Jak fotit víceřadé panoramatické fotografie

V předchozích článcích jsme rozebírali dynamický rozsah
scény a podívali se na základní možnosti vypořádání se
s kompozicemi, které jsou za hranicí dynamických schopností našeho
fotoaparátu. V dnešním článku se zaměříme na focení víceřadých
panoramat, a to ve spojení s metodou expozičního
bracketingu (EB).

Jaké budeme potřebovat základní vybavení

1. V první řadě stativ, bez kterého se prakticky
   neobejdeme – důvodem použití stativu je skutečnost, že fotografie
   pořízené metodou EB budeme přes sebe překrývat. Nutno uvést, že lze
   poměrně snadno překrývat fotografie obsahující jakoukoliv dynamiku (tedy
   např. pohyb mraků, tekoucí vodu, pohyb listů atd.). Nicméně
   u panoramatických snímků, kde spojujeme větší množství na sebe
   navazujících fotografií, a to i ve více řadách, je velmi vhodné
   pořizovat podkladové fotografie opravdu precizně. Ušetří nám to mnoho
   času a nervů při úpravách v počítači.
2. Vhodnou stativovou hlavu. Jedna z častých otázek je,
   zda potřebujeme speciální panoramatickou hlavu. Zajisté potěším
   odpovědí, že nikoliv, nepotřebujeme. Stačí nám de facto jakákoliv hlava.
   Ideálně by měla mít panoramatický posun, což má dnes například drtivá
   většina i těch nejlevnějších kulových hlav. Já v současné době
   používám masivní kulovou hlavu Gitzo GH3780QR, ale ještě nedávno jsem
   fotil veškerá panoramata s levnou joystickovou hlavou Manfrotto, která
   nenabízela panoramatický posun. Šlo to, i když s obtížemi 🙂

Jen pro upřesnění – panoramatickou hlavu vlastním, ale používám
ji pouze v případě, kdy potřebuji mít naprosto precizní překrytí,
nulové ořezy a perfektně nastavený tzv. nodální bod (např. při
360stupňových snímcích).

3. Velmi vhodná je kabelová spoušť – díky ní
   eliminujeme nežádoucí otřesy fotoaparátu, které bychom mohli způsobit
   nešetrným stisknutím expozičního zlačítka fotoaparátu. Kabelové
   spouště se v zásadě vyrábějí ve dvou variantách –
   jednoúčelové a víceúčelové.
   Jednoúčelové mívají pouze jedno tlačítko, které není ničím jiným
   než náhradou expozičního tlačítka fotoaparátu. Víceúčelové kabelové
   spouště (osobně používám značku Aputure) mívají displej, jsou napájeny
   monočlánky a nabízejí podstatně širší škálu možností, zejména
   sériové snímání s nastaveným časovým rozmezím. Tuto funkci využijeme
   při astrofotografii či při pořizování timelapse snímků. Oba typy
   spouští se dají pořídit např. přes ebay za velmi rozumné peníze.
4. Fotoaparát podporující automatický expoziční
   bracketing (pod zkratkou AEB). Tuto funkci má naštěstí drtivá
   většina i starých modelů zrcadlovek a umožní nám pořídit sekvenci
   většinou 3 až 5 fotografií s optimálně nastaveným expozičním
   rozsahem. V případě absence AEB bychom museli u každé podkladové
   fotografie nastavovat expoziční hodnoty ručně.

Expoziční bracketing prakticky krok za krokem

Pokud máme veškerou výše uvedenou výbavu, můžeme vyrazit do terénu a
zkusit pořídit víceřadé panorama v kombinaci s expozičním
bracketingem.

Nejprve si vizuálně představíme naši budoucí
fotografii, tedy zejména určíme, zda budeme pořizovat jedno- či
víceřadé panorama a jaký chceme vytvořit formát fotografie. Následně
nasadíme vhodný objektiv, otočíme fotoaparát vertikálně a skrz hledáček
precizněji komponujeme naši zamýšlenou fotografii a hledáme nejlepší
místo, kde umístíme stativ. Řekněme, že jsme našli ideální místo,
předběžně zvolili ohnisko (pokud používáme zoomový objektiv) anebo
vybrali vhodný monofokální objektiv a rozhodli se, že danou kompozici
rozdělíme např. do čtverce o dvou řadách s vertikálně otočeným
fotoaparátem. Tedy např. takto:

6 fotografií plošně ve dvou řadách + 3× dynamicky za použití expozičního bracketingu

Následně ustavíme stativ na vyhlédnuté místo. Tato
fáze je velmi důležitá, neboť stativ musí stát
v rovině! Většina stativů má jednu či více vodováh a je
opravdu velice důležité dbát na to, aby byl stativ vyrovnán. Jednou ze
základních chyb je, že vyrovnáme fotoaparát (např. podle levné vodováhy,
která se zasunuje do sáněk blesku), ale stativ sám o sobě stojí křivě.
Při následném snímání podkladových fotografií potom s děsem
v hledáčku zjistíme, jak nám ujíždí linie horizontu a než uvedeme
stativ do roviny, mohou být ideální fotografické podmínky
nenávratně pryč.

Jako další krok si nastavíme fotoaparát. Osobně fotím
všechny fotografie do výstupního formátu RAW. Na voliči programů mám
nastavený manuál (M), nicméně chybu neuděláme ani s preferencí clony.
Používám předsklopení zrcátka kvůli omezení vibrací fotoaparátu.
Hodnotu ISO nastavím na co nejnižší (v mém případě ISO 100) a zvolím
clonu. Nelze říci, která clona je optimální, neboť to závisí na dané
kompozici, našem kreativním záměru a práci s hloubkou ostrosti, navíc
ideální clonové hodnoty každého objektivu jsou jiné atd. Nejběžněji ale
používám clony f8 a f11. Je ovšem potřeba upozornit na jeden důležitý
fakt – mnoho začátečníků se domnívá, že čím vyšší nastaví
clonové číslo, tím bude fotka ostřejší. Ovšem je více než nevhodné
používat maximální clonové hodnoty, které nám objektiv umožňuje
(nejčastěji f22). Důvodem je jev zvaný difrakce, díky
němuž dochází často až k dramatickému zhoršení kresby. Proto se
osobně snažím nepoužívat vyšší clonové číslo než f13. Chceme-li
totiž prodloužit čas, je lépe použít kvalitní ND filtr, a pokud se nám
nedostává optimální hloubky ostrosti, můžeme použít metodu focus
bracketingu (o focus bracketingu a jeho výhodách/nevýhodách
v porovnání s hyperfokálním ostřením bude podrobněji pojednáno
v jednom z příštích článků).

Dalším krokem je zaostření celé scény. Znovu si
musíme uvědomit, jak bude celá velkoformátová kompozice vypadat a podle
toho vybrat optimální místo, na které budeme ostřit. Je nezbytné, abychom
během pořizování podkladových snímků (tzv. „panování“)
nepřeostřovali každou jednotlivou fotku. Proto po
zaostření kompozice ostření uzamkneme (či přepneme objektiv do
manuálního režimu, pokud jsme používali automatické ostření
objektivu).

Preferovanou clonu máme tedy nastavenou, zaostřili jsme a zbývá nám
určit čas expozice. Jak ale zjistíme optimální hodnotu
času, když v rámci celé kompozice se mohou světelné podmínky výrazně
lišit? Je to jednoduché. Zakomponujeme na nejsvětlejší a nejtmavší část
celé scény, necháme pokaždé expozimetr určit správnou hodnotu času a
nakonec jako finální čas pro celou kompozici zvolíme kompromisní střed
mezi oběma krajními hodnotami.

V poslední fázi je nutné zapnout funkci automatického expozičního
bracketingu (AEB) a nastavit ideální expoziční rozsah. Ten
se bude odvíjet právě od naměřených rozdílů mezi nejsvětlejší a
nejtmavší částí scény. Pokud máte problémy s počítáním rozdílu EV
a vlastníte smartphone, pak si můžete výrazně ulehčit. Např. aplikace
PHOforPHO obsahuje expoziční kalkulačku, kalkulačku DOF,
kalkulačku hyperfokální vzdálenosti atd. Podle spočítaného rozdílu mezi
krajními expozičními hodnotami potom sami určíte, zda vám stačí
tříkroký či vícekroký EB a jaký by měl mít rozsah EV (např. –1,7,
0, + 1,7 EV).

Focení podkladových fotografií by mělo být maximálně
svižné, zejména pokud fotíme za rychle se měnících světelných
podmínek (východy a západy slunce) či při velké dynamice ve scéně
(např. plující mraky na obloze). Jednoduše začneme exponovat první
fotografii včetně podexponované a přeexponované verze. Tedy 3× stiskneme
tlačítko na kabelové spoušti, následně pootočíme s fotoaparátem,
necháme si překryv cca 25% a znovu exponujeme atd. Jakmile dofotíme zvolený
počet snímků, máme dokončenou jednu řadu. Překomponujeme na druhou řadu,
ponecháme opět překryv cca 25% a pokračujeme ve fotografování, tentokrát
ale protisměrně. Pokud budeme přidávat třetí řadu, postup se opakuje,
nicméně snímáme stejným směrem jako řadu první. Výsledný pohyb
fotoaparátu tedy vypadá podobně jako ležaté písmeno „U“ či písmeno
„S“ nebo jeho zrcadlově obrácená varianta (dle toho, kterým směrem jsme
začínali panovat první řadu).

Ukázka postupu snímání dvouřadého panoramatu se začátkem v horním levém rohu. Jedná se o panorama složené z 18 fotografií (6 plošně ve dvou řadách + 3× dynamicky za použití expozičního bracketingu).

Ukázka postupu snímání třířadého panoramatu se začátkem v dolním levém rohu. Jedná se o panorama složené ze 45 fotografií (15 plošně ve třech řadách + 3× dynamicky za použití expozičního bracketingu).

Může nastat situace, že budeme mít řekněme v levých krajních
snímcích v obou řadách nějakou prolínající se dominantu (např.
atypicky tvarovanou skálu, která zasahuje do horní i spodní řady). Podle
této dominanty bychom si snadno zapamatovali, kde jsme začínali panovat
první řadu a mohli bychom fotoaparát po překomponování na druhou řadu
přetočit na stejnou stranu, odkud jsme panovali první řadu. Tím pádem
bychom postupovali u druhé řady stejným směrem snímání (kupříkladu
zleva doprava a nikoliv protisměrně). Stejně tak nám k obdobnému účelu
může posloužit úhlová stupnice na stativové hlavě. V praxi jsem si ale
ověřil, že je to zbytečné. Protisměrný pohyb při panování druhé řady
není při skládání panoramatu žádným omezením či komplikací. Navíc
nám protisměrný pohyb při panování šetří čas, ať už s hledáním
stejného výchozího místa, odkud jsme panovali první řadu či se
zbytečným posunem hlavy podle úhlové stupnice.

Měli bychom si také uvědomit, že máme-li spojit podkladové snímky
v jedno panorama, musí vždy existovat styčné body mezi sousedními
fotografiemi v řadě i nad sebou. Jako optimální překryv jsem
uvedl cca 25%, ale někdy vystačíme i s menším procentem. Ovšem
nebudou-li na sebe fotografie navazovat, potom nebudeme schopni panorama
složit. Na to je třeba myslet zejména během překomponovávání z jedné
řady na druhou. Vyplatí se počítat i s ořezy fotografie, pokud si to
výsledná kompozice žádá. Proto je lépe pořídit v řadě raději jeden
snímek navíc, než aby nám posléze scházel, a to i za cenu toho, že
z něj po ořezu použijeme například jen polovinu.

A v příštím článku si ukážeme, jak z nasnímaných
podkladových fotografií složíme jedno velkoformátové panorama.