Jak nejlépe vyvolat černobílý film? (dokončení)

Dokončení článku o možnostech ovlivnění vyvolávacího procesu černobílého negativního filmu.

Možnosti ovlivnění výsledku vyvolávacím procesem.

Při vyvolávání černobílých negativních filmů máme několik vzájemně souvisejících možností jak ovlivnit výsledný charakter nasnímaného obrazu. V materiálech výrobců se obvykle setkáme se standardním režimem vyvolávání. Je popsán rytmus pohybu promíchávání vývojky, teplota (většinou 20°C) a čas potřebný k dostatečnému vyvolání. Pokud jsou uváděny další teplotní varianty, setkáme se i s korekcí vyvolávacího času. Dost často jsou materiály doplněny vyobrazením senzitometrické charakteristiky pro standardní proces s dalšími variantami pro kontrastnější a měkčí negativy. Faktor, se kterým se zde operuje, je čas. Je to současně první z možných způsobů jak ovlivnit negativní obraz.

Při prodlužování vyvolávacího času dochází k nárůstu kontrastu negativu. Místa, která byla nadměrně osvitnuta, se stále více a do hloubky provolávají, zatímco u míst nejslaběji osvitnutých k nárůstu krytí nedochází, respektive dochází k němu jen minimálně. Při zkracování doby vyvíjení naopak kontrast snižujeme tím, že málo osvitnutá místa stačíme vyvolat, zatímco místa nadměrně osvitnutá se vyvolají jen povrchově. Tímto způsobem můžeme tedy zasáhnout do vyvolávacího procesu a ovlivnit tak podání jasového rozpětí motivu. Pokud tedy máme nasnímán příliš plochý, tzn. jasově nerozsáhlý motiv, použijeme prodloužené vyolávání k navýšení kontrastu. Je-li tomu naopak, potom vyvolávání zkracujeme a dosáhneme tak vyrovnání příliš kontrastního motivu, takže z negativu se nám bude lépe zvětšovat. Prodlužováním vyvolávání však přináší i určité nevýhody. Ve většině případů dochází k nárůstu zrnitosti a snižuje se rozlišení ve světlech. Vhodnější je v tomto případě použít rovnou strmějšího filmu nebo použít zvýšení kontrastu v pozitivním procesu.

Dalšího vlivu dosahujeme při ředění vývojky. Při použití pracovního koncentrátu jsou výsledky nejkontrastnější – u koncentovaných vývojek nízká ředění, u práškových základní roztok. Dalším ředěním dosahujeme postupně snižování kontrastu až do doporučeného maximálního ředění, nad kterým již dále vývojka kvalitu negativního záznamu degraduje. Důležité je dosáhnout optimálního kompromisu mezi ostrostí a velikostí zrna. Rapidní vývojky (sice ostré) dávají při vysokém ředění jemnější zrno, stále však ještě výraznější, nežli vývojky standardní. U vývojek s vysokým obsahem látek rozpouštějících zrno (ID-11, Microphen apod.) zase pro změnu ředěním zrno zvýrazňujeme, k tomu však zvyšujeme ostrost.

Další vliv na výsledný kontrast má intenzita pohybu při vyvíjení. Zde opět logicky platí, že čím intenzivněji lázeň promícháváme, tím dostáváme kontrastnější výsledky a naopak. U častého míchání se neustále dostává k emulzi čerstvá vývojka a tak probíhá progresivnější vyvíjení míst s vysokým osvitem, která mají také vyšší spotřebu vyvíjecích látek. U slabého promíchávání dochází na emulzi k vyššímu vyčerpání u míst s vysokým osvitem a nedostatkem výměny vyvolávacích látek se sníží vyvíjení těchto míst. U míst se slabým osvitem je vyčerpávání mnohem nižší, a tak proběhne dostatečné vyvolání. Negativním krokem v tomto případě bude překročení doporučených režimů. U velmi pomalého pohybu ohrožujeme ostrost a rozlišení obrazu, při příliš intenzivním pohybu zase zvyšujeme zrnitost.

Čtvrtým faktorem vlivu na výsledek negativu je teplota vývojky. Čím je vývojka teplejší, tím rychleji pracuje a při správném zkrácení vyvolávací doby dává měkčí výsledky. Čím je vývojka studenější, tím kontrastněji pracuje a vyžaduje prodlužování vyvolávacího času. Nejlépe je vzhledem k teplotnímu optimu pro řadu vyvolávacích látek pracovat při teplotě 18°-22°C, přičemž teplota 20°C se považuje za nejvhodnější. Nevýhodou teplých vývojek je opět degradace obrazu zvýšenou zrnitostí a zhoršením rozlišení materiálu. Některé materiály však již výrobce doporučuje vyvolávat při neobvykle vysokých teplotách (Gigabite film).

Nyní máte přehled o tom, co jednotlivé faktory ovlivňují a podle toho byste měli postupovat při volbě filmu, vývojky a zpracování. Obvykle jako první volíme vyhovující film podle citlivosti, protože tu lze měnit volbou vývojky pouze minimálně a při zpracování zanedbatelně. Z množiny vhodných filmů a vývojek bychom pak měli vybírat podle požadované ostrosti, rozlišovací schopnosti a velikosti zrna. Tady už jsou možnosti ovlivnění volbou vývojkou i způsobu vyvolávání výrazné. Zbývá nám tak kontrast negativu, který můžeme dobře ovlivnit vyvolávací dobou.

Ve věci tzv. zvyšování citlivosti (PUSH proces) je třeba si uvědomit, že prodlužováním vyvolávací doby nebo dalšími faktory skutečnou citlivost nezvyšujeme. Přesněji řečeno v tak mizivém procentu (maximálně cca 2/3 EV), že nemá očekávaný význam. Ve všech případech dosáhneme pouze zvýšení kontrastu a zhoršení reprodukce polotónů. K tomu ještě připočtěme nárůst zrnitosti a zhoršení ostrosti a rozlišení. V každém případě ono mýtické “zvyšování citlivosti” využívá pouze expoziční pružnosti použitého materiálu. Obvykle jsou takové snímky charakteristické degradací až úplnou ztrátou kresby v tmavých partiích snímků. Proto se tento postup používá především u snímků reportážních či z nočních akcí, kdy to nevadí nebo kdy je to dokonce ku prospěchu (koncert, divadlo).

Tolik jednotlivé faktory pro zpracovatelský proces. Jak s nimi naložit ?

Vzhledem k popsaným výhodám i nevýhodám jednotlivých kroků, je nejvhodnější ovlivňovat výsledek vyvolaného negativu časem vyvíjení a pohybem lázně. Pokud přihlédneme k vlastnostem vývojky a materiálu a k jasovému rozsahu motivu, často uplatníme ředění vývojky. Ve všech případech však v potřebných mezích, abychom materiálu neuškodili.

Podíváme-li se na křivky senzitometrické charakteristiky pro jednotlivé vyvolávací časy, která bývá výrobcem uváděna jako standardní doporučení pro ovlivnění charakteru snímku, nelze si nevšimnout rozdílu spodního stoupání, které začíná oddělovat nejslaběji osvitnutá místa od závoje. Je totiž řada případů, kde nám nemůže pouhé zkrácení vyvolávací doby zaručit v plné šíři požadované výsledky. Jedná se především o zkrácené vyvolávání při základních vyvolávacích dobách za použití neředěných vývojek. Jinými slovy o příliš krátké vyvolávací časy. V těchto případech dochází k nesprávnému podání kontrastu nejslaběji osvitnutých míst a přicházíme tak o dostatečnou kresbu ve stínech. Pro optimální využití latentního záznamu potřebujeme u kontrastních motivů co nejvíce křivku zvednout (tak jako při normálním, nebo prodlouženém vyvolávání), zatímco zbytek senzitogramu musíme zachovat v co nejpozvolněším stoupání (jako u vyvolávání zkráceného). Zde se tedy dostáváme k jádru pudla. U snímků s rozsahem jasů v kapacitě filmu volíme doporučený standardní způsob vyvolávání. U snímků s malým jasovým rozsahem vyvoláváme prodlouženě nebo s vyšší intenzitou pohybu, případně koncentrovanější vývojkou, ale jen v takové míře, abychom nezhoršovali kvalitu obrazu. U příliš kontrastních snímků volíme nejlépe malou intenzitu pohybu. Pakliže máme co do činění s velkým rozptylem jednotlivých variant na jednom pásu filmu, je tento způsob tzv. vyrovnávacího vyvolávání nejvhodnější.

Na Obr.1 vidíme klasický příklad vlivu vyvolávací doby na strmost negativu, červeně je vyznačena optimální senzitometrická křivka pro minimální rytmus překlápění.

Obr.1 – (předloha z materiálů Kodak)

Vyrovnávací vyvolávání

Uvedeme si postup tohoto procesu, jelikož má svůj řád a nemůžeme ho používat naprosto svévolně. Pokud bychom totiž překročili přípustnou mez v minimu pohybu lázně, vystavíme tak materiál nebezpečí nežádoucích difuzních jevů, které se projeví snížením ostrosti, případně nevyrovnaným vyvoláním či dokonce bromidovými šmouhami na negativu.

Tento způsob užíváme v případě příliš kontrastního motivu nebo při použití kontrastního negativu (nízké citlivosti) tam, kde nemáme k dispozici speciální vyrovnávací vývojku, případně kde nám možnosti doporučeného ředění nedávají ještě uspokojující výsledek.

Podle charakteru motivu a druhu filmu, který musí být ve všech případech exponován dostatečně v oblastech, kde chceme mít ve výsledku ještě prokreslený negativ (tzv. expozice na stíny) vybereme vývojku, nejlépe z kategorie první, to je jemnozrnnou vyrovnávací. Zjistíme potřebnou vyvolávací dobu, v mnoha případech ještě lépe pro větší ředění (práškové nejlépe 1+3). Po vložení cívky s filmem do vývojnice a uzavření překlápíme (mícháme) první minutu nepřetržitě. Dále překlopíme v každé minutě jedenkrát až do poloviny vyvolávací doby. Do konce vyvolávací doby již jen třikrát ve stejném rozmezí překlopíme. Tímto způsobem dosáhneme dostatečného vyvolání se zachováním kontrastu ve stínech a s požadovanými podrobnostmi kresby v původně nadměrně osvitnutých světlech.
Režimů pro překlápění existuje několik. Setkal jsem se s “nejostřejším”, který doporučuje 1. minutu překlápět, dále do 1/4 vyvolávací doby překlápět 1x za minutu a potom již jen 2x vícenásobně překlopit. Sám však doporučuji mírnější, shora uvedenou variantu.

Krátce ke zkoušení materiálu

Před použitím nového, nám neznámého, materiálu je zapotřebí vyzkoušet jeho vlastnosti. K tomu bude nutno obětovat jeden film nebo alepoň jeho část. Na zkoušený film nasnímáme prostředí s vyšším rozsahem jasů, vhodné je kupříkladu 10-14 EV, jedná-li se o prostředí blízké, změříme pro expozici světlo dopadající, pokud jde o prostorově rozsáhlý motiv užíváme integrální měření osvitu. Osvit na zkoušený materiál provedeme v řadě -2EV, -1EV, zjištěná hodnota, +1EV, +2EV, +3EV. Pracujeme pokud možno při optimální cloně ze stativu a expozice řídíme časem. Je vhodné aby rozpětí leželo kolem hodnot 1/8-1/250 sec. Takto naexponujeme opakovaně celý pás filmu. Naexponovaný materiál potom podle předem zhotoveného měřítka ve tmě nastříháme. Můžeme postupovat odzadu, abychom minimalizovali nepřesnost při dělení nebo po každé sérii film ustřihneme a znovu založíme.

První ze vzorků vyvoláme standardním postupem, jenž doporučuje výrobce vývojky, kterou hodláme použít. Další vzorek vyvoláme vývojkou ředěnou s upravením vyvolávací doby, další vyrovnávacím způsobem atd. Variant pro zkoušení je mnoho, my bychom se měli zaměřit na zamýšlené zpracování vzhledem k optimu pro naší tvorbu. Zpracované vzorky (které jsme pochopitelně nepomíchali dohromady ale označili u nich způsob zpracování) potom pečlivě prohlédneme a pro maximální kontrolu zvětšíme z nejlepších fotografie. Z první zkoušky zjistíme jaká je skutečná citlivost materiálu, případně jaká expozice materiálu a nám nejvíce vyhovuje. Z dalších potom jaký je pro náš záměr nejvhodnější způsob zpracování.

Obecně závěrem

Pokud jsme již v počátku vybrali vhodný film, který jsme správně exponovali, zvolili dle svých požadavků a doporučení výrobce nejvhodnější vývojku pro optimální využití vlastností materiálu, pokud jsme při zpracování materiálu využili správným způsobem nabízené možnosti pro ovlivnění výsledku a pokud jsme materiál zpracovali podle doporučení v celém procesu, můžeme s troufalostí zastávat názor, že jsme vyvolali film nejlepším možným nám dostupným způsobem.

Řadu důležitých informací naleznete na stránkách uvedených v souvisejících odkazech.