Jak jsem se nestal profesionálním fotografem

Čas od času jezdím na letní folkové festivaly, abych se viděl s “kolegy” muzikanty a poslechl si jejich nová dílka. Dalším důvodem, proč na tyto akce jezdím, je fotografování muzikantů “v akci” i v zákulisí.

S tímto mým zájmem se pojí jedna příhoda, která už pobavila pěknou řádku lidí včetně mě samotného, protože kdykoli si na to vzpomenu, musím se smát… A snad každému se někdy podařilo fotografovat bez filmu, samozřejmě ovšem s pocitem, že tak “vynikající” snímky nikdo nikdy neviděl. Ostatně – byla to pravda…

Bylo to v Českém Krumlově na letním folkovém festivalu v roce 1991 nebo 1992. Můj Zenit EM, kterým jsem tehdy převážně fotografoval, byl toho času zrovna v opravně, protože – jak už to tak u Zenitů bývá – zlobila závěrka a nefungoval čas B. Půjčil jsem si tedy další “výkřik” sovětské techniky, FED 5 s průhledovým dálkoměrným hledáčkem. FED je něco jako Leica v ruském vydání, solidně postavený (a pořádně těžký) přístroj, který vydrží téměř vše…

Fotografoval jsem hudebníky z naprosto skvělého místa přímo pod pódiem, měnil jsem pozice, úhly pohledu, fotografoval z ruky i ze stativu, měřil expozici – zkrátka jsem se snažil udělat co možná nejlepší záběry. Téměř na konci koncertu, když jsem už i nasadil blesk, mě zamrazilo v zádech – a skutečně, na objektivu se skvělo černé víčko s krásně vyvedeným nápisem FED 5…! Inu, chyby jsou od toho, aby se z nich člověk učil. Škoda jen těch nenahraditelných záběrů, které mám dodnes jen v hlavě a na film je už nikdo nikdy nedostane.

Před pár lety v zimě jsem, už s Prakticou, na níž dodnes nedám dopustit, šel fotografovat noční Prahu. Vybavil jsem se stativem, citlivým filmem, teplou bundou a placatkou slivovice, protože jednak byl listopad a jednak mám slivovici rád; prostě jsem měl v plánu velkou fotografickou noc… Začal jsem na Pražském hradě, pokračoval přes Malou Stranu až na staroměstský konec Karlova mostu, kde jsem s údivem zjistil, že se na šestatřicetisnímkový film vejde “bez problémů” už asi čtyřicátý snímek. Zkrátka jsem špatně založil film a cívka se otáčela naprázdno, tudíž film byl v pravém slova smyslu nekonečný… Vypil jsem tedy nějakou tu slivovici, šel na tramvaj a jel domů. Cestou mě napadlo, že profesionálem se nikdy nestanu, leda že by platilo úsloví o mistru tesařovi…

Podobně jsem málem dopadl i při fotografování noční Paříže, jenže tam mě jakýsi šestý smysl upozornil na to, že je cosi špatně, a tak jsem další den vyrazil fotografovat znovu a výsledky mě tak mimořádně potěšily, že jsem ani nelitoval té “zbytečné” fotografické procházky noční Paříží. Profesionálem jsem se tedy nestal… Ne že bych se považoval za mistra tesaře, ale na něco to svést přece musím, ne?