Jak jsem fotil lodě a vlaky aneb Výlety, které (trochu) nevyšly

Plány a skutečnost. Někdy v souladu, v těchto dvou případech však v příkrém rozporu. Nějak to nevyšlo… Ale nevadí, místo plánovaného jsme našli nečekané.

Lodě …

Jednoho jarního víkendu, kdy bylo – ačkoli byl duben – velice hezké počasí, mě napadlo, že bych vyrazil na Libeňský ostrov. Vídal jsem ze silnice vedoucí podél Vltavy, že na ostrově je loděnice a také cosi jako vrakoviště lodí. Chtěl jsem tedy udělat nějaké snímky, protože mě stará či odložená technika opravdu zajímá. Spojili jsme to s procházkou, a tak jsme tedy na ostrov vyrazili dva (neboť – jak říká jeden můj známý – jeden je málo a tři jsou už moc…)

Vystoupili jsme na stanici “Libeňský most” a dali se úzkou silničkou směrem po proudu Vltavy. Těšil jsem se, jak si vyfotím lodě. Byl jsem tam prvně, proto mě překvapila rozsáhlá zahrádkářská kolonie, která pokrývá prakticky celou střední část ostrova, který – jen tak mimochodem – žádným ostrovem vlastně není. Došli jsme k vratům, na nichž byla oprýskaná cedule s názvem klubu. Zvonek nikde. Zevnitř areálu sice bylo slyšet, že se tam pracuje, ale nikdo nebyl vidět. Lodě vypadaly zajímavě. Chtěli jsme dovnitř. Po chvíli vyšla ven žena se dvěma dětmi a ta nám sdělila, že dovnitř nás nepustí, jelikož prý mají špatné zkušenosti a ať se nezlobíme, že za to nemůže. Evidentně jsem vypadal na to, že chci ve fotobrašně odnést ukradenou plachetnici…

Po další chvíli přešlapování u brány přišel jakýsi člen klubu, který na dotaz, jak a s kým bychom si mohli domluvit focení lodí, pravil, že nám dá číslo na pana V., předsedu klubu. Ještě dodal, že pravděpodobně sedí v klubovně s ostatními … (…a chlastají, napadlo mě zcela automaticky). Zavolal jsem na ono číslo a do hospodského hluku v pozadí mi pan V. sdělil úžasnou pravdu: “Teď to nejde, tady se lodě vopravujou a nejsou tady žádný hezký”. Tak jsem se rozloučil, protože jsem jaksi neměl sílu mu vysvětlovat, že chci fotit lodě rozbité, ošklivé a prostě takové, jaké tam mají.

Vyrazili jsme zpět a v zahrádkářské kolonii jsme navštívili podnik s úžasným názvem – Hospoda U Pytlounů. Dali jsme si pivo a tyčinky, což poněkud zahnalo mé zklamání. V hospodě, resp. před ní, byla i ona žena, která před chvílí procházela bránou. Poradila nám něco, co mě překvapilo a co by se komukoli, kdo chce fotografovat lodě, mohlo hodit: “Musíte přijet po vodě. Když připlujete na lodi, jsou všechna přístaviště volně přístupná… A vraky lodí jsou i na druhý půlce ostrova…” Poděkovali jsme ženě – jednak nám poskytla cennou informaci a jednak to byla jediná osoba toho odpoledne, která s námi mluvila slušně a příjemně, což taky není k zahození. Přece jen jsem ale několik fotek udělal: přes plot a potom na druhém “laloku” ostrova, kde je skutečné vrakoviště, ovšem velkých lodí. A tak jsme prolézali a přelézali přes remorkéry, vlečné čluny a dokonce i přes rozbité kolesové rypadlo. Já vím, že se tam asi nesmí. Ale plot tam nebyl, zákaz ani hlídač taky ne a takové kolesové rypadlo ani remorkér se do tašky nevejdou, tudíž jsem toho odpoledne nic neukradl :-). Ani jsem nechtěl.

… a vlaky

Asi o dva týdny později jsme ve stejném dvoučlenném složení uspořádali “expedici” do železničního muzea v Lužné u Rakovníka. Lákalo mě to stejně jako ty lodě, staré stroje, tentokrát ale udržované a krásné. Takže jsme stylově vyrazili vlakem Praha – Rakovník, abychom stanici před Rakovníkem vystoupili a našli muzeum, které jsme už několikrát viděli z vlaku. Leč štěstí nám opět nepřálo. Byla polovina dubna a jeli jsme novou motorovou soupravou, která byla čistá, nehlučná a vyzdobená různými plakáty se železničními náměty. “Navštivte muzeum kolejových vozidel v Lužné u Rakovníka, 3 minuty od železniční stanice”, stálo na jednom z nich. A pod tím … byla … otvírací doba … Muzeum má letos otevřeno od 12. května do 29. září, takže už ve vlaku jsme věděli, že máme opět smůlu. Koho by – himlhergot – napadlo, že když mají všechny turistické atrakce otevřeno od dubna do října, bude zrovna tato výjimkou?!

Dojeli jsme do Lužné (nádraží je v části obce Lužná II – viz mapka) a definitivní důkaz zjištěné pravdy jsme ještě odložili o dobu nutnou k návštěvě hospody proti nádraží. Klobása a pivo (mají tam mimochodem solidní výběr – Krušovice, Budvar a Bernard) poněkud zmírnily pocit mé absolutní nepoužitelnosti. Proč jsem si to nezjistil??? Došli jsme k bráně, jež byla pochopitelně zavřená, neboť do 12. května ještě nějaký ten pátek chyběl, a tak jsme postupovali podobně jako v případě lodí – fotil jsem přes plot, což bylo zde docela v pohodě, protože kolem areálu prochází vysoký železniční násep. Když jsem udělal pár snímků, ještě jsme si v odlehlém koutě nádraží prohlédli několik lákavě zchátralých vagónů, v jednom případě se podívali i dovnitř a poté vyrazili po modré značce kamsi. Když jsme prošli les a potkali koleje, vyrazili jsme po nich. Kdyby byla rosa, mohli bychom ji – dle písně Wabiho Daňka – stírat nohama.

Rosa nebyla, zato to vypadalo, že bude každou chvíli pršet. Došli jsme až na nádraží Řevničov, které je od vlastní vsi pěkně daleko. Ještě nikdy jsem neušel po kolejích takový kus, ale tentokrát to bylo bezmála 8 kilometrů. Po silnici nebo cestě se jde mnohem líp, věřte tomu. Ale zas to není tak stylově železniční… Jen musíte dávat pozor na vlaky a taky se to vlastně asi nesmí. V Řevničově u nádraží je jen pila, poněkud omšelé baráky a krámek s hospodou. Za hodinku jel vlak do Prahy. I když jsme nenavštívili železniční muzeum, ušli jsme kus, popovídali si a prostě netrávili čas něčím zbytečným. A do toho muzea pojedeme jindy.
Na tomto výletě mě provázela podivná věc – na cokoli tekutého jsem se jen podíval, hned jsem to vylil. Posuďte: v hospodě v Lužné vázu, v hospodě v Řevničově pivo, v Kladně (když měl vlak nepochopitelnou dvacetiminutovou pauzu) horkou čokoládu z automatu a konečně doma limonádu. Divné.

Když vám nějaký ten výlet nevyjde, nebuďte smutní (i když já jsem bezprostředně po zjištění neúspěchu byl a jen díky milému doprovodu mě to rychle přešlo) a najděte si v oné situaci to lepší. Ono je hezky skoro všude. Záleží taky na tom, s kým na ten výlet jedete. A tak tedy “výlety, které nevyšly”, jak stojí v titulku, nevyšly pouze fotograficky a to až tak nevadí.

Hodně zdaru !

Použitá mapa – ©2002 PJ Soft Info Mapa 9.0

Snímky byly pořízeny zrcadlovkami Olympus OM 2000 (objektivy Zuiko 35-70 mm f/3.5 – 4.8, 50 mm f/1.8) a Praktica B 100 electronic (objektivy Prakticar 28 mm f/2.8, 50 mm f/1.8 a 135 mm f/2.8) na materiál Fuji Superia 200.