Zaplavený kráter sopky, ztracený v horách Oregonu. Pověstmi opředené posvátné místo Indiánů, které bylo hlavním cílem mé cesty.
|
| Tule lake |
|
| oregonské pastviny |
|
| Annie creek |
A na sever. Konečně se musím dostat k tomu Pravému Cíli, který je smyslem celé cesty – bájné jezero Crater Lake. Objel jsem ráj ornitologů – jezero Tule, v Klamath Falls (a nebo to byl Altamont?) nakoupil, vrazil do sebe hamburgra a zavolal z budky domů, a vzhůru do hor.
Silnice vedla oregonskou krajinou, která je šťavnatější, než střed Kalifornie, kolem farem, sluníčko svítilo… jen ty hory byly v mracích. A pořád do kopce podél zajímavého údolí potoka Annie, z jehož holého úbočí vyrůstaly podivné šedivé kuželovité útvary, připomínající termitiště. Později jsem se dozvěděl, že se jim říká pinnacles, jsou duté a vznikly tak, že sopečným popelem probublávaly plyny, které zpevnily okolní popel. Nezpevněný popel se časem odplavil a kužely zůstaly.
|
| Vidíte Crater lake? Já ne. |
Začalo mrholit a než jsem dojel k návštěvnímu středisku Crater Lake, mrholení se změnilo v déšť. Vstupné po mně nechtěli – prý nahoře sněží. A jak bude zítra? ptal jsem se. Jak by bylo? Sněžit bude. Nechtělo se mi věřit. Vyjel jsem nahoru – a ono jo. Sníh. Zasněžené jalovce, zima jak v brlohu ledního medvěda, viditelnost deset metrů. A kde že je to posvátné tajné jezero Indiánů, v jehož klidné hladině se odráží sytá modř oblohy? Těšíte se jak malej pes, ženete se jako blázen celou Kalifornií tisíc mil až do Oregonu – a pak tohle. A tak je to se vším.
|
| přece jen se mraky trochu zvedly |
Crater Lake vzniklo asi před 7700 lety v důsledku erupce sopky uváděné jako Mt. Mazama. Na závěr představení se sopka zhroutila do sebe a vytvořila obrovskou kalderu, kterou
|
| ty bílé skvrny jsou sníh… |
během času zaplnila voda. Něco podobného provedla v roce 1980 Mt. St. Helens (pokud byste měli chuť, dá se najít ve státě Washington pár set mil severně od Crater Lake), ale ta nevytvořila prohlubeň vhodnou k zaplavení.
Vůbec celé pohoří, táhnoucí se ve směru poledníku přes celý Oregon a dál do Washingtonu na severu a do Kalifornie na jihu, je jedna sopka vedle druhé, v různém stáří a stadiu zerodovanosti.
|
| Phantom ship |
Objel jsem celý kráter, asi 33 mil, na mnoha místech se zastavil a čekal a mrzl a čekal, až nakonec tam, kde je okraj kráteru nižší, tedy na severu a na východě, jsem se dostal pod mraky a konečně jsem spatřil vytouženou hladinu, Wizard Island a dokonce i ponurou skálu Phantom Ship,
|
| Pinnacles – z nadhledu |
údajně geologicky nejstarší část celého útvaru. Zajel jsem také asi 7 mil dolů na Pinnacles.
Tam právě zapadalo slunce a bylo vidět mraky honící se nad kráterem. Vyjel jsem zpátky a tam byla vánice. Objížděl jsem znova kráter ze západu, tentokrát proto, abych se dostal na sever na silnici 138, a stálo to za to. Souvislá vrstva sněhu, vánice, viditelnost dvě délky auta, sněhové jazyky. Krokem jsem zdolal těch šest mil k odbočce a mezitím se úplně setmělo.
|
| ještě jednou Pinnacles |
Jen jsem klesl o pár metrů níž a vzdálil se od okraje kráteru, sníh se změnil v déšť a silnice byla jen mokrá a neklouzala. Odbočil jsem na nějakou hlavnější silnici směřující údolím na západ, jel jsem asi hodinu a půl z kopce v dešti, míjel odbočky s ukazateli na místní pamětihodnosti a traily a bylo mi líto,
|
| útěk z hor: údolí Little river |
že tak o překot utíkám z oregonských hor.
Zkusil jsem nějaký motel u silnice, ale přestože bylo parkoviště plné aut a vevnitř živo, na dveřích visela cedule Closed. Kousek pod Steamboat Creek jsem našel vpravo od silnice prázdné tábořiště. Správce, jeden karavan a já. Bogus Creek se to jmenovalo, a pršelo.
fotografie byly pořízeny přístrojem Praktica MTL3 s objektivem Prakticar 28-200mm
