Humanistická fotografie I.

Bezprostředně po skončení druhé světové války se zrodila touha ukázat, že život je přes všechny bolesti a útrapy přece jen krásný, že je třeba ho chránit a že lidé jsou v podstatě stejní, ať žijí kdekoli na světě.

Přímo osudově důležitou událostí, která hodně změnila podobu fotografie, byla výstava “Lidská rodina”. Tato netradičně pojatá výstava byla v newyorském Muzeu moderního umění slavnostně otevřena roku 1955. Její autor (či spíše editor) Edward Steichen ji připravoval již od roku 1952 – scestoval celou Evropu a pátral v archívech po snímcích autorů známých i zcela neznámých. Další desetitisíce snímků přicházely na jeho adresu.

Ten hlavní úkol však Steichena a jeho asistenta Wayna Millera teprve čekal – museli totiž z té hromady snímků vytvořit celek, který by nesl jasné poselství. Nakonec výstava zahrnovala 503 snímky, které byly uspořádány bez ohledu na své autory – o ně tu vlastně moc nešlo, šlo o výpověď, a tak se vedle sebe ocitaly fotografie známých profesionálů i zcela neznámých amatérů. Byla to vlastně velmi netypická výstava – zamýšlela se nad smyslem života a jeho podobami, nad společným lidským osudem, nad potřebností míru – a spojení humanistická fotografie se natrvalo zapsalo mezi důležité pojmy.

Výstava byla neuvěřitelně úspěšná – poté, co “prošla” celé Spojené státy, se vydala na několikaletou cestu po více než 40 zemích celého světa. V roce 1959 byla instalována dokonce v Moskvě, ačkoli tam žádné americké akce rozhodně nebyly zvykem. “Lidskou rodinu” shlédlo více než 10 milionů lidí, dostalo se jí také knižní podoby … Sám Steichen její úspěch vysvětloval takto: “Lidé v sále se dívají na obrazy a lidé na obrazech se dívají opět na ně. Poznávají se navzájem.”

Vznik humanistické fotografie kuriózně podmínila druhá světová válka (nebo alespoň její vznik velmi podstatně urychlila). Byla to tragická doba, která dala vzniknout velkým fotografiím na Východě i na Západě. Tyto snímky, někdy technicky nepříliš kvalitní, jsou navždy jakýmsi varováním a příkladem krutosti, které je člověk – ten Pán tvorstva – schopen. Nejpůsobivější jsou bezesporu fotografie, které obecně ukazují hrůzu války a nejsou jen dokumentem určité události. Ty fotografie jsou drásavé, otřesné a zároveň absurdní, protože autoři, kteří nepochybně patřili mezi odpůrce války a chtěli dokázat její nesmyslnost, v ní mnohdy přišli o život… Autoři fotografovali hlavně emoce, které s sebou válka nese, protože válku jako takovou vlastně fotografovat nelze – vždy je třeba fotografovat lidi.

Zpočátku byly známé jen snímky západních zpravodajů, ale v 60. letech se objevily také snímky sovětských fotografů. Svět byl překvapen, protože snímky byly nezvykle syrové a velmi autentické, což bylo způsobeno hlavně tím, že západní reportéři (hlavně pak Američané) jezdili na frontu, aby mohli lidem doma zprostředkovat válku, zatímco v SSSR nebylo třeba nikam jezdit, válka byla všude kolem a nikdo nebyl mimo její dosah. Reportáže západních autorů jsou vždy prodchnuty osobitým stylem daného autora, kdežto sovětské válečné fotografie působí jako jeden celek a o jednotlivé autory příliš nejde. Obě pojetí však mají stejný cíl: ukázat, že válka je nesmyslná a lidstvo musí žít v míru.

Robert CAPA (1913 – 1954) – vl. jm. Endre Friedman

Den D, invaze v Normandii, 6. června 1944

Byl to syn krejčího z Budapešti. V průběhu svého mládí se zařadil mezi sympatizanty radikální levice a v roce 1931 odjel do Berlína, kde mu bylo nabídnuto místo fotoreportéra v Ullsteinově nakladatelství. Po nástupu nacismu se přesunul do Paříže a až zde si zvolil svůj pseudonym. Přišel k němu poněkud kuriózně: aby zvýšil své šance na nějakou práci, hrál bohatého amerického fotografa, který čas od času zavítá do Francie; protože je bohatý, musí dostávat trojnásobný honorář (a v USA hrál pro změnu zase fotografa francouzského).

V roce 1936 se vydává jako reportér do Španělska, kde vypukla občanská válka. Zde byla zabita jeho žena a zde se definitivně rozhodl pro dráhu válečného fotografa. Jeho hlavním sídlem je v době války Anglie, odkud vyjíždí kamkoli – do Tunisu, na Sicílii, do Normandie… Zde zachytil Den D, výsadek Spojenců dne 6.6.1944 – otočen zády k německé palbě vystupoval z lodě, aby mohl fotografovat. Vyfotografoval sto snímků a laborant je v laboratoři přesušil, takže jich zbylo jen osm… O Capovi psali spisovatelé jako Hemingway nebo Steinbeck. Pátá válka, kterou fotografoval, se mu stala osudnou. Při krátké procházce u vietnamského Thai Binh šlápl na minu… “Le photographue est mort”, řekl tehdy prý poručík, který byl poblíž. Fotograf je mrtev.

Dmitrij BALTERMANC (1912)

Hoře, Kerč 1942

Původně se tento mladý profesor analytické geometrie fotografií zabýval jen jako koníčkem. V roce 1939 vstoupil do armády jako fotoreportér a pak celou válku prožil v prvních liniích, zažil obranu Moskvy a Sevastopolu, bitvu o Stalingrad, boje v Polsku… Došel až do Berlína. Jeho fotografie válečných scén jsou tak přesvědčivé, že se divák musí chtě nechtě vžít do situací, v nichž byly pořízeny. “Být fotoreportérem, to není povolání, ale způsob života, chování a myšlení!”, bylo jeho životní krédo. Jeho nejznámější snímek – Hoře – chtěly uveřejnit časopisy snad na celém světě. Zvláštnost tohoto snímku je v tom, že autor sledoval příchozí matku, jež hledá po bitvě svého syna a pořád doufá, že ho nenajde. Našla. Tento snímek ležel dlouhá léta v autorově archívu, protože se zdálo, že takovýto citový dokument nikdo nepotřebuje. Dlouho po válce pak Baltermanc poslal snímek do soutěže, s přehledem ji vyhrál a jeho jméno se od té doby skvěje hned vedle jména Roberta Capy.

Michail TRACHMAN (1918 – 1973)

Loučení, 1941

Před válkou pracoval v dokumentárním filmu, proto také kompozice jeho děl odpovídá spíše filmu než fotografii – konfrontuje popředí a pozadí, používá velký detail… Vlastně se dá tušit (jako ve filmu), co scéně předcházelo a co bude následovat. Jeho snímky jsou ale i bez filmových manýr zcela jiné než fotografie jiných válečných zpravodajů. Trachman fotografoval hlavně zázemí, dopad války na lidi. Vytvořil tak velmi silné memento, které dokumentuje všední dny kdesi daleko za frontou.

Boris KUDOJAROV (1903 – 1973)

Po náletu, Leningrad 1942

Blokáda Leningradu trvala 900 dnů a oněch 900 dnů prožil v obleženém městě také Boris Kudojarov, který vstoupil do Rudé armády už v 17 letech a po několika letech se stal sportovním fotoreportérem, neboť tím ideálně spojil své dva koníčky – fotbal a fotografii. V Leningradu nasnímal přes 3000 negativů, které dohromady tvoří jednu z největších ucelených reportáží. Vypráví o lidech, kteří mrznou, umírají hlady. Nestřílí se. Lidé “jen” umírají. Je velmi zřetelně poznat, že fotograf nepřijel jen na návštěvu, ale že všechno prožíval s těmi, které fotografoval.

Zpracováno podle knihy “Příběh fotografie” (Mrázková, D.; MF Praha 1985).