Jak bylo na Close Air I.?

Jaro se blíží, proto malá vzpomínka na zimu jistě nezaškodí. Na začátku února 2003 se v Krkonoších v
Bratrouchově uskutečnil první Close Air, který se pokusil navázat na tradici Open Airů. O co šlo a jak jsme se měli se dočtete v následujícím článku.

Historie Close Airu je stará
již více než rok, kdy jsem začal uvažovat o jeho pořádání. Protože jsem si na
organizaci takové akce zatím netroufl, proběhl na jaře 2002 na chalupě v
Bratrouchově fotovíkend, který i přes nepřízeň počasí skončil naprostou
spokojeností všech zúčastněných. Myšlenky na uspořádání Close Air se po
fotovíkendu chopil i Ondra Klecán a po přislíbení pomoci s organizací mohly
začít, alespoň nad sklenicí piva, předběžné přípravy.

Mezitím čas běžel a v
prosinci bylo na čase přejít od pivních řečí k činům. Na vánočním setkání
Paladixu byla vypuštěna první zpráva s cílem zjistit termín, který by vyhovoval
většině. Během silvestrovského pobytu v Bratrouchově jsem s majiteli chalupy s
konečnou platností dohodl víkend 31.1. až 2.2. a začal psát oficiální pozvánku.

Franta při prohlídce galerie

Termín je domluvený, pozvánka
na Fotoprůvodci vystavená, s Ondrou dohadujeme organizační věci a očekáváme
záplavu přihlášek, z nichž pro velikost chalupy můžeme uspokojit jen prvních
pětadvacet. K našemu překvapení se ale očekávaný nával nekoná a nakonec se
schází kolem sedmnácti závazných přihlášek. Ve středu před odjezdem jedu s
Ondrou nakoupit jídlo a pití a pak už nic nebrání ve čtvrtek večer odjet do
Bratrouchova připravit chalupu.

Les v okolí chalupy

Jak už to s každým odjezdem
bývá, vše se staví proti dodržení časového plánu, počínaje okružní cestou
Prahou pro náhradní ovladač boileru a nasazováním řetězů několik metrů před
parkovištěm konče. V jedenáct hodin večer jsme konečně v chalupě, zatápíme a
ještě třikrát opakujeme cestu k autu a zpátky a přinášíme všechen proviant. Ve
dvě hodiny v noci je v chalupě i sud a můžeme si zaslouženě lehnout na pec,
otevřít láhev vína a oslavit zdárné zvládnutí prvního dne. Ráno se probouzíme
do krásného slunečného dne, proto rychle děláme poslední přípravy na příjezd ostatních a
jdeme na výlet do okolí. Během výletu si neodpouštíme zavolat Jakubovi a
radostně mu vyprávíme, jaké je na horách počasí. Jakubovu odpověď raději
citovat nebudu ;-).

Jakub: Mám ji tam dát, nemám?

K večeru se vracíme do
chalupy, slavnostně narážíme sud a čekáme na příjezdy účastníků. Jako první se
telefonem ozývá Luky. Vysvětluji mu poslední úsek cesty a očekávám ho každým
okamžikem. Skoro hodinu se nic neděje, ale nakonec, po nasazení řetězů a
vyproštění auta ze závěje, stojí na prahu chalupy. Chvíli po Lukym přijíždějí
další, Pavel Kopřiva, Jakub s druhým Pavlem Kopřivou (dundeem) a Frantou
Štaudem, Honza Hlinák, Chose s Harnodem a dokonce i Henry, který až do poslední
chvíle nevěděl, jestli ho zaměstnavatel pustí. Nakonec se nás schází osmnáct.
Po večeři se rozbíhá zábava, diskutuje se na všechna fotografická i
nefotografická témata, debatuje se nad fotkama a plánuje cíl zítřejšího výletu.
Protože se nám s Jakubem zdá, že mezi námi stále někdo chybí, voláme kolem
půlnoci Pavlovi Polovi a chceme ho přemluvit, aby se k nám zítra připojil. Co
na to Pavel nevíme, jisté je jenom to, že před námi vypnul oba dva telefony.

Po vystoupení z lanovky na Lysé hoře

Lysá hora od Růženčiny zahrádky

Druhý den se, někteří
násilně, opět probouzíme do sluncem zalitého dne. Rozdělujeme se na několik
skupin, ale většina máme stejný cíl, z Rokytnice vyjet lanovkou na Lysou horu a
dále pokračovat po hřebeni. V deset hodin zamykám chalupu a vedu skupinu
běžkařů do Rokytnice. Cestou nechybí ani malé zpestření, kterého se ujímá Ondra
Klecán a na sedačkové lanovce ztrácí jednu lyži. Zachraňuje ho, když na Lysé
potkává sjezdujícího Choseho a Jakuba Charváta, kteří mu při další cestě nahoru
lyži přivezli. Ostatní mezitím jdeme po skupinkách přes sedlo Lysé hory a
Růženčinu zahrádku na Harrachovy kameny. Podmínky si snad lepší ani nemůžeme
přát – slunce, modrou oblohu, mráz, bezvětří, krásný prašan a výbornou
dohlednost. Jdeme až na Vrbatovu boudu, kde se běžkaři i pěší schází a dáváme
si zasloužený oběd. Ostatní plánují vyčkat na hřebeni na západ slunce na
pláních, já se bohužel musím rozloučit a pospíchám zpátky, abych ve čtyři
hodiny stihl otevřít chalupu.

Šéfkuchař Ondra

Po návratu se žezla ujímá
šéfkuchař Ondra a připravuje k večeři již tradiční closeairovské studentské
špagety. Pak už nic nebrání nainstalovat plátno a projektor a rozbíhá se
promítání provázené zajímavým vyprávěním. Můžeme obdivovat diapozitivy z
domácích i zahraničních cest – podzimní Krkonoše, Skotsko, Japonsko, Slovensko,
Rhodos, práci hasičů, plachtařské závody… Na mě se bohužel projevují
předchozí dva večery a o půlnoci, ničeho jiného neschopen, odcházím spát.

Ve víru promítání

Ráno už sice počasí není jako
předchozí dny, obloha je zatažená tenkou vrstvou mraků, ale na fotografování je
stále výborně. Po snídani se každý musí prokázat platnou vstupenkou na Close
Air, kterou jsou alespoň tři fotografie a společně procházíme provizorně
udělanou galerii. Pak se opět rozdělujeme na skupiny a jdeme lovit poslední
záběry, jedna skupina jede do Harrachova na Mumlavský vodopád, ostatní jdeme na
krátký výlet do okolí Bratrouchova a na oběd do restaurace U Hásků. Nic netrvá
věčně a po návratu nás čekají už jen věci méně příjemné – úklid, loučení a
odjezdy domů, přitom by všichni rádi zůstali klidně celý následující týden.

A jaké to všechno bylo?
Bezvadné!!! Chaloupka jako z pohádky, krásné počasí, opět se sešla skvělá
parta lidí. Proto bych na závěr chtěl poděkovat Bezděkům za zapůjčení chalupy,
Ondrovi za funkci šéfkuchaře a pomoc s organizací, Honzovi Hlinákovi za
projektor a plátno, Dundeemu za čerstvé pečivo a dataprojektor, Krakonošovi za
počasí a vůbec všem účastníkům za skvělý víkend. Doufám, že se Close Air stane
tradicí a opět se v Bratrouchově, nebo i jinde, setkáme.