Fotografické fantazie osamělého excentrika

Německý fotograf Herbert Tobias (1924-1982) byl sice na přelomu 50. a 60. let minulého století uznávaný módní fotograf, ale těžiště jeho díla je v inscenovaných fotografiích, v nichž vyjadřuje své niterné pocity, představy a fantazie.

Herbert Tobias: Autoportrét, Paříž, 1953

Začněme od konce. Německý fotograf Herbert Tobias, který se téměř třicet let po smrti představuje českému publiku velkou výstavou v pražském Rudolfinu, patří k mnoha umělcům, jimž se stala osudná odlišná sexuální orientace. Když v roce 1982 zemřel na AIDS, bylo mu osmapadesát let. Kdyby byl o generaci mladší, prožil by patrně klidnější život: jeho homosexualita by už tolik nedráždila. Když o desetiletí později zemřel stejným způsobem zpěvák Freddie Mercury, stala se homosexualita (či bisexualita) přinejmenším v uměleckém světě módním tématem a společnost k ní začala přistupovat s mnohem větší tolerancí.

Herbert Tobias: Ty a já, Paříž, 1952

Herbert Tobias však žil v době, kdy byla homosexualita považována za zvrhlost. V poválečném Německu roce 1951 dokonce existoval paragraf 175, podle něhož byla homosexualita trestným činem. Mladý Tobias tak zažil nejen zátahy na gaye, ale v podstatě i vyhoštění z vlastní země. Když ve zmíněném roce odešel se svým přítelem Dickem do Paříže, samozřejmě netušil, že udělal rozhodující krok ve své následující kariéře. Začal totiž soustředěně fotografovat. „Po celou dobu jsem dělal fotografie situací, lidí, naprosto neužitečné, nekomerční fotografie. Fotografoval jsem všechno, co jsem považoval za krásné a důležité,“ řekl k tomu později Herbert Tobias. Dodejme jen, že to, co ve své době nazval „naprosto neužitečnými, nekomerčními fotografiemi“, je tím nejlepším, co vytvořil, a samozřejmě i tím, co tvoří jádro současné pražské výstavy.

Herbert Tobias: Mrs Melvin J. Lasky, manželka vydavatele časopisu „Der Monat“, Berlín, kolem 1958

Vraťme se však ještě jednou zpátky. Když bylo Herbertu Tobiasovi deset let, začal ze záliby fotografovat, vyvolávat a zvětšovat. O devět let později musel v německé uniformě narukovat na východní frontu. Právě v Rusku v roce 1943 vznikly jeho první významné fotografie. Kdo by čekal začátečnické momentky vystrašeného devatenáctiletého vojáka, byl by hodně překvapený jejich dokumentární silou a schopností zachytit osamělého a trpícího člověka. I když později pracoval Herbert Tobias zcela odlišným způsobem a od dokumentu se čím dál víc vzdaloval, schopnost zachytit zoufalého a osamělého člověka je právě tím, co rané fotografie spojuje s jeho pozdějším dílem.

Herbert Tobias: Já u okna, Paříž-Clamart, 1952

V Paříži, která ho fascinovala a inspirovala, začal Tobias fotografovat rolleiflexem na čtvercový formát 6×6. Když potkal módního fotografa Willyho Maywalda a začal se u něj živit jako retušér, udělal významný krok ke kariéře módního fotografa. Dostal totiž příležitost, kterou “chytil za pačesy”, takže již v roce 1953 byly jeho fotografie ve slavném módním časopisu Vogue. O něco později po rvačce při zátahu na gaye se Tobias vrátil zpátky do Německa, kde dokonale využil to, co se u Maywalda naučil. Založil módní fotografický salón a celé desetiletí se naplno – a s velkým úspěchem – věnoval módní fotografii. Na to, aby v branži dožil jako jeho generační souputník Helmut Newton, byl Tobias málo přizpůsobivý (v biografii, která uvádí jeho výstavu, je to řečeno natvrdo: „Nezřízený způsob života a sexuální orientace ztěžovaly Tobiasovy stále více nutnost podřídit se disciplíně módního byznysu“). Znechucený a patrně i trochu vyhaslý Tobias se rozhodl „obchodem s krásným klamem“ dále nezabývat. Z módní branže odchází a vrací se k tomu, co chtěl původně dělat – k herectví. V 70. letech potom se zarputilostí i vzdorem pracuje (fotografuje, ale i píše) pro gay magazíny. Jeho invence však postupně slábne: čím jsou jeho fotografie sexuálně přímočařejší, tím jsou paradoxně méně působivé a zajímavé.

Herbert Tobias: „Mohrchen“, Berlín, 1956

I když výstava poměrně obsáhle představuje všechny období Tobiasovy fotografické tvorby, zjednodušeně se dá říci, že to nejlepší pochází z krátkého období let 1951-1953, kdy žil s přítelem v Paříži. Když jsem na závěr procházel opakovaně všemi sály s tím, že si poznamenám názvy fotografií, které považuji za nejlepší, jen jediná z desítky zapsaných nepocházela z Paříže na počátku 50. let. Tobiasův pohled na realitu je v této době ještě neokoralý, nezatížený módními klišé ani vzdorem hrdého homosexuála: je však dostatečně rozjitřený, citlivý k detailům i k údělu lidí na okraji společnosti. Tobias je v této době doslova básníkem samoty a vykořeněnosti. Pokud pro zobrazení svých pocitů nenachází vhodné objekty, jednoduše fotografuje sebe. Znamenitě pracuje s perspektivou (Bez názvu, Vali a Daniel, Paříž-Clamart, 1952), se světlem (Axel před mými dveřmi, v jedné ruce „světlo“ – ve druhé Horowieze, pár let předtím, než jej s
konečnou platností dostihl heroin…, Berlín, 1964 ) i mlhou (Allee Edgar Quinet, Paříž, 1952). Dává přednost temnějším tónům a přesto, že nechce prvoplánově šokovat, nevyhýbá se ani drsnějším motivům (Paříž, Bez názvu, 1952, v oddílu Osamělost, ztracený ve světě). K tématu osamělosti, které je u něj v době pařížského pobytu velmi frekventované, se vrací i později – ovšem s podobnou intenzitou snad jen v „masturbačním“ opusu nazvaném Sám ve velkém městě, Hamburk 1976.

I když módní fotografii nijak cíleně nevyhledávám, Tobias mě potěšil i v této sféře, protože pro modeling angažoval mladou Christu Päffgen, později známou pod uměleckým jménem Nico. Ale to už je kapitola určená spíše pro hudební fajnšmekry. Nico se totiž mnohem víc než jako modelka proslavila jako zpěvačka skupiny Velvet Underground a ještě později jako výjimečná sólová umělkyně. Na to, že ještě před převratem pololegálně vystoupila i u nás, si dnes vzpomenou už jen pamětníci.