Každý z nás nějak začínal. Moje zážitky z prvního vyvolávání fotek i filmů jsou tak nezapomenutelné, že ještě dnes se mi před očima vybaví téměř každý detail.
Moje první fotografické krůčky sahají až na základní školu, tedy někam na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy byla foto-kina řídká, naproti tomu měla ovšem téměř každá drogerie mezi ředidly a pracími prášky také poličku s filmy, papíry, vývojkami a ustalovači. Dnes už bych si v takovém obchodě film nekoupil, ale zase ta výhoda, když po vylití přerušovače z tanku zjistíte, že láhev s ustalovačem je prázdná, …
V té době jsem si koupil v drogerii na náměstí na Mělníku (kde původní polička nabobtnala do skutečného foto-kino-koutku) za stotřicet káčées svůj první fotoaparát Corina (no, možná, že mi na něj tenkrát přidala máma, možná, že všechno). A od té chvíle jsem začal svět obšťastňovat vlastními fotografiemi rodičů, prarodičů, bráchy, koček, morčat, atd. Později jsem se dal do dvojice se spolužákem Martinem a občas jsme vyrazili na “fotografický výlet”, později jsme dokonce asi rok navštěvovali fotografický kroužek.
Nevím, jak jste začínali vy, ale naše začátky jsou nezapomenutelné.
Jak jsme prvně vyvolávali fotky
Již nějakou dobu jsme byli majiteli skvělých přístrojů Corina na svitkový film “šestkrátdevět”, ačkoliv přístroj sám měl formát 6×6 a 6×4,5. Fotili jsme na černobílé Fomapany F21 za pětikačku a nechávali si je vyvolávat ve státním podniku Fotografia a zvětšovat na úžasný formát 9x9cm. Poslušni poučení jsme stávali hezky zády ke sluníčku a každou fotografii tak podepisovali svými stíny.
Jednoho dne pronesl Martin památnou větu: “A co kdybysme si ty fotky dělali sami?”. Protože jsme byli muži činu (no, myslím, že nám nebylo víc než třináct), vyrazili jsme do drogerie “ve čtverci” v pražských Ďáblicích.
Tam jsme zakoupili balíček fotopapírů 6,5×9, fotomisku stejného formátu a vývojku (zřejmě Universální vývojka, určitě Foma). Vývojku jsme rozmíchali, nalili do misky a v koupelně potmě experimentovali – jednak kontaktní kopie bliknutím světla v koupelně, jednak expozicí fotopapíru přímo ve fotoaparátu.
Fungovalo to bezvadně, ale fotky měly jednu zásadní vadu – po rozsvícení světla začaly tmavnout a výsledkem byl totálně černý papír. Někde byla chyba. Půjčili jsme si tedy v knihovně knížku pana Kyzlinka, jejíž název už jsem zapomněl (možná něco jako “Už vím jak”, ale možná taky úplně jinak), ale pamatuji si, že v ní byly návody na cokoliv, mimo jiné i na vyvolávání.
No a v té knížce jsme zjistili, že je zapotřebí ještě ustalovač. A nejenom to, bylo tam i složení. Kdo o ustalovačích nic nevíte, tak obyčejný ustalovač je roztok thiosíranu (dříve sirnatanu) sodného.
“Je to něco sodného” řekli jsme si, a protože v tom věku jsme snědli veškerou moudrost, ale o chemii toho věděli pramálo, řekli jsme si “To bude soda” a vyrazili jsme do samoobsluhy a přinesli si sodu bicarbonu (hydrogenuhličitan sodný = zažívací soda).
Namíchali jsme ji do hlubokého talíře a – ono to černalo dál.
Jak jsme prvně vyvolávali film
Fotky jsme nakonec zvládli, ale film jsme i nadále svěřovali laboratoři. Tato situace ale nemohla trvat dlouho. Přišel tedy den, kdy jsme po jednom fotovýletu do Ďáblického háje a k Ďáblické hvězdárně přistoupili k vyvolání mého filmu.
Tank jsme neměli, film jsem se chystal vyvolat protahováním v misce s vývojkou (ani nevím, jak jsem na to přišel). Zbývalo tu vývojku namíchat.
Jak už psal u fotek, používali jsme univerzální vývojku. Návod pravil, že pro vyvolávání filmů se používá v ředění 1:3. Možná to bylo napsáno i trochu jinak, protože jsem na základě instrukcí usoudil, že se tedy vývojka namíchá jako 1 díl prášku a 3 díly vody.
Vzniklé bílé mlíko, pravda, moc důvěry nebudilo. No ale když to bylo v návodu, tak to jistě bylo správně.
Každopádně jsem v tom film vymáchal, ale nedočkal jsem se bohaté stupnice polotónů. Už si přesně nepamatuji, jak vypadal, mám takový pocit, jako kdyby byl jen minimálně vyvolaný – což je u takového koncentrátu divné. Každopádně mi bylo divné, že zůstal zelený, tj. že se neodbarvila antihalační vrstva. Dnes to vypadá, jako kdybych film ani neustálil, ale to jsme si snad vyjasnili už u těch fotek, no né?
Když to Martin viděl, suše mi oznámil, že svůj film svěří (opět) laboratoři.
Že jsme se tím nakonec šťastně prokousali a pokročili ještě dál, to je vám snad jasné. Ale tu malou fotomisku pořád s nostalgií schovávám.
