Jak jsem fotil vlastní stín

Po své nezdařené cestě do Maďarského pohoří Bukk jsem se již, po zlézání krasových kopců poměrně unaven, vracel autem do cca 120 kilometrů vzdáleného dočasného domova, když jsem jen tak mimochodem, snad periferním viděním, zahlédl krásný fotografický motiv.

Šlo o úhledně narovnané kupky stvolů z kukuřice, jejichž linie se táhla od silnice hluboko do pole a skvěle vytvářela dojem prostoru, navíc bylo vše zalito teplým podzimním sluncem, zatímco obloha byla krásně modrá. Jakmile jsem to tedy spatřil, ač to nemám ve zvyku, prudce jsem zabrzdil, o pár metrů jsem se vrátil a šel fotit.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsem již chtěl být co nejdříve doma, a snad také tak trochu z lenosti, jsem ani nevytahoval stativ a šel fotit “z ruky”, což bylo pro výslednou fotografii osudné. Slunce bylo totiž přímo za mými zády a protože byl již podzimní večer, nacházelo se těsně nad obzorem a všechny předměty vrhaly dlouhé stíny. Když uvádím “všechny předměty”, tak tím myslím samozřejmě i sebe. Této skutečnosti jsem si byl sice vědom, ale říkal jsem si “sehnu se až k zemi a nic tam přeci nebude vidět”, a tak jsem se nejprve skrčil, zamířil, zaostřil, a … zjistil že stále vidím v hledáčku kus svého stínu. Poklekl jsem tedy na jednu nohu, druhou natáhl a sehnul jsem se co nejvíce k zemi. Ještě jsem upravil natočení polarizačního filtru a když jsem byl spokojen (jedna kupka sice stále ujížděla ze záběru, ale “dělám přeci fotky z plného pole”), tak jsem exponoval. Byl jsem si celkem jistý expozicí a také jsem záběru nepřikládal tu nejvyšší důležitost, takže jsem exponoval pouze jednou.

Jaké bylo mé překvapení a kolik “šťavnatých” jmen jsem sám sobě v laboratoři nadělil, si snad nikdo nedokáže představit. Nechávám totiž vždy vyvolávat fotografie z plného pole s bílým rámečkem – tady totiž nejvíce vynikne ta skutečnost, že můj fotoaparát (stejně jako většina) zobrazuje v hledáčku pouze zhruba 92% toho, co bude zaznamenáno na negativu. Samozřejmě zde byl elegantně zaznamenán můj vlastní stín. Když jsem si svou chybu po chvilce nehybnosti uvědomil, nastala erupce výše uvedených nadávek a v té zlosti jsem si vůbec nevzpomněl na jednoduchou a efektní, i když mírně “nečistou” cestu, jak se daného nedostatku zbavit. Tu mi připomněl až můj kolega a kamarád, který si ze mne tak trochu “vystřelil” a připravil mi překvapení v podobě ukázky na monitoru, kde mi nejprve předvedl originální naskenovaný snímek a poté mistrnou práci elektronické retuše, kde byl zmíněný defekt odstraněn bez větších patrností.

Tento příběh mi daroval tři ponaučení, ze kterých se vlastně již staly tři pevné zásady:

1. Vždy, když nic vysloveně nebrání použití stativu, jej nejenom mít s sebou, ale také jej použít!
2. Myslet při kompozici na skutečnost, že to, co vidím v hledáčku, není finální zarámování obrazu, neboť je ještě “něco” kolem, co není ve fotoaparátu vidět zatímco na fotografii se “to” (tedy pokud budu požadovat plný rámec) objeví.
3. Pokud se nepovede všechno hned napoprvé, existuje ještě stále jedna možnost, kterou se dá mnohé napravit. Touto možností je digitální retuš, která dle mého názoru na jednu stranu napravuje chyby, na druhou stranu by její používání vedlo k větší “lennosti” fotografa, který by se na ni plně spoléhal.

Původní snímek je jasně patrný stín autora a mírná vinětace v levém horním rohu	Digitální retuš po cca 3 minutách práce byl stín odstraněn a vinětace vyretušována. Na první pohled nejsou provedené úpravy patrné. Pečlivější prací by šlo stín odstranit dokonaleji (bez opakujícího se motivu).