Jak chutná sever – 2. část

Dnešní pokračování výletu na sever bude věnováno toulání po souostroví Lofoten.

Narvik

A konečně je tu Norsko. Nedá mi, abych na tomto místě neocitoval Karla Čapka
z jeho Cesty na sever. Ostatně Zdeněk Šmíd ve svém cestopisu “Za písní
severu” použil slova téměř obdobná:

“Tak tohle už je Norsko: lesy jako na druhé straně hranic, ale nějak
víc oflákané vichřicemi, a místo mechu vystlané bělavým lišejníkem; jezera jako
na druhé straně, ale nějak smutnější a strašnější, vtesaná mezi skály; hory
jako na druhé straně hranic, ale vyšší a strmější, údolí jako tam, ale hlubší;
břízy jako tam, ale kosmatější a zavalitější; žula jako tam, ale těžší …”

Rozcestník v Narviku

Svatá pravda. Sjíždíme z hor dolů do Narviku. Končí tady železnice, která sem
vede ze švédské Kiruny. Dále na sever se dá jet už jen po silnici. Ale my už
výše nemíříme. Na Nordkapp – nejsevernější místo Evropy je to ještě 739 km a
k severnímu pólu 2420 km. Alespoň to hlásá rozcestník, známý ze všech průvodců.
Ale Ostrava na něm není a kupodivu ani Praha. Tedy kousek na sever ještě popojedeme,
ale už opravdu jen kousíček. Odbočujeme z hlavní trasy a hledáme místo pro přespání
na březích Ofotfjordu. Není to ještě ten typický hluboký nepřístupný fjord s
vysokými skálami, jaké se nacházejí v jižnějších oblastech Norska, a které slovíčko
fjord proslavily, ale přesto je majestátní víc než dost. Nakonec už jen proto,
že je to náš první. Noční útočiště nacházíme na malém mysu se zbytky pobřežního
opevnění z 2. světové války. Takováto opevnění, stejně jako bezpočet válečných
památníků z tohoto období, naleznete snad po celém, přes 20000 km dlouhém, norském
pobřeží. Fantastická členitost, vezmete-li v úvahu, že délka pobřeží bez všech
těch zálivů, ostrovů a ostrůvků je “jen” 2650 km. Mezi “naším”
opevněním a skálami je spousta čerstvých ohnišť. Brzy zjistíme, kde se
tam berou. Hodinu po půlnoci přijíždějí dvě auta. Vystupuji dva páry. Všichni
ve slušivých gumových oblečcích a gumácích. Muži nahazují pruty a ženy připravují
ohniště. Poučeni z divného působení polárního dne na psychiku naši si už ani
neťukáme na čelo a jdeme spát. Norové rybaří kdykoliv a kdekoliv, to je prostě
fakt, nad kterým není třeba se pozastavovat.

	Ráno objevujeme na konci mysu podivnou stavbu. Je to naše první setkání s “Artscape Nordland”. V rámci tohoto unikátního kulturního projektu vzniklo v kraji Nordland ve volné přírodě celkem 33 skulptur od autorů z patnácti zemí světa. Tato je od dánského autora a jmenuje se Kamenný dům. Ráno, ještě před přejezdem na souostroví Vesterålen, objevujeme další skulpturu – Sedm magických bodů – tentokrát od autora z Finska.
Kamenný dům – Bjørn Nørgaard – 1995		Sedm magických bodů – Martti Aiha – 1994

Lofoty

Po fantastickém mostě opouštíme pevninu a ocitáme se na Vesterålen, souostroví,
které se nachází severně od souostroví Lofoten, našeho nejbližšího cíle. Dovolím
si používat vžitý český název Lofoty, ač už Karel Čapek upozorňuje, že správně
by se mělo říkat “ten Lofoten”. A je tu nejsevernější místo naší cesty
– malé městečko Sortland na ostrově Langøy. Zatlačujeme slzu v oku, severněji
už se asi nikdy nedostaneme, ale na druhou stranu – nikdy neříkej nikdy. A teď
už vzhůru na jih do malého přístavu Melbu. Místním trajektem do Fiskebølu
– a jsme na nejsevernějším a největším lofotském ostrově – Austvågøy.
Tedy alespoň tomu věříme, protože počasí se zbláznilo. Lije, vichří a mlží takovým
způsobem, že nevidíme skoro vůbec nic.

“Kytice hor: jinak se to nedá říci; a tady je vidět, že svět vykvetl
žulou, dřív než mohl rozkvést střemchami a šeříky…”

Cestou do Henningsværu…

Takto Karel Čapek vyjadřuje své první pocity při spatření Lofot. Mezi naše
první pocity patří zuřivost, že nic nevidíme. A to i celou cestu do správního
centra souostroví – Svolværu. Sem tam z mlhy vykoukne kousek skalní stěny
a ze všech stran slyšíme burácející vodopády. Zoufale pokračujeme do Kabelvågu.
Nenacházíme doporučený kemp se saunou s ochlazováním v moři, ale zato objevujeme
na místní poměry levný kemp s obrovskou a skvěle vybavenou kuchyni a nádhernými
sprchami, kde není třeba teplou vodu uplácet desetikorunovou minci. Sdílíme
kuchyni se skupinkou všudypřítomných Holanďanů a společně vzýváme místní božstva
minulosti, aby nám dovolila pokochat se onou opěvovanou “kyticí hor”.
Ráno nesměle vykukujeme ze stanu a kontrolujeme, zda jsme byli vyslyšeni. Vypadá
to, že částečně ano. Po obloze se sice valí těžké mraky, ale sem tam probleskne
už i modrá. Prohlížíme si z venku údajně největší dřevěnou katedrálu ve Skandinávii,
která je hned vedle kempu. Cestou do rybářského městečka Henningsvær nadšeně
zdravíme každý květ zmíněné kytice, který se pomalu, ale jistě dere na světlo
boží. Zastavujeme na krásné pláži s bílým pískem a litujeme, že není trochu
tepleji. Koupání by tady bylo opravdu nádherné. Honza zachraňuje medúzy uvízlé
při odlivu v písku.

Henningsvær

Henningsvær

Sušáky na tresky

Úzká cestička kolem průlivu mezi dvěmi ostrovy nás přivádí do Henningsværu.
Domky na kůlech obestavěný přístav, pod přímo do moře spadajícími několik set
metrů vysokými žulovými stěnami, působí jako pohádkové zjevení. Po přístavních
molech obcházíme podkovu přístavu. Chvílemi mám pocit, že lezu místním obyvatelům
přímo do kuchyně. Před domky různých Larsenů, Jonansenů a dalších …senů kotví
malé i velké rybářské čluny. Řemeslníci natírají průčelí domu, hospodyně věší
prádlo, ze skladišť až příliš skutečně páchnou sušené tresky. Na skalách nad
přístavem se vypíná nekonečné množství dřevěných sušáků na tento populární výrobek
zdejšího rybářského průmyslu. V tomto ročním období jsou sušáky prázdné, neboť
sušení tresek probíhá v zimě, v době hlavní lovné sezóny. Za nekřesťanský peníz
si kupujeme v místní pekárně něco na zub. Ještě návštěva nezvykle vkusné prodejny
suvenýrů ve formě fotogalérie a umělecké sklárny, a pak už nasycení a obohacení
o nové severské chuťové vjemy přejíždíme po mostě na ostrov Vestvågøy.

Konečně se nám otevírá pohled na “kytici hor” v celé její kráse.
Hory zde nejsou nijak závratně vysoké, nejvyšší dosahuje jen něco málo přes
1000 m, ale jinde na světě prostě takové neuvidíte. Chuťové buňky se mohou zbláznit.
Do cesty se nám plete další skulptura.

Bez jména – Dan Graham – 1996

Konečně se nám otevírá pohled na “kytici hor”…

Pro mě jedna z nejpovedenějších, i když
použitý materiál nedává záruku její dlouhé existence. Jmenuje se Bez jména,
vydržela zatím 6 let a vytvořil ji Američan. Povedené a opravdu ryze lofotské
hrátky se světlem, s realitou a jejím pokřivením. Zastavujeme v městečku Borg,
které se chlubí nedávno vybudovaným vikingským muzeem. Po posouzení poměru výkon/cena
bližší prohlídku vzdáváme. Brzy jsme na konci ostrova, ale kde je most? Most
není. Pro změnu se dostáváme na menší, ale o to malebnější ostrov Flakstadøya
podmořským tunelem.

Nussfjord

Nussfjord

Procházíme přístavem…

Rorbu

Odbočujeme do vnitrozemí, dá-li se tomu tady tak vůbec říkat. Z jednoho konce
ostrova na druhý je v nejužším místě sotva pár kilometrů. Vnitrozemí zde na
jižnějších ostrovech tvoří vlastně jen hřeben hor a sem tam nějaké to sedlo.
Úzká cestička stoupá nahoru. Sedlo není nijak vysoko, zato je tvořeno strašidelně
černým jezerem, obklopeným zelenočernými skálami, protkanými bílými stužkami
vodopádů. Nechce se mi pryč, dalo by se tady fotit celý den… Rodinka mě skoro
násilím vtahuje do auta a vzápětí se spouštíme na druhý konec ostrova. Vítá
nás městečko nebo spíš rybářská osada Nussfjord, rozkládající se kolem stejnojmenného
fjordu. Nussfjord je pod ochranou UNESCO a je opravdu co chránit.

Procházíme malým přístavem s červenými rybářskými domky na nám již známých
kůlech. Těmto domkům se zde říká rorbu a působí čistým a útulným dojmem. Možná
to bude i tím, že dnes už v rorbu většinou nesídlí rybáři místní, ale rybáři
turisté. Rorbu jsou zde rozsety téměř po celém přístupném břehu fjordu. U některých
jsme dokonce pojali podezření, že nejsou původní, ale nově postavené speciálně
pro turisty. Tak zářily svou nablýskanou červenou fasádou.

… ani se nechce spát

Všudypřítomní racci

Den se chýlí ke konci a my se vydáváme hledat tábořiště, neboť rorbu jsou pro
nás i přes svou inzerovanou láci přece jen pořád příliš drahé. Musíme zpátky
na druhý konec ostrova, ale nakonec to stojí za to. Tábořiště na severní straně
ostrova Flakstadøya, kousek před městečkem Ramberg, patří k těm nejhezčím
na naší cestě. Pobřeží s rovnými travnatými plochami, z hor stékající potůčky
s průzračnou pitelnou vodou, výhled na celou noc barvami hýřící severní oblohu
se spěchajícími šedivými mraky a pod ní bouřící Norské moře – prostě ideální
místo pro volné táboření. Nevadí ani nepřetržitý rachot příboje, řev racků a
silný vítr. Stejně se při pohledu na tu krásu ani nechce spát.

Trek Nussfjord – Nesland

Epitaf – Toshikatsu Endo – 1998

Vítr odfoukl dešťové mraky někam na jih a ráno je jako malované. Chystáme se
na poněkud komplikovanou přepravní operaci, jejimž cílem je absolvovat jeden
z doporučovaných lofotských treků Nussfjord – Nesland bez nutnosti cesty tam
a zpět. Cestou do Neslandu vidíme další skulpturu, tentokráte japonskou – Epitaf.

Na treku z Nesladu do Nussfjordu

V Neslandu vystupuji, a Zuzana s Honzou objíždějí hory zpátky do Nussfjordu.
Pak vyrážíme po pobřeží proti sobě. Těch asi 8 km se cestička vine chvíli přímo
kolem moře, chvíli vysoko nad ním. Nádhera, nedá se to popsat – ostatně proč
vlastně, když jsou tady fotky. Z Nussfjordu autem zase do Neslandu vyzvednout
rodinku a hurá na pláž. Po celodenním koukání na moře jsme se rozhodli, že zima
nezima, musíme se prostě v tom nádherně modrém moři vykoupat. Zuzana to vzdává,
a tak tu bláznivinu pácháme pouze s Honzou na údajně nejhezčí lofotské pláži
v Rambergu. Ač má být Golfský proud omývající Lofoty teplý, Norské moře na to
moc zřetel nebere a svému blízkému sousedu, Severnímu ledovému oceránu, nezůstává
nic dlužno. Ale pokořili jsme jej. Ten den ještě zvládáme maličký poklidný přístav
Sund. Místní muzeum motorů vypadá spíše jako sběrné suroviny. Muzea v Norsku
najdete snad v každém druhém domku. Ale jen některá stojí opravdu za to.

Západ slunce kreslí…

Hradba Lofot

Na odpočívadle nad městečkem Hamnøya potkáváme poprvé v Norsku krajany.
Zůstáváme na noc a nelitujeme. Nejen kvůli domácí slivovici, kterou mají Moraváci
vždy po ruce. Z nedalekého mysu je nádherný pohled na celou hradbu Lofot, kterou
jsme zatím projeli. Nekonečný západ slunce probíhá sice na druhé straně hor,
ale i tak kreslí nádherné, s kýčem hraničící scenérie.

Å

Když se ráno hrabeme ze spacáků, jsou už krajané dávno někde na treku a slunce
je pořádně vysoko. Krátká zastávka v Hamnøya a za chvíli jsme v Reine
– horolezeckém centru Lofot. Samotné městečko nic moc, ale pohledy na něj a
hřebeny hor z 500 m vysokého masívu tyčícího se téměř kolmo na přístavem, jsou
prý úchvatné. Bohužel se nám nedaří najít nástup na trek popisovaný v průvodci,
a tak si jej necháváme v záloze a spěcháme do Å – osady na samém jižním
konci souostroví.

Pohled ze sedla na Å

Jen nespadnout dolů…

Z Å vede další doporučovaný trek kolem jezera do malého sedla, dolů k
jezeru na druhé straně, a zpět. Dle mapy to vypadá jako malá nenáročná procházka,
ale teprve po více než dvouhodinovém pochodu cestou necestou kolem jezera jsme
na jeho konci. Nevěřícně zíráme, že k sedlu, které je jen o pár desítek metrů
nižší než okolní vrcholy vede velice strmá cestička s více než čtyřsetmetrovým
výškovým převýšením. Nedá se nic dělat, jdeme na to.

K jezeru na druhé straně už nescházíme…

K jezeru na druhé straně už nescházíme, ale i tak to stojí za to. Místo popisu
krajiny opět předkládám fotografie a ještě jeden, skoro fotografický citát z
Karla Čapka:

“Všude na zemi jsou hodiny kolem poledne, kdy celý svět vypadá ploše,
střízlivě a jaksi nezajímavě, asi proto, že slunce stojí vysoko na nebi a vrhá
jen krátké stíny; ty nikdy nedávají věcem tu správnou modelaci. Tady na severu
je to jiné; tady je slunce pořád tak nízko nad obzorem, že stínuje věci dlouze
a bohatě jako u nás, když den je na sklonu; jako u nás, když nastávají čarovné
hodiny pozdního odpoledne, kdy světlo zlátne a stíny se dlouží a věci odstupují
dál a rýsují se jemněji a reliefněji než v bílém a strmém úpalu dne; i vidí
člověk přejasně každou drahou podrobnost na tváři světa, ale s vábným a vznešeným
odstupem dálky. Severní den má jemnost hodiny páté; a kdybych si mohl vybírat,
tož dejte mi jářku, světlo severní”.

Poslední pohledy na “kytici hor”

Blížíme se k pobřeží Norska

Pozdě odpoledne se vracíme do Reine. Kde začíná trek se nakonec v infocentru
dozvídáme, ale na další čtyřsetmetrový krpál už nenacházíme sílu, a tak se pomalu
přesouváme zpátky na sever. Nocujeme opět na osvědčeném tábořišti poblíž Rambergu
a den příští se po opačné straně ostrova Austvågøy, než cestou
tam, vracíme do Svolværu. Pak už nás čeká jen trajekt do pobřežního Skutviku
a poslední pohledy na onu překrásnou a nezapomenutelnou “kytici hor”,
jejíž chuť se nedá zapomenout a k žádné jiné přirovnat.

Použitá technika: Canon EOS50E, objektivy Canon 20/2.8 USM,
28-135/3.5-5.6 IS USM, stativ Manfrotto 190B, filmy Kodak Elite II 100, Fuji Velvia
50