Holandský fotograf Bert Teunissen se netají tím, že při toulkách po světě s fotoaparátem hledá ztracená místa svého dětství. Jeho výstava v Pražském domě fotografie s názvem Domácí krajiny končí již 4.4.2004.
|
| Bert Teunissen: Wakayama č. 13 |
Bert Teunissen žije od svého narození v roce 1959 v Holandsku. Patří mezi uznávané – i když nikoli mezi nejznámější – nizozemské fotografy. Rád cestuje po cizích zemích, často také vystavuje v různých evropských galeriích. Jeho Domácí krajiny putují již nějakou dobu po světě. Nejblíže k nám se dostaly před nedávnem do Bratislavy. Bert Teunissen, sympatický, uhlazený a snad trochu neprůbojný pětačtyřicátník pojal svůj cyklus jako svérázný dokument. Nejenže v něm zachycuje místa, která mu „voní“ jako svět před necelým půlstoletím, kdy byl ještě malý chlapec, ale zároveň svým fotoaparátem uchovává svět, který již nenávratně mizí.
 |
| Bert Teunissen: Belin Beliet č. 20 |
Bert Teunissen o sobě říká, že pracuje jako archeolog: jen vyhledává to, čemu se v archeologii říká hmotné prameny, a poté vše pečlivě dokumentuje. Doslova to však znamená: jezdí po městech v Holandsku, ve Francii, Portugalsku, Japonsku. Výhledově se chystá i do Čech a východní Evropy. A hledá interiéry, které na něj emocionálně působí. Když najde ten správný byt, osloví jeho obyvatele a vysvětlí jim, o co mu jde – a teprve když se s nimi sblíží, začíná fotografovat.
V souvislosti s fotografiemi Berta Teunissena se hodně hovoří o starých mistrech holandského malířství – hlavně o Vermeerovi a Rembrandtovi. Pokud se na Teunissenovy fotografie podíváme pozorněji, překvapí nás, že působí zároveň velmi moderně i archaicky. Technická úroveň těchto velkoformátových fotografií je úžasná a dokonale současná, ale zároveň nám připadá, že se díváme na záběry staré třicet, padesát, možná i sto let. K tradiční malbě na nich odkazují dvě věci – jednak strnulost fotografovaných osob, která připomíná modely stojící malíři v ateliéru, jednak práce se světlem. Teunissen se totiž vyhýbá bleskovému i žárovkovému světlu, které by jeho záměr znehodnotily. Pracuje velmi pomalu. Soustředěně a cílevědomě používá výhradně měkké, přirozené světlo, vedené převážně z bočního okna. Archaické interiéry a postavy na jeho fotografiích tak zalévá zlatavé světlo, teplé i domácké zároveň.
 |
| Bert Teunissen: Beuningen č. 24 |
Bert Teunissen se však zároveň nevyhýbá nejmodernějším technologiím. Fotografuje sice velkoformátovým filmovým přístrojem (negativ 9×12 cm), ale negativy skenuje a naskenované soubory pak tiskne na velkoformátové inkoustové tiskárně. Fotografické puritány to sice může popudit, ale Teunissen dobře ví, protože to má vyzkoušené, že jen tímto způsobem dosáhne teplých a přitom zářivých barev, které odpovídají jeho představám.
 |
| Bert Teunissen: Belin Beliet č. 18 |
Jistě, fotografie Berta Teunissena mohou leckomu připadat statické. Vždyť také statické jsou. Fotograf své postavy rozesadí kolem stolu v jejich důvěrně známém prostředí, z něhož dýchá bezpečí, připevní aparát na pevný stativ a dlouhé minuty exponuje…
Teunissen se netají tím, že fotografování je pro něj vlastně vytvářením autobiografického příběhu. Přiznává též, že jakýmsi praimpulsem k vytvoření Domácích krajin bylo zboření domu, v němž se narodil a do devíti let bydlel. Od té doby jako by toto místo neustále hledal. Nejvíce mu schází vůně původního domova – v novém, pohodlnějším domě, který si jeho rodiče postavili, se však ztratila nejen vůně, ale i původní atmosféra. Pokud patříte mezi citlivější povahy, pak jste možná schopni tyto věci vnímat. Možná jste něco podobného dokonce zažili. Pokud ne, pak na Teunissena raději nechoďte.
P.S. Zvláštní věc: nejlepší fotografie ze souboru Domácí krajiny – Belin Beliet 18 – do cyklu sice patří, ale zároveň z něj vybočuje. Touto fotografií jako by Teunissen překročil nejen zadání, ale i stín svého dětství. Toto již není dokument, ale obecně platná meditace na téma stáří a „třeskuté“ samoty.
