Jak jsem fotil požár aneb černobílé barevné foto

Bylo již napsáno mnoho řádků, hodně odstavců a hromady článků o tom, jak se kdo kdy nestal slavným fotoreportérem či ateliérovým fotografem. Ale jelikož vím, že cizí neštěstí potěší nejvíce, rozhodl jsem se s vámi podělit o mojí zkušenost.

Nebudu tady rozebírat takové banality jako je nezaložený film a focení “na plech”, nebo otevřenou zadní stěnu, či smazaná data z digitálního fotoaparátu. Tohle se může stát opravdu jenom nezkušeným začátečníkům a my pokročilí máme toto dávno za sebou. Teď se budeme zaobírat tutovou bombou – reportáží z požáru.

Jednoho krásného večera jsem se ocitl před cyklistickým krámkem na náměstí v Řevnicích a měl jsem v úmyslu zajít koupit něco pro dvoukolého kamaráda. Vedle na baráku svařoval dělník něco na hlavním uzávěru plynu a jelikož byla v té době plynofikace v plném proudu, nevěnoval jsem této činnosti větší pozornost. Jenže v momentě, kdy jsem vzal za kliku obchodu se zbožím cyklistickým, vtlačila mě dovnitř prudká tlaková vlna a otevřenými dveřmi se dovnitř valilo teplo a hukot jako od parní lokomotivy. Opatrně jsem vyhlédl a spatřil ďáblův ráj. Místo hlavního uzávěru plynu byl asi šestimetrový plamenný gejzír. Okamžitě jsme přivolali místní hasiče, já jsem vyndal z kufru auta fotobatoh a jal se vše zachycovat na citlivou emulzi barevného filmu Fuji Superia 200. Po příjezdu hasičů se vlastně zjistilo, že ani o nic nejde a že se hasit nebude a bude se jen ochlazovat barák aby nechytil od žáru a až přijedou plynaři, tak se to zavře a ono to vyhoří a bude klid. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o krizovou situaci a že hasiče trochu znám, měl jsem poměrně volný prostor pro pohyb a dokonce jsem se dostal do první linie.

Jak jsem již poznamenal, byl nádherný večer a zapadající slunce se odráželo ve stříbrných, zrcadlových helmách hasičů a v pozadí byl gejzír ohně. Poodstupuji, nasazuji tříkilo a dělám portréty zasahujících chlapů. Lesklá helma, slunce, plamen, stékající pot a soustředěný výraz v obličeji. To budou mít kluci radost, až jim to donesu do hasičárny. To budou fotky na nástěnku a snad i v nějaké soutěži se ujmou. Pečlivě zaostřit, prásk a je to tam. Ještě toho vedle, ať není naštvaný. Hmmm, ten má ještě lepší výraz, prásk, další sqělá fotka je na světě.

Přijíždějí plynaři a hledají, kde by plyn zavřeli. Využívám ještě poslední okamžiky a zaklekám za hasící dvojici, pěkně je rovnám, helmy, obličeje, tryska, tryskající voda, plameny, vše na diagonále. Cvak a ještě jednou pro jistotu, trochu to podexponuji, aby vynikl oheň a odlesky, cvak a je to, došel mi film. Sám jsem na sebe hrd a pyšen, jak jsem si to pěkně rozvrhnul, jak mi to vyšlo. A to jsem ještě stíhal fotit druhým tělem černobíle. V něm mám ještě asi pět obrázků, tak toho využívám a dofocuji je na závěr akce.

Oheň uhasíná, hasiči jsou spokojení, nic jiného nechytlo, já jsem spokojen, všechno mám ve foťáku. Balí se hadice, opravuje se potrubí a já si balím své nářadíčko. Pro jistotu okamžitě přetáčím filmy do kazet. Co kdybych náhodou otevřel zadní stěnu jako nějaký začátečník. Pěkně všechno poskládat do měkkých přihrádek batohu, dneska si to kluci zaslouží, udělaly dobrou práci. A hurá domů. Vše líčím manželce a rychle zaháním děti do koupelny ať se umyjí, jelikož tatínek bude vyvolávat film a udělá kamarádům radost a ráno jim donese černobílé fotky, aby jim zkrátil čekání na ty barevné, které nechám hned zítra udělat v minilabu.

Zatímco se děti čvachtají, připravuji si vývojku, vývojnici a jiné potřebné věci. Sakra a kde jsou ty filmy. Jo, tady v kapse. Dám si je na stůl, černobílý vyvolám hned a tu barvu aspoň ráno nepřehlédnu a nezapomenu vzít s sebou, až půjdu do práce. Tak, děti jsou umyté, rychle do koupelny. Film, zhasnout a hurá s ním do vývojnice. Jde to jako po másle, jak kdyby ta stará dobrá plastimatka tušila, že jde o hodně a perfektně spolupracuje. Tááák, šup s tím do vývojky, stopky, zavřít, a pěkně otáčet. Pohoda, vývojnice neteče, tak si s tím jdu sednout k televizi. Teď už si můžu rozsvítit ať najdu dveře a uklidím kazety. Cvak ………..to není možné ?!?!?!?! Na pračce leží rozebraná kazeta od Fuji Superie 200 a ta s Fomou je stále na stole. Žena okamžitě poznává, a dodržuje pokyn: nekrmit, nedráždit, nechat vydýchat, který mi naskakuje na obličeji. Brunátním, funím, přecházím po pokoji jako lev v kleci. Není to nic platné barva je nenávratně v …… černobílé negativní vývojce.

Nakonec se uklidňuji, v klidu konečně vyvolávám ten pravý film, dělám i pár fotek, abych je mohl ráno klukům hodit. Jsem docela utahaný a kolem jedné hodiny po půlnoci se už docela těším do postele. I přes únavu se v noci několikráte budím. Honí mě obrovská kazeta od Superie a strašně se mi směje.

Poučení: Švejk měl pravdu – spěch jest toliko pro hovado dobrý.

Ale co, svět se nezboří, požár byl uhašen, nikdo nepřišel k úhoně a ten zkažený film není určitě poslední a jak by řekla teta Kateřina: “Když nejde o život, jde o ….. “