Jak jsem fotil vlak

Už od malička mě zajímaly všechny možné technické hračky a mezi ně pochopitelně patří i vláčky. Stavěli jsme si doma kolejiště, měli jsme několik mašinek (nejvíc se mi líbila ta stará, parní, jezdila taky skoro nejrychleji) i vagónků, výhybky na dálkové ovládání a podobné vymoženosti.

Teď už jsem “trochu povyrostl”, takže už si s vláčky doma nehraji (i když mě to za chvíli také čeká s mým synkem), ale čas od času se rád podívám na to, jak zase vyjíždějí na trať staré parní mašiny. Ta naleštěná černá hromada oceli, s červenými nápisy, funící a vyfukující oblaka páry – to je to, co mě svým způsobem přitahuje.

Jednoho zářijového dne přišla moje žena s tím, že má kolem nás jet historický vlak tažený parní lokomotivou. Zjistila i potřebné časy odjezdů, takže jsme se mohli vydat přímo na trať a vyfotit si parní lokomotivu “v akci”. Našli jsme celkem vhodné místo, v mírné zatáčce, kde by fotka s teleobjektivem vypadala celkem věrohodně, jako když se na mě ten vlak opravdu řítil a já jsem v poslední chvíli uskočil.

Začal jsem s potřebnou přípravou. Místo bylo malé, tak pro jednoho a stativ, tak jsem poslal ženu i s malým synkem na nedaleký most, ať se radši dívají seshora. Kolem mě totiž bylo jen husté křoví a za ním sráz dolů do údolí, takže by stejně nebylo kam utéct. Postavil jsem stativ asi dva metry od kolejí, nasadil na svou Minoltu objektiv Sigma 70-300 a zkoušel jsem, jak to bude vypadat. Ještě mi ve výhledu vadila jedna větev, takže jsem se vydal ji trochu zprůhlednit. Když jsem se vracel, už jsem slyšel, jak vláček houká, ale ještě nebyl vidět.

Znovu jsem tedy zkontroloval, jestli už mi ve výhledu nic nebrání a nastavil jsem na foťáku patřičné parametry – bodové ostření, prioritu clony, apod. Znovu jsem všechno prošel a najednou mi zatrnulo! Vždyť já zapomněl dát do foťáku film!!! A co bylo ještě horší, dokonce jsem si ho zapomněl i vzít!!! Vlak už byl slyšet celkem zřetelně a bylo jasné, že se za chvíli vynoří ze zatáčky a pak bude po všem. Měl jsem s sebou naštěstí ještě jeden foťák – Prakticu s nasazeným objektivem 50 mm. Na výměnu objektivu nebyl čas, na nasazování na stativ taky ne (mám totiž stativ s rychloupínákem a hádejte kolik mám těch destiček?). Vlak už byl vidět, takže jsem vzal Prakticu do ruky a začal fotit. Vyfotil jsem celkem tři záběry, kde je vlak nejdřív hodně daleko, pak je blíž a ještě blíž (prodleva mezi snímky ale byla cca 1s, než jsem stačil natáhnout a zaostřit). Poslední záběr, který by jistě byl vyvrcholením, tj. který by vypadal jako když mě vlak každou chvíli přejede, jsem nakonec neudělal, protože s 50 mm objektivem by mě musel opravdu přejet. Popravdě jsem se pro jistotu namáčkl co nejvíc do toho křoví, protože pocit sebezáchovy převážil nad chtěním získat super snímek – těch několik desítek funících tun mě dostatečně přesvědčilo, abych si to radši nechal na jindy.

Když vlak odjel, sbalil jsem postupně všechny věci a odešel za svojí ženou a celé jí to převyprávěl. Ještě několik minut poté se mi ale klepala kolena a v noci se mi nevím proč zdálo, že mě chce přejet parní mašina, která veze vagón s filmy.