Druhá část povídání o letošní Letní škole fotografie v Popradu
Pondělí
Ráno jsme měli opět s celou dílnou sraz v Domě fotografie, abychom se konečně mohli začít věnovat focení toho, co bylo plánováno. Přidala se k nám na dílnu jedna Belgičanka (měla trochu komplikovanou komunikaci s fotografovanými
objekty, protože i mě s češtinou děti rozuměly víc, než jí, ačkoliv ovládala několik světových jazyků). Dále se k nám přidal Maťo, který byl “vyhozen” z dílny pro pokročilé – pokročilost si vysvětloval jinak a nemohl se udržet aby nekritizoval, že v pokročilých jsou lidé, kteří ještě nezvládli ani ČB proces.
Robo obvolal telefonicky několikrát dětský domov ve Spišském Štiavniku, aby zjistil, jestli můžeme přijet. Děti z dětského domova byly ale zrovna někde na výletě, a těžko bychom je někde naháněli po velkoměstě. Dozvěděl, že by se měly vrátit zpátky někdy další den okolo jedné hodiny po obědě.
Úterý
Rozjeli jsme se za dětmi do Štiavniku, abychom záhy zjistili, že dorazí nejdříve ve tři. Šli jsme tedy fotit do další cikánské osady (chcete-li do Romské, ale na orientační tabuli s mapou ve vesnicích psali stejně “cikánská”).
S dětmi jsme se sešli až později odpoledne. Byly z nás trochu přepadlé – a ani se jim nedivím, kdyby Vám najednou po “bytě” začli chodit cizí lidé s foťákama, taky byste se na ně tvářili jako z jara. Nicméně určité bariéry se podařilo překonat – hlavně po té, co děti byly konečně po koupeli a směly ještě jít ven na hřiště. Další den měly děti vyrazit na svůj stálý letní tábor do Liptovské Tepličky.
Středa
Spolu s naší cizinkou jsme šly po ránu dětem něco koupit. Já vsadila na korálky a gumičku na navlíkani. Ona na hračky a psací potřeby.
Přijeli jsme za dětmi do Stiavniku, abychom fotili přípravu na cestu a pak se zároveň s nimi společně přesunuli do Tepličky. Ten den jsem nejdřív s děckama navlíkala korálky – přišlo mi to v tu chvíli mnohem zábavnější, než fotit a pak bylo třeba, aby někdo plnil funkci “rozděl a panuj” jinak by se na všechny nedostalo, ačkoliv jsem skoupila zřejmě veškeré zásoby větších korálků v celém Popradu. Korálky měly nečekaný úspěch. Navlíkali malí i velcí, holky i kluci. Nejrychleji to kupodivu šlo tomu nejmenšímu klukovi.
Děti časem zjistily, že je necháme, aby si občas zmáčkly spoušť. S mým mechanickým ostřením to nebylo tak lehké, takže jsem se snažila jejich prosbám odolávat a nakonec jsem přistoupila na řešení, že jim vždycky všechno
nastavím, postavím si je před sebe a vyřknu instrukce jako: “Drž to pevně a
mačkej to tady”.
Hráli jsme si tak, že někdo dělal “režiséra” obrázku a jiní dělali “modely”. Docela se to slibně rozjíždělo, když někdo dal pokyn k odjezdu do Tepličky. Akorát jsem si v ten moment vyndávala dofocený film z foťáku a v tom chvatu,
který zahlášení odjezdu nastal, jsem si zapomněla dát do foťáku další film. Už asi tušíte, co následovalo.
Ano ano, přesně tak – fotila jsem a fotila (babičky po cestě do Tepličky, čápa na střeše, děti ze Štiavniku v lese, děti ze Štiavniku ve stanu, babičky z Tepličky, staré roubené chaloupky v Tepličce), až se mi zdálo, že ten film je
nějak moc dlouhý… I podívala jsem se na okénko čítající políčka a pak na zadní stěnu foťáku a udělalo se mi mdlo. V okénku, kde je normálně vidět kus filmové kazety s udáním typu filmu, na mě nic neprosvítalo, bylo pod ním pusto a prázdno.
Závěr: Z toho dne jsem neměla nafoceno téměř nic.
Čtvrtek
Mezi řečí jsem se dozvěděla, že většina lidí z dílny minulý večer ve fotokomoře prohlásila, že už nikam nejedou, že mají nafoceno dost. Akorát pár lidí se přihlásilo k Veronice do auta (Veronika měla jako jediná z dílny s sebou auto a vozila nás spolu stejně jako Robo na místa, kde se mělo fotit… Tato místa byla vetšinou do cca 25km od Popradu, takže pro pěší výpravy s plnou polní nic moc). A dalši jobovka zněla: u Veroniky v autě je už plno.
Moc veselo mi z toho nebylo. Chtěla jsem ještě fotit – po tom úvodním zahálení ze začátku týdne jsem měla pocit, že končíme hned po té, co jsme začali. A k tomu ten nezaložený film! Vydala jsem se na obligátní schůzku u Domu fotografie, že se to třeba vyvrbí jinak. Nakonec se to vyřešilo i bez mého aktivního přičinění – místo v autě u Veroniky našlo, neboť někteří, co měli jet se nakonec také rozhodli pro práci ve fotokomoře.
Tak jsem přeci jen měla příležitost udělat si “opravný den” za ten předchozí den bez filmu, který mě mrzel víc, než si dovedete představit. Jeli jsme v pěti lidech nejdřív za dětmi do tábora v Tepličce a pak jsme šli fotit do tamní cikánské osady.
Aby komplikacím nebyl konec, tak se mi ještě v osadě začal zničeho nic zasekávat foťák – nepřeklápělo se mi zrcátko a nepřetáčel film. Nikdy předtím a naštěstí ani nikdy potom se mi to nestalo. Brrr, škaredý pocit, když všichni
kolem cvakají spouštěma o 106 a vy nic. Jeli jsme domů s tím, že už stejně všem došly filmy, takže i kdyby bylo co
fotit, nebylo by na co.
Pátek
To už opravdu moc času nezbývalo – vzhledem k tomu, že jsem měla v plánu odejet dřív (a nejen já), že jsem měla ještě vyvolávat filmy, dělat kontakty, zvětšovat.
Nastalo horečnaté finišování, poslední zmatky ve fotokomoře, shánění materiálu, který došel dřív, než si stačila celá dílna nazvětšovat fotky na výstavu.
Nechtělo se mi přetlačovat se v komoře v předchozí dny, kdy tam doslova lezl jeden přes druhého a tak jsem zažívala zase jiné nervy díky tomu, že leccos se mezitím vypotřebovalo, lučavky i papíry (dostali jsme všechno společně pro
celou dílnu). Ale nakonec všechno dobře dopadlo – asi hlavně díky Robovi.
Večer jsme uspořádali drobný rozlučkový večírek, tam už jsem jenom hodinu čekala na objednanou pizzu a po urgenci vyšlo najevo, že na mě úplně zapomněli. Ani ostatní nedostali, co si objednali, ale jim chybělo jen pití. Chtěli jsme změnit lokál, ale konfrontací s realitou jsme zjistili, že není za co měnit a tak jsme skončili u Veroniky a Hanky na pokoji s velmi improvizovaným občerstvením.
Sobota
Všechno se zvládlo. Měli jsme co vystavovat, emoce se sklidnily. Opouštěla jsem ostatní v sobotu, kdy se instalovala závěrečná výstava všech dílen. Odjíždělo se mi od nich těžko, člověk si na ty lidičky kolem zvykne a navíc poslední den s instalací je jakýmsi vyvrcholením veškerého snažení celé fotoškoly. Je to jedinečná šance vidět, co se za ten týden podařilo vytvořit.
Vyměnili jsme si v rámci dílny adresy, rozloučili jsme se a já šla na vlak. Cestu vlakem jsem víceméně prospala – byl to jako vždy, velmi náročný týden.
Tak mi probíhal další ročník (pro mě již třetí) fotografických dílen v Popradu. No znáte to, jak to chodí, člověk si chvíli zanadává, trochu postěžuje a další rok ho to tam táhne znova… 🙂
Moje vyprávění Vás nemělo ani odradit ani navnadit – snažila jsem se co nejobjektivněji vylíčit vše, co Vás tam může a nemusí potkat. Snad jen … jste-li větší fajnovka, než já, tak tam radši nejezděte. 🙂
