Hradecká fotografická konzervatoř – víkend pod Králickým Sněžníkem

Hradecká fotografická konzervatoř (velmi oficiálně znějící název pro dálkově studovanou dvouletou komorní jednotřídku) pořádá krom jednodenních lekcí i jednou v roce víkendový seminář. Ten se letos odehrával 22.-24. května na úpatí hřebene Králického Sněžníku v Dolní Moravě a právě o zážitky ze střechy Evropy bych se s vámi rád podělil. Na stránkách Paladixu je nač navazovat, protože v tipech na výlet krásný kraj kolem pramene Moravy popisoval už před šesti lety Vladimír Kryštof.

Nebudu prozrazovat, jak celé studium na HFK probíhá, krátký článek bude zážitkovou reportáží z víkendové akce a jeho cílem je především nalákat fotografy do stále krásného kouta naší republiky.

Již cesta byla trochu adrenalinovým zážitkem, páteční bouřka a vichřice, s níž jsme v Praze po obědě vyráželi na cestu, se nás po celou dobu snažila dohnat (což se jí místy podařilo), za námi zůstalo neprůjezdné město s kolonami na všech výpadovkách, protože příval vody a krup se podepsal i na páteční nehodovosti. Konečným výsledkem byl však deštěm průzračně vyčištěný vzduch, dokonalé podvečerní světlo nad blížící se horskou krajinou a čím dál tím větší radost, klid a chuť strávit konečně zas víkend s hledáčkem u oka. Na posledních kilometrech cesty jsem to již nevydržel, musel jsem přimět řidiče k zastavení a vyběhnout do polí zachytit ten radostný kýč – oblouk duhy před temnou oblohou nad cáry mlhy vystupujícími z lesa a umytým sluncem ozářený vršek louky nad tratí. Zbytek cesty se mi kluci smáli.

Na parkovišti nad srubovou vesničkou pod Větrným vrchem se nás sešlo před sedmou večerní necelých dvacet účastníků zájezdu. Koordinátorka celé akce Jana Neugebauerová spolu s vedoucím lektorem MgA. Ivo Gilem nás přivítali a MgA. Josef Ptáček (vedoucí lektor s poradním hlasem a dvěma větami na závěr každé lekce) dorazil v zápětí. O útulných chatkách ubytovny se nebudu rozepisovat – vyzkoušejte sami. Zmíním se naopak o následující večeři v blízkém penzionu Moravance: nepřekonatelnou polévku prostě člověk dostane vždycky na horách (po zkušenostech z Luční boudy, Terryho chaty, Rysů, chaty Na rozcestí a mnoha dalších občerstvoven v horách i daleko od hor se nestydím to říci). Víkend začal dobře.

První večer byla na pořadu dne teorie velkoformátových přístrojů, jejich využití, základní možnosti a ukázka jednotlivých nastavení aparátů s vžitým označením „kardan“. Zpočátku jsem poslouchal s přesvědčením, že teoretické základy práce s kardanem mám v malíku, ale když došlo na skutečné nastavování standart s objektivy různých ohniskových délek a nástin všech možností řešení prostorových scén, bylo o čem přemýšlet. Večer utekl rychle a noc ještě rychleji. Bouřka přešla a jasně viditelná Labuť nad hlavami nám připomněla, že město je aspoň na dva dny daleko.

Když se rozpustila ranní mlha, z jihu ze vzdáleného hřbetu Mariánského kopce přes údolí Králík nám odrážely ranní paprsky střechy kláštera. Ten byl cílem sobotního dopoledne. Ke klášteru jsme se přemístili auty i s fotografickou výbavou a škola začala. Ve dvou skupinách jsme postupně pracovali s precizním Sinarem MgA. Gila i uhrančivou letitou Arcou MgA. Ptáčka. Každý z nás si našel svůj architektonický detail (kolem vstupního portálu kláštera a schodiště) nebo vzdálenější záběr. Cílem bylo zachytit vybranou scénu svými běžnými fotoaparáty bez korekcí vertikál, horizontál, posuvu záběru nebo hloubky ostrosti. Stejnou scénu jsme se následně učili zakomponovat s využitím správného objektivu a kardanového přístroje. Klášter je rozhodně fotogenické místo, čas utíkal, slunce se dávno přehouplo nad věžemi a svítilo od západu na čelní fasádu, když poslední z nás dokončovali své první velkoformátové záběry. Ostatní se zatím toulali po okolních kopcích a fotografovali „elementární prvky v krajině“. Světlo nám opět přálo – po obloze letěly mraky, mezi nimi slunce a průzračný vzduch. I monumentálních sochy, jež zdobí okolí jako výsledek několika ročníků místní mezinárodní výtvarné díly, stojí za vidění.

Večerní program byl věnován ateliérové práci. V improvizovaném ateliéru se zatemněním, umělým pozadím, softboxem, zábleskovými i žárovkovými světly jsme si vyzkoušeli základy svícení portrétu a učinek směru, tvrdosti, barevné teploty světla. Otestovali jsme si použití hlavních, doplňkových i efektových světel, synchronizaci zábleskové soustavy a další základní možnosti svícení scény. Celý blok uvedla teorie a zbytek už byl pod vedením lektorů na nás. Digitální fotoaparáty nám poskytly okamžitou odezvu – vytvořené snímky jsme si společně promítli a rozebrali během závěrečného nedělního dopoledne. Musím se přiznat, že to byla intenzivní lekce, z níž si odnáším zejména poznatek, že práce v ateliéru znamená hodiny a hodiny přemýšlení, zkoušení, testování a invence. Charakter scény i modelu je možno světlem tak dokonale proměnit, že pro úspěch je třeba velká zkušenost a také jasný záměr fotografa. A to nemluvím o nezbytné trvalé komunikaci s modelem, jež rovněž nemusí být jednoduchá.

Na hlavní pointu nesmím zapomenout, workshopem sobotní večer nekončil. Hlavním úkolem večera bylo přinést na příští školní lekci „zážitek noci“. Ten jsme si šli získat každý po svém, ve skupinách i sami. Přestože jedním z cílů víkendu bylo i konečně důkladnější seznámení nás studentů i lektorů školy, ten sobotní večer jsem zkusil prožít se svým vnímáním sám. Zážitků z víkendu už na mě bylo tolik, že bylo co v klidu vstřebávat. Vyrazil jsem na Větrný vrch. Napadlo mě, že když už pod kopcem s tak pohádkovým jménem bydlíme (i sruby po něm nesou jméno), byla by škoda nevidět z něj hvězdy. Noční zážitky pak přišly samy – strach ze tmy a nočních zvuků lesa, jaký jsem si pamatoval jenom z dětství, šok elektrickým ohradníkem a jeho desetiminutové opatrné podlézání v absolutní tmě, úlek z řevu stejně jako já polekaného dobytka na pastvině. Ale i hvězdy, klid, ticho, vůně noci, a rozjímání.

Děkuju za ten víkend – lektorům, všem spolužákům, počasí i Větrnému vrchu. Odnesl jsem si mnohem víc zážitků než jen ten noční – vyfotografovaný za úkol. Hradecká fotografická konzervatoř je sice dvouletá jednotřídka, ale stojí za to.

Foto autor