Jak se fotí … z letadla – dodatek

V doplňku článku se vrátíme k okénku, skladování fotografických přístrojů, seznámíme se s gloriolou a povíme si něco o použití digitálního přístroje na palubě letadla.

Už téměř tři roky uběhly od vydání mého článku Jak se fotí … z letadla. Od té doby jsem se zase něco naharcoval v těchto lesklých plecháčích, takže vám přináším pár nových poznámek.

Polarizační filtr ne

Musím se čtenářům omluvit za jednu mystifikaci a divím se, že už mi tu chybu dávno někdo neotloukl o hlavu. Při fotografování z letadla pochopitelně nemůžete použít polarizační filtr. Okénka jsou vyrobena přinejmenším z části z plastu a právě polarizační filtr je výborným nástrojem ke zkoumání vnitřního pnutí v organických sklech. Pokud se tedy podíváte na okénko v letadle polarizačním filtrem, uvidíte větší či menší množství barevných pruhů či skvrn, které samy o sobě vypadají hezky, ale na fotku se moc nehodí. Podobné efekty uvidíte na sklech automobilů, která jsou předepnuta tak, aby se při nárazu rozbila na malé, relativně neškodné kousky.

Ještě jednou se omlouvám za tuto mystifikaci, při psaní jsem vyšel z pozemských zkušeností a z fotografování z malého letadla, u kterého se ovšem dalo otevřít okénko. Až když jsem jednou vybalil polarizační filtr v nějakém tom Boiengu, Airbusu, Avru či co to bylo, poznal jsem svůj omyl.

Další věcí, kterou bych dál dodal, je to, že okénka letadel nikdo nemyje, takže jsou dost často špinavá tak, že to komplikuje až znemožňuje fotografování. Kromě toho v zimních měsících některé společnosti (např. ČSA nebo Lufthansa) ošetřují letadla postřikem proti námraze. Pro bezpečnost letu je to dobře, jako fotografové ale budete možná překvapeni, že ty kapky trůní na skle vesele po celou dobu letu, tedy i při rychlostech přes 800 km/h a teplotě pod -50°C.

A když už se věnuji okénku, mám tu ještě jednu poznámku k reflexům. Abyste si sami nepůsobili problémy při focení, je dobré si vzít na palubu černé triko či košili. Možná i kalhoty a nejlépe černého souseda. Celkem se hodí i černé rukavice a černý fotoaparát. Možná by prospěla i černá kukla, ale to radši na palubě nezkoušejte. Pomoci si ale také můžete černým papírem, do kterého vystřihnete díru a tou prostrčíte objektiv.

Glórie, gloriola

Při cestování letadlem se můžete setkat se zajímavým atmosférickým optickým jevem, který se nazývá glórie či gloriola. Vzniká tak (chápu-li to správně), že se sluneční paprsky kolem letadla ohýbají, takže dochází k jejich interferenci a při promítnutí na vrstvu mraků vidíme duhu. Jev je tím výraznější, čím je dráha paprsků delší, tedy čím je letadlo výše nad mraky a čím je Slunce blíže obzoru (ovšem ne moc). Na druhou stranu se na takovou vzdálenost ztratí stín letadla, takže pokud chcete zachytit gloriolu a zároveň stín jejího původce, musíte zvolit vhodný okamžik při klesání.

Gloriola při fotografování z letadla. Snímek byl skenován a upraven, celková kvalita byla obětována ve prospěch lepší zřetelnosti jevu.

Tento jev jsem několikrát zahlédl během ranních letů z Prahy do Curychu v období února a března.

Hustý provoz

Běžné lety aerolinek (nikoliv charterové lety na dovolenou), se odehrávají – alespoň na krátké vzdálenosti po Evropě – ve vlnách. Podíváte-li se na letové řády, zjistíte, že letadla po sedmé odletí z Ruzyně a po hodině či dvou dorazí do cíle. Ve stejnou dobu letí obvykle letadlo jiné letecké společnosti z cílového letiště do Prahy. Po natankování a úklidu se letadla zase vrací na domovské letiště. Totéž se děje v pozdním odpoledni.

Výsledkem je, že například ráno před osmou se kolem Mnichova potká řada letadel a vy najednou zjistíte, že si to jedno žene vpravo v protisměru, zatímco dvě jiná letící napříč se podobně míjejí nad vašimi hlavami. Průlet pod kondenzačními čarami je také zajímavý zážitek i příležitost k pořízení zajímavých snímků.

Brašna i pod sedadlo

Poslední dobou jsem začal hojně využívat odkládání brašny nikoliv do schránek nad hlavami, ale pod sedadlo přes sebou. U okénka je kvůli zakřivení trupu prostor poněkud užší, ale stále ještě se tam vejde i taková brašna jako Tamrac Turbo CyberPro, kterou si beru na palubu. Výhodou je, že mám vše při ruce a nemusím se rozhodovat, co si vzít k sobě nebo se během letu drát přes dva lidi do schránky.

Jak s digitálními fotoaparáty

S tím, jak i snímací část fotografického procesu obsazují digitální fotoaparáty, bude asi spoustu čtenářů zajímat, jak je to s možností jejich použití v jednotlivých fázích letu. Nemám teď na mysli způsob fotografování, ten se vůbec neliší. Jde o to, že se jedná o elektronický přístroj a použití elektroniky je – jak už jsme si řekli v samotném článku – výrazně omezeno.

Základní skutečností je, že bez ohledu na rozbor, který bude následovat, musíte prostě poslechnout pokynů posádky, i kdyby se vám zdály příliš přísné. Kapitán je prostě za letu Big Boss, Número Úno, Cápo di Cápi a vy ho v této věci musíte poslechnout. Ne, že by vás vysadil za letu, ale ono úplně stačí to, co by vás čekalo po přistání. Byl jsem svědkem toho, jak posádka Swissu naprosto nesmlouvavě přinutila cestujícího vypnout mobilní telefon ve chvíli, kdy letadlo po přistání pojíždělo již jen pár metrů od terminálu.

A teď zpět k digitálním fotoaparátům. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by posádka nějak bránila fotografování za letu a že by to bezpečnostní předpisy zakazovaly, a to bez ohledu na typ přístroje. Jen jednou jsem se setkal s tím, že letáček vysloveně zobrazoval fotoaparát, na nemž bylo velkými tiskacími písmeny napsáno DIGITAL.

Pokud si budeme rozebírat nebezpečí, které elektronika představuje, tak se jedná o elektromagnetické pole, které vzniká při pohybu elektronů. Přístroje pak můžeme rozdělit na ty, které toto pole šíří záměrně, a ty, u kterých se jedná o vedlejší produkt. V prvním případě se jedná o vysílače, dnes nejčastěji o mobilní telefony. Mobil považuji skutečně za velmi nebezpečný. Při práci používám handsfree (samozřejmě ne v letadle) a pokud při práci na notebooku s touchpadem položím telefon blíže jak 20cm od počítače, rejdí mi při telefonování kurzor sám po obrazovce. Fotoaparátů se tato skupina netýká, výjimkou jsou jen profesionální zrcadlovky vybavené wi-fi připojením.

Fotografické přístroje kolem sebe šíří elektromagnetické pole jako vedlejší produkt. Za nejméně významné považuji vestavěné expozimetry, případně čidla a elektroniku ostření. Ty bych přirovnal ke kalkulačkám či hodinkám. Na další místo bych postavil elektromagneticky řízené závěrky. Je to možná překvapující, ale můj Nikon FG-20 takovou závěrku má a malá baterie 3V / 100mAh v něm vydrží několik let používání, takže hodnoty proudu odebíraného závěrkou nebudou nijak závratné. O další stupeň výše budou elektromotory ostření a převíjení filmu (ten druhý motor u digitálů pochopitelně není).

Za nejnebezpečnější považuji blesk. Při výboji se hodnoty napětí i proudu pohybují řádově mnohem výše, než je tomu při ostatních dějích uvnitř fotoaparátu, takže i ovlivnění elektromagnetického pole je nejvýznamnější. Domnívám se, že bude výrazně vyšší, než jaké provází elektrické pulzy vysílané kardiostimulátorem do srdce.

Takže poslední otázka, kterou nám zbývá zodpovědět, zní: “Jak silné elektromagnetické pole vytvářejí procesory, sběrnice, zápisy na kartu, LCD displeje?” Podle způsobu, jakým dokáže digitální přístroj během půl dne vysát sadu akumulátorů, na kterou funguje analogová zrcadlovka při stejně intenzivním provozu mnohonásobně déle, bych soudil, že proudy putující útrobami digitálního přístroje jsou značné. Ovšem jsou-li skutečně takové a navíc natolik vysoké, aby byly ohrožením pro letadlo, to nevím. Zřejmě ne, jinak by bylo jejich použití zakázáno i za letu.