Jak se fotí šaman

Vyfotit v dnešní době šamana (skutečného původního vyznavače šamanismu) není jednoduché.
Velkým úspěchem je s takovým člověkem vůbec přijít do styku. Udělat pak slušnou reportážní
fotografii je druhá polovina úspěchu.

Za vyznavači tohoto náboženství jsem se vydal na Sibiř do republiky Tuva.
V této části Sibiře, nedaleko soutoku Malého a Velkého Jeniseje, v hlavním městě Kyzyl, je památník
označující střed Asie podle jistého geometrického promítání. Tuva je jednou z nejméně známých
částí Sibiře. Nachází se mezi pohořím Sajany na severu a Mongolskem na jihu, západní hranici
tvoří pohoří Altaj, na východě sousedí s Burjatskem. Na rozloze asi 170 000 km² žije pouze asi
300 000 obyvatel, z toho třetina v hlavním městě. Místní původní lidé jsou převážně pastevci s
kočovným způsobem života. Tuvinci se hlásí k tibetskému lamaismu a šamanismu, jejich kuturní
dědictví má nejblíže k Mongolsku, jejich jazyk patří do skupiny turkických jazyků. Území Tuvy
je přechodem mezi sibiřskou tajgou a mongolskou stepí, v létě se zde v horách můžete setkat s
ledovcem, na jihu se setkáte s pouští. Tolik ve zkratce k místopisu.

Vzhledem k tomu, že v celé zemi jsou pouze dvě silnice, je cestování po krajině pomalejší,
ale člověk se snadno dostane do míst, kde nejsou zvyklí na turisty. Cestování po krajině je
bezpečné. Tuvinci se pouze nemají rádi s Rusy, tak se nesmíte zaleknout, když vám nějaký místní
člověk nedoporučí cestování po Tuvě. Je potřeba se ptát na důvod. Rozpad ruské federace nepřinesl
obyčejným Tuvincům prakticky nic pozitivního. Tuvinci se snaží získat dřívější samostatnost, což není
vzhledem k jejich historickým vztahům s Mongolskem nic divného. Pro člověka, který se dokáže domluvit
a je názorově nezávislý, je zde snadné více se sblížit s někým místním a podívat se pod pokličku
místního života. Kromě toho, že pak můžete pozorovat, jak ten místní obyčejný život plyne, určitě
si vyslechnete řadu stížností na Rusy případně Tuvince, podle toho, kdo vám to povídá. Co mají oba
národy společné je tradiční ruský alkoholismus, v Tuvě je to s ním ještě o kus horší, nejvíce ve vesnicích.

Chcete-li se setkat se šamanem, není nic snazšího, než se místních lidí zeptat, kde sídlí. Je potřeba
rozlišovat dvě skupiny šamanů. Skupina komerční je v dnešní době daleko rozšířenější a od pohledu
rozeznatelnější. Druhou skupinou jsou lidé věřící, což se vizuálně nemusí projevovat (např. oblečením)
a svými nadstandardními schopnostmi se neživí. Šamani, se kterými jsem se setkal, měli vždy znaky obou
skupin, ovšem snažili se tvrdit, že nepatří ke komerčním. Komerčními šamany myslím především šamany,
kteří své vyznání předvádějí především pro turisty. Komerční šamany snadno potkáte na různých festivalech
a oslavách svátků (např. tuvinský Naadym) nebo na frekventovaných turistických místech (památník centra
Asie v Kyzylu – hlavním městě Tuvy). Vyfotit si tyto šamany je poměrně snadné, ovšem není to zadarmo.
Je potřeba si vybrat z jejich široké nabídky placených služeb. Tihle šamané mají pěkné nové oblečení,
spoustu nablýskaných rekvizit, na otázku, zda si je můžete vyfotit odpovídají záporně, ceník mívají v
angličtině a ceny v dolarech. Ceny služeb těchto šamanů jdou v přepočtu i přes tisíc korun, což jasně
znamená, že si je žádný místní člověk nemůže dovolit. S několika šamany tohoto typu jsem se viděl jen
krátce, zajímal jsem se především o šamany, kteří nabízejí služby obyčejným místním lidem. K setkání s
prvním takovým šamanem mi pomohla náhoda. Letec s lahvinkou v ruce v parčíku, s nímž jsme se pustili
večer do řeči v Kyzylu, zrovna oslavoval den protivzdušné obrany a po mém dotazu mě vzal do chudé dělnické
čtvrti, kde mezi rozpadlými dřevěnicemi zmizel za dveřmi vrat s nápisem “Duch Medvěda”. Po nějaké době se
vrátil s tím, abychom přišel i s kamarády ráno.

Brzy ráno jsme přišli do doupěte, kde nás uvítala šamanka, která vypadala, že jsme ji právě vzbudili,
a pokračovala v ranní očistě. Čekali jsme asi půl hodiny, než se objevil velký šaman. Rovnou jsme mu
navrhli, že nepotřebujeme jeho služby, ale že bychom se rádi dozvěděli něco o jejich životě. Následovala
dlouhá debata o tom, jak šamané musí být “nad věcí”, všemu rozumět, být citliví a předvídat. Po skončení
debaty nám nabídl, že nejlépe bude, když u nich nějakou dobu zůstaneme a budeme moci sami posoudit, jak
vypadá jejich všední den. Pouze vyslovil přání, abychom nijak nezasahovali do jejich obřadů a chovali se tiše.

Vytáhl jsem tedy tělo s rychlejším autofokusem (Canon) a nejsvětelnějším standardním zoomem (Sigma).
Blesk jsem vzhledem k prostředí a požadavkům nechal odpočívat v brašně. Měl jsem objektiv se světelností
o pouhý stupeň lepší než ostatní a jen díky němu jsem byl jediný schopen rozumně exponovat snímky uvnitř. S
filmem Kodak Supra 400 jsem exponoval na citlivost 800 ASA, což bylo na focení pohybu v tmavých zakouřených
místnostech bez použití blesku doslova nutné minimum. Bylo výhodné, že nás bylo v místnosti pět a tak se
na mě s foťákem nesoustředilo tolik pozornosti. Někdy jsem pro snížení nápadnosti fotil úmyslně za druhým
člověkem nad ramenem.

Zanedlouho dorazila nějaká paní s dcerou. Šamanka začala skoro hodinovou očišťující proceduru, aby zajistila
štěstí vdávající se dcery a zbavila ji zlých duchů. Procedura začala zapálením chvojí, které začalo dýmit a
zahánět duchy. Rukou dýmila okolo hlavy a těla dcery, po chvíli bylo všude tolik dýmu, že bylo vidět
pouze svítící a míhající se konce větví. Obě ženy musely dokonce zvednout nohy, aby měly očištěná a očouzená i chodidla. Poté
vzala šamanka lebku divočáka s velkými zuby. Začala jí tahat po těle a drsně strhávat zbytek duchů z kůže a
nevynechala jediné místo. Poté šamanka připravila v nádobě nějaký lektvar, namáčela v něm metličku a šplíchala
na ženy i po místnosti, točila bičíkem a začala připaženou stojící dceru práskat až se rozehnal všechen okolní
dým. Následovala fáze očišťování bubnem. Šamanka začala hlasitě zpívat, tančit a bubnovat, až uši zaléhaly,
ženy se přitom se zavřenýma očima modlily se svěšenýma hlavama, rukama s dlaněmi u sebe se přitom dotýkaly
svého čela. Po této déle trvající psychicky náročné fázi se šlo ven na čerstvý vzduch. Šamanka vzala nádobu
s jiným lektvarem a stoupla si postupně naproti každé z žen. Napila se lektvaru a vyplivla jej do dlaní
ženám, které si v tom musely umýt celou hlavu i ústa. Při umývání je šamanka opět švihala bičíkem. Poté,
co se obě důkladně umyly celá procedura skončila.

Když byly ženy na odchodu přišel nějaký starší muž. Jiný šaman ho vzal ke stolu, kde chvíli společně
koukali na kameny. Po malé diskusi kolem něj začal šaman zpívat. Nakonec mu dal vypít nějaký lektvar.
Když muž odcházel, zeptal jsem se šamana, jaký smysl měla jeho procedura. Prozradil mi, že ten člověk je
těžký alkoholik, který potřebuje vyléčit. Řekl, že na něj snesl takové duchy, kteří způsobí, že pokud
neuposlechne šamana a třikrát se napije alkoholu, tak se tak pozvrací, že toho bude ještě více litovat.

Po těchto procedurách si nás velký šaman vzal k sobě ke stolu. Hodil kameny a po chvíli brumlání prohlásil,
že na nás předchozí komerční šamani seslali zlé duchy, protože jsme je z dálky fotili a nedali jim žádné peníze.
Řekl, že pokud chceme, aby naše cesta pokračovala dobře až domů, tak nás od těch duchů musí očistit. Následovala
víc jak hodinová procedura, která se prakticky shodovala s očišťováním žen, jen protože nás bylo více, tak se na
nás vystřídali celkem čtyři šamani. Při bubnování jsem měl pocit, že mi mozek odchází z hlavy. Když začalo
jakékoliv šplíchání polívkou, tak jsem samozřejmě raději schoval veškeré fotovybavení. Při manipulaci s
bičíkem v místnosti jsem jen tiše doufal, že netrefí objektiv a stoupl si dozadu za ostatní. Je jasné,
že v takovýchto chvílích se člověk musí rozhodnout, zda si to chce sám důkladně užít nebo se bude starat
o focení. Naštěstí, když nás bylo více, mohl jsem fotit ostatní kamarády a když na mě přišla řada, podstoupit
také celou proceduru očištění.

Poté, co jsme si obrali po skončení procedury z vlasů pažitku, poprosil jsem šamana, abych si mohl ještě
zdokumentovat jejich “doupě”. V místnosti měli velkého vycpaného medvěda, naprosto odporné vycpané ptáky
a různé kůže, sošky a další předměty, některé snad ze smetiště. Na pořádek ovšem dbali a při našem odchodu
začala šamanka umývat okna, co na nich skončila část rozmetané polívky. Šamané po nás nechtěli vůbec nic.
Po našem očištění se jen omluvili, že musí vyrazit pracovat do města, tak jsme se rozloučili a vydali se
na další cestu.

Vybavení: Pentax MZ-5N, SMC 28-70/4 AL, SMC 80-320/4.5-5.6, Canon EOS 30, Sigma 24-70/2.8, kinofilm Kodak Supra 400