Jak chutná sever – 4. část

Cesta Norskem od severu k jihu nás zavedla do hor: Dovrefjell, Rondane, údolí Romsdal. Sjedeme na raftu jednu divokou řeku a potom si pojedeme oddechnout do poněkud netypického města Ålesund.

Dovrefjell

Na lovu pižmoňů

V Kongsvollu, východisku do národního parku Dovrefjell, nás překvapuje
průtrž mračen následovaná krupobitím. Nicméně za hodinku je po všem a
my můžeme, vyzbrojení fotovýbavou a dalekohledem, vyrazit na plánovaný
lov pižmoňů. Pižmoň východní neboli Ovibos moschatus je vzácný sudokopytník
podobající se malému mamutovi bez klů a chobotu, živá připomínka doby
ledové. Základy zdejšího stáda, čítajícího několik desítek kusů, sem byly
importovány v padesátých letech z Grónska.

Snøhetta

Fjordové

Po překonání nějakých tří set výškových metrů mizí nízké břízky i s nechutným
množstvím obřích křemenáčů, které s těžkým srdcem ponecháváme jejich osudu,
a před námi se otevírá zvlněná náhorní planina, na obzoru ozdobená zasněženým
nejvyšším vrcholem parku – Snøhettou (2286m). Přes neuvěřitelné
množství pravděpodobně pižmoních bobů a usilovné pátrání jsme pižmoně
tentokrát neulovili. Pozorujeme tedy alespoň skupinku volně se pasoucích
fjordů, představitelů starobylého koňského plemene, z chovu státního hřebčince.
Den se opět chýlí ke konci, a tak přichází vhod pěkné odpočívadlo nedaleko
našeho dalšího cíle, národního parku Rondane.

Rondane

Rondvassbu

Posaďte se u nás

Rondane je nejstarším norským národním parkem. Byl vyhlášen v roce 1962 na rozloze
572 km², v centrální části stejnojmenného horského masívu. Nejvyšší hora
Rondslottet je 2178m vysoká a my se ji chystáme pokořit. Po chvíli bloudění
se konečně trefujeme na správnou přístupovou silnici a něco před polednem
odstavujeme auto na přeplněném parkovišti za osadou Mysuseter. Balíme
výbavu na dva dny a vyrážíme po turistické dálnici k chatě Rondvassbu
u jezera Rondvatnet. Rondvassbu je komplex několika dřevěných budov s
restaurací, turistickou ubytovnou a volně přístupným sociálním zázemím
včetně sprch s teplou vodou na 5 NOK a velmi užitečné velké sušárny na
propocené či jinak promočené součásti oděvů.

Cestička do sedla

Konečně dosahujeme jakéhosi vrcholu

Ranní zrcadlo na jezeře Rondvatnet

V sedle

Cestou zpět

Na planině u jezera stavíme stan a nalehko zahajujeme výstup. Dle tradičně
strohých informačních cedulí to má být sedm hodin tam a zpět. Po nějaké
té hodince výstupu se před námi otevírá obří kotel a v dáli se rýsuje
cestička do sedla. „Pohoda, za půl hodiny jsme v sedle a pak uvidíme jak
dál“, uklidňuji mírně znepokojenou rodinku. Jakž takž vyznačenou cestu
brzy schovávají rozsáhlá kamenná pole a výstup do sedla nám trvá snad
tři hodiny. Nutno ovšem podotknout, že i s focením a mými churavými končetinami.
Rodinka brblá: „To není Rondane, to je Šutrane“. Kameny se opravdu stávají
většími a většími. Značky a kamenní mužíci vyznačující cestu se nám někdy
úspěšně schovávají a brzo spíše šplháme a skáčeme po skalách než jdeme.
Asi po šesti hodinách výstupu konečně dosahujeme jakéhosi vrcholu. Ovšem
pohledem za hřeben a do mapy zjišťujeme krutou pravdu – to ještě není
Rondslottet! „Klídek, to nemůže být dál než půl hodiny“, prohlašují statečně
a málem jsem za to svými blízkými svržen do propasti. Pravda, blíží se
osmá hodina večerní a je čas se vrátit. Po jedenácté jsme konečně dole.

Poučení: násobte délku trasy vždy minimálně dvěma. Norové totiž po horách
nechodí, nýbrž běhají. Zničení zalézáme do stanu. Ráno jsme odměněni dokonale
zrcadlovou hladinou jezera Rondvatnet. Můj návrh, že bychom se ještě mohli
pokusit dobýt bližší vrchol, dle ukazatele dvě hodinky tam a zpět, je
jednoznačně odmítnut. Balíme a sesouváme se k autu.

Rafting na řece Sjoa

V peřejích Sjoi

Nastává nelehký okamžik. Díky časovému skluzu musíme poněkud upravit
původní plán cesty a některé položky vyškrtat. A tak teď přichází na řadu
rafting na nedaleké divoké ledovcové řece Sjoa, který rozhodně škrtnout
nechceme. Stanoviště českých raftařů, se kterými máme svezení domluveno,
je v Heidalu. Po chvíli hledání konečně u jednoho mostu narážíme na český
autobus, který nápadně připomíná autobusovou „Zelenou příšeru“ z knihy
Zdeňka Šmída „Za písní severu“. První várka zájezdu, ke kterému máme být
připojeni, je totiž právě na vodě a zbytek nadšeně povzbuzuje své kolegy
v peřejích. Taky se jdeme podívat, co nás čeká. Ze břehu to vypadá hrůzostrašně.
Ale teď už přece necouvneme.

Splachování háčků ve válci

Konečně jsme vyvezeni nahoru na start, vybaveni neoprény, vestami, přilbami,
pádly, jsou nám přidělení další tři členové posádky a jeden kormidelník.
Ten nás po krátkém zaškolení nahání do ledové vody a hurá na to. Čeká
nás tříhodinová vodní show na 17 kilometrech divokého toku Sjoi. Pánové
kormidelníci jsou vskutku profesionálové, vždyť taky už jezdí tento úsek
11 let. Takže žádné upachtěné a opatrné sjíždění řeky. Nejdříve nácvik
převrhnutí člunu a záchrany posádky v klidné zátočině a pak už to jede.
Musíme vyskakovat do divokého proudu a nechávat se zachraňovat, narážíme
do skal, zůstáváme viset na kamenech, točíme se dokolečka, peřeje sjíždíme
pozadu, z okolních skal skáčeme do divoce bublající řeky, a když na poslední
peřeji kormidelník schválně vjíždí přídí do válce a nechává spláchnout
háčky, nadšeně po vynoření z ledové vody křičíme: „Ještě, ještě!“. Před
přistáním náš kormidelník neplánovaně vypadává z lodi a neřízený raft
se s námi řítí někam do neznáma. Naštěstí se nám daří raft brzdit a po
chvíli vytahujeme kormidelníka zpátky na palubu. Vypadá trochu vyplašeně,
že bychom se řítili někam na vodopád? Ale možná to jen hraje. Asi po kilometru
se nám daří přistát. Vytahujeme člun na břeh a zničení, ale nadšení se
vydáváme po svých k původnímu místu přistání. Díky mistři raftu, bylo
to skvělé.

Romsdal, Stěna trollů, Cesta trollů

Údolím Romsdalen

Stěna trollů

A vzhůru zpátky na sever, ale jen kousek. Z Heidalu se totiž vracíme
do Dombåsu, abychom spolu s další divokou řekou – Raumou chvátali
úchvatným údolím Romsdalen k Romsdalfjordu. Kolem nás se míhají skoro
dvoutisícové vrcholy, všudypřítomné vodopády a vše je zakončeno horolezeckým
rájem Trolltindane, kde se majestátně vypíná do výše pověstná Stěna trollů
– Trollveggen, jejíž kolmá část je 1042 m vysoká a bývá přirovnávána k
slavnému El Capitan v kalifornských Yosemitech. Spolu se stovkami dalších
turistů dáváme bufet na obřím odpočívadle pod ní, abychom se spolu s nimi
vzápětí přesunuli k dalšímu trollímu divu, Cestě trollů – Trollstigveien.

Vyhlídka v sedle

Vodopád Stigfossen a Cesta trollů

Na 18 kilometrech stoupáme nejdříve mírně a v závěru se dereme 11 prudkými
serpentinami do 900m převýšení. Posledních 180m je ve znamení vodopádu
Stigfossen, přes který vede směšně malý můstek. Pohled na vinoucí se silnici
z vyhlídky v sedle si ovšem nemůžeme nechat ujít, a tak někdy s pobavením
sledujeme zdejší docela hustý provoz. Každou chvíli uvízne v některé ze
serpentin méně šikovný řidič autobusu, případně zatarasí cestu jeho živý
obsah, pózující před foťáky svých blízkých na těch nejužších místech.
Pokračujeme ještě kousek výše do sedla a hledáme začátek treku, kterým
se dá vystoupat na Stěnu trollů. Bohužel nenacházíme ani cestu ani informační
centrum a informace podaná v chatě Trollstigheimen, že cesta nahoru trvá
čtyři hodiny, nám říká, že nemáme šanci. Je pozdě odpoledne, když sjíždíme
zpět Cestou trollů a kolem Romsdalfjordu uháníme k další ochutnávce –
ostrovnímu městu Ålesund.

Ålesund

Jezírko u Ålesundu

Najít hezké tábořiště poblíž většího města je vždy trochu problém. Ani
Ålesund není výjimkou. Nakonec máme štěstí a po nekonečném kroužení
okolím nacházíme nádherné jezírko s teplou křišťálově čistou vodou. Večerní
i ranní koupel je vítaným osvěžením.

Ålesund z vyhlídky Aksla

V Norsku totiž vypuklo stoleté léto,
alespoň Norové to tvrdí. Ty tam jsou jejich gumáky a gumové oblečky. Po
městě i po horách hezky do půl pasu nazí. Ženy samozřejmě s horním dílem
plavek či alespoň spodního prádla.

Město Ålesund v roce 1904 z větší části vyhořelo, což mu paradoxně
přišlo k duhu, neboť bylo znovu postaveno důsledně v secesním stylu. Parkujeme
v přístavu a po 418 schodech stoupáme na vyhlídku Aksla, tyčící se nad
městem. Pohled na město a přilehlé ostrovy je úchvatný, i když norsky
netypický.

Krátkou procházkou městem se přesvědčujeme, že dokonce i městské nadzemní
garáže mají secesní fasádu. Honza si ještě vyškemrává návštěvu mořského
akvária, a pak už kolem Storfjordu, který se posléze mění ve Sunnylvsfjord
a konečně ve slavný Geirangerfjord, hurá za další norskou turistickou
perlou…

Secesní fasáda městských garáží	Secese zkrátka všude

Použitá technika: Canon EOS 50E, objektivy Canon 20/2.8
USM, 28-135/3.5-5.6 IS USM, stativ Manfrotto 190B, filmy Kodak Elite II
100, Fuji Velvia 50