali?) a od těch dob se tak říká celému městu.

Obklad mausolea

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Je to přece jen pověst, jak ji před čtyřmi stoletími zaznamenal místní kurdský princ. Místo ale není osídlené pár set let, ale celých deset tisíciletí. A podle toho, kdo tu žil, měnilo se i jeho jméno: Ilanṣura, Cephae, Kiphas, Kastron Rhiskephas, Hisna de-Kipha, Hisn Kayfa, Heskif, Hasankeyf. Pravda je tedy taková, že se jedná o název popisný, ve kterém vždy figuruje “skála” a případně i “hrad”. Prozaické, že?

Zbytky mostu Taş köprü (to druhé slovo znamená právě ~most~)

Krátká hrbolatá odbočka nás dovedla ke kamenné zídce ohraničující prostranství, na kterém stála ona věž s cibulovitou kopulí. Oprýskaná tabule hlásala, že stojíme u mausolea Zeynel Beye, příslušníka rodu Akkoynlu, který tu vládl v XV. století. A že jeho architektonická forma a obklad glazovanými cihlami jsou v celé Anatolii jedinečné. Přelezli jsme zídku a obešli mausoleum. Prasklá kopule porostlá travou, zdivo, zčásti kamenné kvádry a zčásti cihly, zvětralé, ozdobné cihly na velkých plochách opadané. Ale co, stejně to za pár let všechno skončí pod vodou. Cože? Nu ano, bude tu přehradní jezero o rozloze 313 km². Na automapě ADAC z roku 2008 je dokonce už zakreslené.

Hasankeyf, sluncem ozářené čelo skály korunované Malým palácem a jeden z pilířů mostu Taş

O něco níže po proudu bude na Tigridu stát přehrada Ilisu, projektovaná v rámci projektu GAP (Güneydogu Anadolu Projesi, Projekt jihovýchodní Anatolie). Cílem projektu, navrženého v roce 1970 (sama přehrada Ilisu se ale připravuje od r. 1954), bylo zajistit výrobu elektrické energie a zavlažování zemědělské půdy. V 80. letech byl projekt rozšířen i do oblastí místní infrastruktury, zemědělství, vzdělání, zdravotní péče a zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Část projektu, zahrnujícího 22 přehrad a 19 elektráren, byla již realizována, součástí je například i Atatürkova přehrada na Eufratu. Ne vše je ale tak růžové, jak to vypadá v oficiálních materiálech. Podle odpůrců projektu není vyřešeno začlenění obyvatel (většinou Kurdů, v případě Ilisu se bude jednat o 55000 lidí) vysídlovaných ze zaplavovaných území, jsou narušovány sociální vazby a hospodářský přínos je v mnoha případech sporný (například geotermální potenciál území zatopeného přehradou Ilisu převyšuje energetický přínos elektrárny). U přehrady Ilisu k tomu navíc přistupuje skutečnost, že bude zaplaveno údolí Tigridu s nenahraditelnými archeologickými nalezišti, jakým je právě Hasankeyf, a s celým ekosystémem, zahrnujícím řadu endemických druhů. Proti se staví také Irák, který má obavy ze zmenšení množství vody přitékající Tigridem na jeho území (tyto obavy jsou oprávněné: právě omezení průtoku Eufratem použila turecká vláda k nátlaku na Syrii, která podporovala kurdské povstalce).

Hasankeyf – minaret El-Rizk a malý palác

Turecko nemá k dispozici prostředky a technologie na stavbu tohoto rozsahu, a proto bylo založeno konsorcium spolu s evropskými firmami a bankami, které však bylo v roce 1998 rozpuštěno poté, co několik společností odstoupilo. V roce 2004 bylo vytvořeno konsorcium nové, stavba přehrady byla oficielně zahájena v srpnu 2006. O rok později však evropské banky pozastavily financování, protože nebyly spokojeny s řešením kulturních, sociálních a enviromentálních dopadů stavby, a předložily seznam otázek, jejichž vyřešením podmínily pokračování financování. V roce 2008 skupina expertů konstatovala, že řešení otázek není uspokojivé a financování bylo zmraženo do července 2009, kdy konsorcium bank po dalším neúspěšném jednání od financování odstoupilo. Zdálo by se, že si různé organizace, usilující o záchranu Hasankeyfu a údolí Tigridu mohou oddechnout, bohužel tomu tak není. Turecká vláda, trpíci snad nějakým druhem provinčního mindráku, který jí brání přehodnotit své stanovisko, se nechala slyšet, že přehrada Ilisu stát bude, třeba bez evropských peněz a technologie. I kdyby na chleba nebylo!

Podivuhodná budova místního motelu

Sešli jsme o něco níže na plochý říční břeh. Tráva tu byla alespoň trochu zelená a voda v řece kalná. Podél protějšího břehu stály ve vodě jednoduché přístřešky, zastiňující rákosovými střechami řady stolů a lavic. O víkendech se sem sjíždějí výletníci z širého okolí, hodují ve stínu a máčejí si přitom nohy ve vodách starobylé řeky Tigridu. Teď bylo místo opuštěné. A za přístřešky se zvedala kolmá stěna. Několikrát zalomené do skály vytesané schodiště připomínalo chodbičky lýkožrouta, jak je vidíte po sloupnutí kůry. Ze samého ostrohu, ostrého jako příď lodě, pak shlížel zbytek kamenného Malého paláce, vystavěného rodem Ayyubidů ve čtvrtině XIV. století. Dále po proudu se rozkládalo dolní město, jemuž dominoval minaret mešity El-Rizk, korunovaný čapím hnízdem. Světla ubývalo a byl čas vyhledat ubytování.

Tkadlec koberců

Přejeli jsme řeku po novém mostě a hned vlevo za ním jsme zaznamenali růžovou budovu s nápisem Motel. No, podíváme se ještě dál. Ujeli jsme pár set metrů a byli jsme pryč z města. Pokorně jsme se vrátili k mostu. Máte volné pokoje? Ano. Kolik? Dvacet za osobu. Pokoj měl čtyři lůžka a to bylo asi tak všechno jeho vybavení. Dveřmi se dalo vyjít na terásku s výhledem na řeku. Na společných toaletách netekla voda. Nejde elektřina, tak neteče voda, vysvětlil mladík z recepce. A poteče? Jistě! Kdy? Mladík se začal kroutit: Za hodinku, dvě. Vláda má nějaké problémy, vypínají to často, ale pak to zas zapnou. Napadlo mne, zda to nemá souvislost s plánovanou přehradou: lehký nátlak, který má místní učinit povolnějšími, více nakloněnými ke stěhování.

Výzdoba minaretu El-Rizk

Konečná cena byla padesát lir za pokoj, recepční ale trval na platbě předem. Neměl čisté svědomí co se týče elektřiny, na druhou stranu my jsme neměli kam utéct. Setmělo se a jet do dalšího města se mi nechtělo. Tak jsme si plácli a nechali si od něj poradit restauraci, kde nám podali výtečné pide (teplé slané plněné pečivo, něco jako jednodušší pizza), chladné pití a posvítili nám k tomu petrolejkou. Zato v motelu byla po návratu stále stejná tma. To nemáte aspoň svíčky? Ne, na to nejsme zařízení. Přesto jsme obrželi za pár minut dvě tenké červené tyčinky vosku s knoty. Jednu jsme zapálili a postavili na hrnek jako na improvizovaný svícen. Svíčka se zvolna začala ohýbat, až sklonila hlavu docela a típla se o podložku. Uložili jsme se na postele a v děsivém vedru jsme se pokoušeli usnout. Od řeky začal přilétat hmyz. Světlo se rozsvítilo asi v deset, voda začala téci později, zápach ze záchodů to však nezahnalo. Kdykoliv po mostě přejelo auto, celý motel se otřásal a postel houpala.

Pilíře mostu a opuštěné restaurace na břehu Tigridu

Okolo páté už bylo světlo, slunce vykouklo nad obzor v půl šesté. Bloumal jsem po novém mostě, prohlížel si pozoruhodnou konstrukci motelu (vidět to včera, spal bych ještě hůř) a snažil se objektivem zachytit město za protějším zábradlím. Nejblíž byl starý most Taş köprü: jeden lomený oblouk, na kterém se bydlí, a dva pilíře v proudu. Čtyřicetimetrovou mezeru mezi nimi kdysi překlenoval dřevěný oblouk, který mohl být v případě nebezpečí stržen (alespoň tohle se o mostě píše – aby to ale bylo skutečnou překážkou, muselo by v řece téci mnohem více vody). První most zde postavili snad Arabové poté, co v roce 640 dobyli město. Ten, jehož zbytky dnes můžeme vidět, je prý z roku 1116 a má jej na svědomí rod Artukidů.

Skalní obydlí v soutěsce Şab

Ve skalách mad městem se černaly otvory skalních obydlí, před nimi se tyčil druhý minaret, za sluncem ozářenou přídí hradu se dala vytušit soutěska Şab vadisi. Vrátil jsem se do města a zamířil prázdnou ulicí k pevnosti. Dveře obchodů byly zavřené, jen z jedné dílničky se ozývaly tlumené údery. Místní tkadlec, přihrbený nad primitivním stavem, na mne kývl a ukázal na prázdnou židli před krámkem. Usedl jsem a pozoroval, jak prohazuje dřevěný člunek s barevnou vlnou osnovou, prkenným rámem zatlačí novou nit k předchozím, ještě jednou přiklepne, pak šlapkou prostřídá prameny osnovy a prohodí člunek zpátky. Zas a znova.

Pohled ze soutěsky Şab na údolí Tigridu

Koberce pomalu přibývá a když už ho má před sebou tolik, že se by se musel s člunkem natahovat, vstane, povolí kulatinu s osnovou, navine hotový koberec, napne osnovu, navíjecí kulatinu zajistí železnou tyčí a pokračuje v prohazování. Chvíli jsem u něj mlčky seděl, jazyková bariera byla příliš vysoká na zapředení hovoru. Pár kroků a stál jsem u minaretu Süleymanovy mešity El-Rizk. Mešita sama se nedochovala, zbyl jen minaret; letos oslavil kulaté šestisté výročí svého postavení. A dveře byly zavřené, takže mi bylo upřeno potěšení pohlédnout na 99 jmen Božích, vytesaných nad vchodem minaretu.

A pak už tu byla soutěska Şab se stovkami jeskyní, vytesaných po obou stranách v několika patrech do vápencových skal. Bylo vidět, že některé z jeskyní jsou stále ještě využívány, ne však už jako obydlí, ale jako chlívky pro domácí zvířata nebo jako skladiště. Odtud také vedla přístupová cesta na temeno skály, do pevnosti. I tahle brána byla takhle časně ráno zavřená. Na skále přes údolí proti hradu stojí zbytky mincovny. Za vlády Artukidů se zde, na místě přístupném s obtížemi jen na jednom místě, razily mince a byla tu také pokladnice.

Minaret Koç Camisi

Dál jsem soutěskou nešel, odradil mne zuřivý štěkot psů ohlašujících vetřelce. Zahnul jsem okolo skály s mincovnou do bočního údolí, stoupajícího vzhůru od řeky. I tady byly jeskyně a kamenná stavení. Cesta mne přivedla k dalšímu historickému areálu, jemuž vévodí minaret druhé mešity ayyubidského sultána Süleymana, Koç Camisi. V jeho nejbližším okolí se nacházejí zbytky dalších dvou mešit a university, o kus dál pohřebiště. Netřeba dodávat, že vše je v žalostném stavu. Stavba přehrady se plánuje už přes padesát let a kdo by dával peníze do údržby něčeho, co to má stejně už spočítané.

Výzdoba minaretu Koç Camisi

Slunce začalo připalovat, městečko se probouzelo a já jsem se vrátil k motelu, kde Viktor rozmlouval se spolubydlícími ze sousedního pokoje. Patřili k týmu připravujícímu stavbu přehrady a jejich informace byla jasná, přestože byl konec června a odstoupení bankovního konsorcia od smlouvy bylo ještě neznámou budoucností. Stavět se bude a hladina dosáhne maxima pět let po zahájení prací. Jak vysoko hladina dostoupí? Muž ukázal na minaret El-Rizk: Ten vršek bude vyčnívat z vody. Dobrá zpráva. Čápi z hnízda na vrcholku minaretu budou moci zůstat.

Vstup na pevnost

Tigris a říční restaurace

Pod bránou pevnosti v soutěsce Şab už bylo živo, obchodníci měli na pultech vyložené suvenýry, místní kluci nabízeli průvodcovské služby. Vystoupali jsme příkrou cestou na vrcholek skály a otevřel se nám výhled na rozsáhlé území pokryté ruinami. Nepříjemná chyba. Na návštěvu pevnosti jsme si nevzali nic k pití. Ve stupňujícím se vedru jsme bloudili mezi kamennými zdmi a jazyk se začínal lepit na patro. Velký palác, kostel, změněný ve XIV. století v mešitu, hřbitov. Vysoko stojící slunce stíralo detaily a krajina už dávno ztratila plastičnost a hloubku. Zamířil jsem na vzdálenější konec areálu a teprve díra do země mě upozornila, že bezstarostnost tu není na místě. Stál jsem na tenkém stropě jeskyně, který se již částečně propadl. A okolo bylo takových míst víc. Kráčel jsem dál a překvapilo mne, jak je skála hostící pevnost rozlehlá. Ale chtěl jsem vědět, co je na konci. Nestálo to za ten čas a námahu: na konci byl kolmý sráz a za ním neutěšená, sluncem spálená planina zvedající se k pahorkům lemujícím údolí Tigridu.

Pohled z pevnosti na Hasankeyf, vpravo skála s mincovnou	Soutěska Şab	Hasankeyfské mosty

Na pevnosti: hřbitov, paláce, dolní město, mosty, údolí Tigridu

Vrátili jsme se k autu a zamířili pomalu ven z města. Rovnal jsem si v hlavě historii místa. Mezopotamie, kolébka civilizace. Přes dvacet různých kultur tu zanechalo své stopy. Byla tu hranice Římské říše, Byzanc tu založila arcibiskupství, v VII. století město zabraly arabské kmeny. Vládla tu turkomanská dynastie Artukidů, kterou vystřídali kurdští Ayyubidé. Město bylo významnou zastávkou na Hedvábné stezce. V polovině XIII. století se tudy prohnali Mongolové. Dlouhou dobu náleželo město Osmanské říši. Po jejím rozpadu přišla Turecká republika, která dokázala, co se nepovedlo žádnému dobyvateli. Měl jsem podivný pocit. Ještě nikdy jsem neopouštěl místo, odsouzené po deseti tisíciletích života k smrti.