Huculové

Fotografie, kterou vám chci představit možná není přímo moje nejmilejší, ale určitě je zajímavá její historie. Posuďte sami.

Vznik této fotografie se váže k zakázce ZOO Plzeň na zhotovení pohlednic. Chov huculů je pod patronátem téhle ZOO a ustájení je v jedné vesničce blízko Plzně. Termín už celkem značně hořel a až velmi těsně před uzávěrkou dodání podkladů pro tiskárnu jsem s kolegou přijel jednoho dne večer za vedoucím chovu.

Nikon F90X, objektiv Nikkor AF 80-200mm f/2,8D ED (jednoprstencový). Čas 1/125s, clona 4.

Domluvili jsme, že fotografování chovného stáda proběhne na otevřené pastvě, kterou představovala louka za lesem. Vedoucí chovu ještě poznamenal, že by byl rád, aby na pohlednici byly zachyceny všechny tři barevné varianty srsti huculů, které se v tomto chovném stádu vyskytují. S kolegou jsme se na sebe podívali, protože jak známo u zvířat se dá většinou celkem bez problémů vyfotografovat jeden kus, ale jakmile se snažíte o skupinu byť jen dvou zvířat, už je to problematické. Většinou alespoň jedno ze zvířat zrovna nezapózuje tak, jak je potřeba, nehledě na to, že je problém dostat je vůbec tam, kam potřebujete. A to jsme v tu chvíli ještě ani nevěděli, že nejtmavší variantu zastupuje ve stádu pouze jediná březí klisna!

Na fotografování jsme měli asi tak hodinu, protože pak se začalo pomalu stmívat. Značně jsem proto jak z požadavku vedoucího chovu, tak i z nedostatku času znervózněl. Cestou na pastvu jsme s kolegou probírali situaci a shodli jsme se na tom, že vzhledem k okolnostem se nám tohle asi nepodaří. Ovšem jakmile jsme prošli lesem, za kterým se nacházela na svahu louka a na ní se zvolna začali pást huculové, všechna nervozita ze mě náhle spadla. Naopak, moje nálada se posunula úplně opačným směrem, do roviny klidu a uvolnění. Díky tomu se mi i velmi lehce fotografovalo. Během té nezapomenutelné hodinky, kdy se kolem nás volně pásli huculové a pomalu zapadající slunce vytvářelo příjemnou podvečerní náladu, jsme s kolegou exponovali každý jeden film. Ze dvou exponovaných filmů nakonec vznikl jeden použitelný záběr, splňující podmínku zachycení všech tří variant, který se stal podkladem pro pohlednici.

Tuhle fotografii mám rád, protože při pohledu na ní si vždy vybavím onu poklidnou uvolněnou atmosféru, která provázela její vznik a před očima mám stále příjemnou obrazovou vzpomínku, kterou představuje volně se pasoucí stádo koní za svitu zapadajícího slunce.

Příběh této fotografie má ještě další pokračování. To se ovšem musíme posunout v čase o tři roky. Jednou jsem seděl u známého v kanceláři a přišel tam dealer, který přinesl katalog firem. Položil jej na stůl. Vzal jsem si ten katalog do ruky a začal jsem si ho prohlížet. Podíval jsem se na přední stranu, pak otočil na zadní stranu a opět se vrátil na přední. V tom jsem se zarazil. Něco se mi mimoděk na zadní straně nezdálo. Znovu jsem tedy otočil katalog a zadní stranu si pořádně prohlédl. A nevěřil jsem vlastním očím. Polovinu zadní strany zabírala reklama jedné nejmenované firmy a její součástí byla i moje fotografie huculů. Samozřejmě bez mého vědomí či svolení.