V roce 1982 přišel ze slovenské Sniny do Prahy na FAMU. Chtěl zazářit jako hvězda, ale už o pět let později tíhu světa neunesl. Zanechal po sobě krabice s fotografiemi, náčrty, verši a poznámkami. Byly v nich i fotografie z cyklu Ernest a Alice, který mu zajistil nesmrtelnost.
|
| Jano Pavlík: Autoportrét |
Životní příběh Jano Pavlíka, kterému přátelé neřekli jinak než Giano, je krátký, ale odehrává se v rychlém tempu. Začíná v roce 1963 ve východoslovenské Snině, pokračuje tamtéž v roce 1978, kdy patnáctiletý Jano Pavlík dostává svůj první fotoaparát, ruskou Smenu. Další čtyři roky našeho příběhu se odehrávají v Košicích, kde dospívající Pavlík studuje Střední uměleckoprůmyslovou školu. Poslední dějství je situováno do Prahy 80. let minulého století.
V roce 1982 se totiž Jano Pavlík dostává na pražskou FAMU. Zbývá mu pět let života, které vyplní horečnatou uměleckou aktivitou. Poznává řadu zajímavých lidí, kteří mu pomáhají si rozšířit obzory. V první řadě to jsou starší spolužáci z katedry fotografie FAMU: Rudo Prekop, Peter Župník, Tono Stano, Miro Švolík, Vasil Stanko, Kamil Varga a Pavel Pecha. Této generační skupině „hravých“ fotografů se o něco později začalo říkat slovenská nová vlna. Patří do ní i Giano Pavlík? Určitě – vždyť pojetím tvorby mezi své spolužáky rychle zapadl. I on byl hravý a své fotografie až na výjimky inscenoval. V tomto ohledu pracoval snad ještě systematičtěji – před fotografováním si dokonce dělal přesné náčrtky. Podobně jako Tono Stano si pohrával s nahým dívčím tělem, jako Miro Švolík své fotografie dokresloval tužkou a doplňoval svéráznými komentáři, jako Vasil Stanko se nechával inspirovat divadlem… Ale už v první polovině 80. let se v jeho fotografiích začínají objevovat temnější existenciální tóny: ploty, přes které nejde přelézt ven, záznamy těžkých snů, v nichž se trestá za lidskou zvídavost, a pocity viny, kvůli nimž si autor – s dávkou černého humoru – sedá na své soukromé elektrické křeslo.
|
| Jano Pavlík: z cyklu Ernest a Alice |
Zatímco v zásadním Pavlíkově cyklu Ernest a Alice jsou tyto motivy sice přítomny, ale spíše jen v náznacích, v cyklu fotokoláží z roku 1987 se projevují naplno. Pokud si je budete prohlížet v Ateliéru Josefa Sudka za doprovodu Pavlíkovy třičtvrtěhodinové hudební nahrávky RORORORO, nejspíš na vás padne tíseň. Celá tato, dnešními slovy řečeno, multimediální expozice totiž ze všeho nejvíc připomíná křik raněného zvířete. Jano Pavlík se v té době již musel topit v silných depresích a zřejmě se z nich pokoušel „prokopat ven“. Dnes již těžko někdo rozsoudí, co bylo jejich příčinou, zda vrozené dispozice, příliš rychlé prozření venkovského chlapce ve velkoměstě, alkohol či náhlý pocit osamění a nepochopení. Nejspíš od každého trochu.
Kdyby si Pavlík vzal život v politicky exponovanější době a nikoliv za bezčasí, v němž velmi volně tály ledy, možná by se kolem něj vytvořil kult. Kdyby se věnoval hudební dráze nebo literatuře, snad by vešel ve větší známost. Takto byla jeho smrt šokem hlavně pro kamarády a pár zasvěcenců. Možná by i úplně upadl v zapomnění, kdyby nebylo spolužáka Rudo Prekopa, který se začal „přehrabovat“ v krabicích, které po něm zůstaly. Našel v nich totiž i 37 fotografií spadajících do cyklu Ernest a Alice…
|
| Jano Pavlík: Medusa |
Cyklus Ernest a Alice tvoří nyní tu obsáhlejší a také podstatnější část Pavlíkovy současné pražské dvojvýstavy. Pavlík na něm pracoval po celou dobu svých studií FAMU (1982–1987) a část negativů z cyklu v posledním roce svého života použil k tvorbě výše zmíněných koláží a asambláží. Jako by chtěl na poslední chvíli svým zdánlivě krotkým fotografiím dodat ještě větší naléhavost. Původní fotografie naštěstí nezničil: jsou totiž výrazně působivější. Mají v sobě nejen vtip a hravost, ale také příchuť erotiky, přičemž Ernest v nich funguje jako obecně mužský princip, zatímco Alice do „fotografické hry“ vnáší ženský prvek. Pomocí Ernesta autor do fotografií promítá svůj vnitřní svět, zatímco Alice mu slouží nejen jako objekt touhy, ale i pevný bod v rozkolísaném světě. Nedílnou součástí fotografií jsou autorovy popisky, zdánlivě nahodilé kolorování vybraných míst a také podpis vytvořený fotogramem barevného sklíčka z lustru, které mu připomínalo diamant.
Jano Pavlík patří mezi subjektivně laděné fotografy, kteří nechtějí přes sklo objektivu zachycovat reálnou skutečnost, ale hledají v první řadě možnost, jak vyjádřit vlastní „já“.
„Většina mých fotografií… vzniká přímo jako odraz toho, co se momentálně děje ve mně a okolo mě, je to v podstatě přetransformování vnitřního světa psychických stavů stylizovanou cestou fotografie,“ napsal před lety ke způsobu své tvorby Pavlík.
Všechny významné fotografie Jano Pavlíka obsahuje malá stejnojmenná monografie, která u příležitosti výstavy vyšla. Knížka je uvedena dvěma texty – charakteristikou tvorby Jano Pavlíka od Davida Koreckého a dojemnou, velmi osobně laděnou vzpomínkou Moniky Pavlíkové-Byrne. V úvodním textu o Pavlíkovi můžeme číst: „Pod slupkou bohéma je však soustředěný tvůrce, který si poctivě prošlapává vlastní fotografickou cestu.“ Podle jiných svědectví byl však Pavlík spíš nevyrovnaným tvůrcem, který byl jednou „nahoře“ a jindy zas „dole“, a na bohéma si nehrál, ale skutečně jím byl, byť občas i nesnesitelným. Vlastní fotografickou cestu si stačil prošlapat jen na samém začátku. I když mu autorskou výstavu v roce 1987 na FAMU zakázali, nepřipisujme jeho dobrovolný odchod ze světa společenským poměrům, ale spíše osobní krizi. V každém případě je Jano Pavlík již osmnáct let po smrti, ale jeho fotografie stále žijí.
fotky
Možná jsem divný, ale ruka před foťákem je umění? Takže když zapomenu prst před objektivem, můžu to vydávat za uměleckou fotku a uspořádat výstavu?
fotky
Mozna trochu nezdvorila odpoved, ale nemohu jinak…
Ano, ale musis pak spachat sebevrazdu…
Co je to za otazku? Videl jsi cely soubor, dalsu praci?? Osobne se necitim natolik fundovany na to abych necemu smel dat nebo mel moc odebrat nalepku Umeni, jde mi spise o to jestli mne prace oslovuje, ta paze v krajine mne osobne oslovuje urcite.
K posledni otazce, vydavat za umeni muzes co se Ti zlibi, stejne tak si muzes usporadat vystavu trebas prazdnejch papiru s puntikem uprostred, zalezi jestli to bude nekdo akceptovat a reflektovat.
howhg
fotky
Přesně takovou odpověď jsem čekal. Co člověk, to názor.
fotky
Na tenhle postoj obecně k tvorbě jakékoliv tvůrčí fotografie narážím u většiny lidí kteří buď nefotí a nebo teprv začínají fotit typické kýče jako západy slunce a kytky na louce.
Možná že jsem až přespříliš ovlivněn diktátem předhazovaného “uznávaného” umění, ale na mě takovéto fotografie dokážou zapůsobit což se o jiných pro širokou veřejnost srozumitelných fotografií říct nedá.
Samozřejmě převážně jde o celé soubory, vytržené, samostatné fotografie často ztrácejí smysl a kontinuitu celého díla.
Byl jsi vůbec někdy na nějaké současné výstavě, nebo jen sjíždíš stránky Photolife a beznadějně se snažíš umístit mezi kýč, kterej vládne amaterský fotografii?
fotky
Ano, jakmile má někdo jiný názor než já, hned z něj udělám blbce fotícího kýčovité krajinky. Jak snadné.
fotky
Poslední odstavec je sice trochu agresívní, nicméně co WaC říká je pravdivé. Na primárně položenou otázku podle mého nelze odpovědět. Definovat univerzálně, co je umění a co není, snad ani není možné.
Je tu ještě jeden aspekt, a to časový. Nejedná se o současného autora a proto je nutno jeho dílo posuzovat i v kontextu tehdejší doby. Bez znalostí souvislostí a zejména prací dalších autorů v rezcenzi jmenovaných i ostatních, kteří tvořili zase jiným způsobem, to chápat nebo dokonce soudit rozhodně nejde.
fotky
Podobne pocity som mal pri clanku “Jak dela portret Elen Licha-Zabranska” v poslednom FotoVideo (07-08/2005). Nech sa na tie fotky pozeram z akejkolvek strany, nijako nemozem najst dovod, preco im venovali 6 stran.
fotky
Delat s vlastni fotkou muzes co chces. Zalezi jak ji vnimas ty sam a jak jsi sebekriticky:-)
fotky
zkus to pokud to nekoho zaujme … ruka zabrala …. mas na takovouhle kompozici? napadne te neco takoveho ? nebo fotis digitalem jen co vidis?!
Neda mi to ….
“Všechny významné fotografie Jano Pavlíka obsahuje…” v slovenskych menach sa tiez sklonuju krstne mena.
Cize spravne je to …. fotografie Jana Pavlika obsahuje….
Je to sice OT ale kole mi to oci.
Je to ako keby som v cestine napisal “Videli sme film s Vlasta Burianem.”
Teraz k teme. Mozno by nebolo zle vlozit do textu aspon 3-4 fotografie z cyklu, urcite by to ziskalo ovela viac na posobivosti, ked sa v clanku spomina cyklus ako taky. Takto je to skutocne dost vytrhnute a je tazke si urobit aspon trosku blizsiu predstavu.
Zvláštní …
ale zdá se mi, že slovenská nová vlna a vůbec kompletní slovenská fotografie je více prezentována u nás, než ve své domovině … Jinak co se samotného díla Jano Pavlíka týče, některé fotografie shledávám jako zajímavé, jiné opravdu nikoliv. Co je a co není umění jde charakterizovat dost těžko. Andymu Warholovy stačilo k tvorbě umění neuměle (slovo umění má skutečně základ ve slově umět – tedy něco bravurně zvládat) kolorovat cizí fotografie a vydělal tak spoustu peněz – bylo to umění ? Ano, bylo to umění se prodat. Fotografie Jano Pavlíka jsou umělecké ve smyslu exhibovat a šokovat (klidné mistry krajináře a jejich příznivce – to jen ke “kýči” ve photolife a podobně) o čemž dost napoví i jeho malířské zásahy do fotografií jako takových. Takže umět něco zobrazit a umět někoho zaujmout něčím … i to je fotografie. Jen bych poprosil zarputilé a hádající se přispěvovatele o soucit s lidmi jako já, kteří umění fotografické chápou poněkud postaru klasicky – tedy pro mě dobrá fotografie je skutečně fotografií, zobrazuje něco reálného “bez úprav”, jen s jistou invencí autora a s velkým obsahem něčeho nepolapitelného, něčeho co lze snad nazvat jen duší.
zvláštní …
MALĺŘSKÉ ZÁSAHY ????? Tomu říkáte malování? Takhle čmárají pětileté děti 🙂
Takže fotografové, vemte své nejhorší fotky, dejte je počmárat děckám a hurá na výstavu 🙂
Co je tedy tou podstatou?
Ja se musim priznat, ze me tohle umeni skutecne neoslovuje. Je to spatne nebo ne? Tot otazka. Ale co postradam u prispevku od lidi, ktere tyto fotky oslovuji, je co na ne zapusobilo. Dokaze nekdo z vas, co umeni rozumite a obhajujete ho v tehle forme (napr. ruka pred objektivem), i mne, coby prostemu amaterovi rici, JAK vas tahle fotka oslovila? PROC? Ja kdyz se podivam na fotku, ktera se mi libi, tak umim rici proc se mi libi a co se mi na ni libi. Ne, ze je to umeni, ze autor je respektovany, znamy umelec, ze je treba fotku posuzovat v kontextu doby.
Priznam se, ze pri pohledu na ruku v krajine nic nevidim. Dokaze mi nekdo rici, co bych mel videt? Zajima me to, protoze se zrejme nekteri z vas umi divat jinak nez ja…
co je tedy tou podstatou?
Troll: “Ja kdyz se podivam na fotku, ktera se mi libi, tak umim rici proc se mi libi a co se mi na ni libi.”
Tak jednoduche to vzdycky neni. Nemusi jit o krasu, ale treba o pocit, ktery se autor snazi predat nebo vzbudit. Takova symbolika muze byt dost komplikovana a nekdo, kdo neni naladen na stejnou vlnu, to vubec nevnima. (a taky treba vzit v potaz, ze, jak pise jinde XGAS, rada umelcu, ne-li vsichni, jsou ponekud psychicky ujeti a vnimaji veci a pocity ponekud jinak).
Ja taky nejsem nejak obzvlastni priznivec tohoto typu fotek, ale napriklad ta ruka v krajine ve me evokuje pocit tajemstvi – co se za ni schovava, co autor nechce ukazat – a dava prostor fantazii. Je to asi dost primitivni interpretace a autor by mi treba nakopal, ze jsem ho nepochopil. A treba ne. Mozna, ze problem je v tom, ze autor vytvoril fotografii a nenapsal treba basen nebo esej. Fotografie je prece jenom znacna zkratka.
A posledni vec – soucasti umeleckoho dila je i divak, a kazdy jsme jiny…
co je tedy tou podstatou?
Prvním krokem k pochopení je připustit, že jsou věci, které se slovy popsat nedají a když se o to pokusíme, budeme v nejlepším případě jen přibližní, obvykle ale úplně lživí. Prostě “to” buď cítíte nebo necítíte.
co je tedy tou podstatou?
Ne, to ze te to neoslovuje vubec neni spatne, kazdy ma jiny vkus, co se jednomu libi muze druhemu pripadat jako naprosta chyba. Jednim ze zakladnich rysu jakehokoliv umeni je podle me to ze se neda presne urcit ktera fotka (obraz, socha, skladba, basen, roman….) je lepsi zpohledu vsech. Samozrejme ze k takovym hodnocenim a srovnavanim dochazi, nekdy vypovidaji o pohledu jednoho cloveka, nekdy se na tom shodne vetsina publika, ale nikdy to neznamena ze by s tim museli souhlasit vsichni. Coz ovsem neni spatne, muze to byt zabavne, vetsinu z nas soutezit bavi. V cem s tebou nesouhlasim je to ze pokud me neco oslovuje, tak musim byt schopen rict proc – je spousta veci ktere me oslovuji a vysvetlit to nedokazu (Vybavuju si napriklad rozhovor s jednou kamaradkou o filmu Mulholland Drive. Ona se snazila pochopit kdo je kdo a vadilo ji ze to nedokaze rozplest, ja se o nic takoveho nesnazil a ten film se mi libil.) Ale vzhledem k tomu ze ta ruka v krajine me z tech tri fotek u clanku oslovila nejvic (U ty prvni se mi libi napad, ale nejak nemam potrebu se k ty fotce vracet, taky to muze byt tim ze variaci na toto tema jsem uz videl spousty (tady je potreba prave vedet ze kdy to je, jestli to je tisici repriza nebo premiera (treba jen ceskoslovenska), ta posledni kolaz me neoslovila), tak se pokusim ti popsat proc (ale za vysledek nerucim 🙂 Je taky mozny ze kdybych ji videl v celym tom cyklu do ktereho patri, ze bych napsal neco uplne jinyho.). Cejtim z ni hravost, rad s kamaradama blbnu nekde venku, navic mam rad vyjadreni celku detailem, nemusim hned videt vsechno jako na pohlednici. Pritom me prijemne provokuje prave tim jak na ni zdanlive nic neni a co je asi schovavano timhle “priblblym” zpusobem, jestli tam vubec neco je za tou rukou krome obzoru, jestli to neni jenom hra na to ze se neco schovava. Coz do ni kdyz se na ni divam dyl vnasi i trochu melancholie.
co je tedy tou podstatou?
To se snad nedá vysvětlit. Nechte to na sebe prostě působit.
Byla jsem v Ateliéru Josefa Sudka, druhou část výstavy jsem zatím neviděla, ale hned mě napadlo, že knížku s fotkama JP chci mít. Taky mě napadlo, že tam pošlu své 18, 20 leté děti.
Je to prostě silný. Sama trochu fotím a černo bílá fotografie mě oslovuje. Ty jeho jsou jednoduché, vtipné, nápadité, někdy působí jako odfláknuté pokud jde o aranžování, ale i přitom nebo právě proto mají v sobě poezii. Zajímalo by mne, zda by podobně oslovily i mé potomky, či by v nich zvláštního nenašli.
Jestli to není v generačním posunu.
Nedokážu Vám vysvětlit proč. Jenom se zeptám, jestli jste třeba někdy viděl výstavu moderního výtvarného umění a řekl si, Tak to je teda umění! A po chvíli jste se rozhlédl, třeba jenom ohlédl a najednou jste cítil, že na Vás ty čáry, body, barvy, kruhy působí velice pozitivně, že Vás naladily úplně jinak, než jak jste je původně viděl? Tohle když “umění” dokáže, tak ho beru (ale každý má jinou míru citlivosti a vnímavosti a taky je důležité, co právě v životě hledáte a čím žijete).
Přeji Vám, abyste to výše uvedené zažil 🙂
co je tedy tou podstatou?
navrhuji trošku pozapomenout na otázky co je a co není umění a místo toho se podívat na fotku jako na předmět, který udělal nějaký člověk jako vizuální informaci, jako sdělení, ať už něco říká nám nebo sobě nebo nám i sobě. jestli vás při četní té informace cestou okouzlí způsob, jak svou třeba i intuitivní myšlenku zhmotnil, je to fajn a je to něco navíc, ale možná že by stačilo i trochu porozumět, nebo aspoň tolerovat názor, stejně všem názorům na světě nemůžem rozumět a určitě jim neorzumíme všichni stejně, ale focení není závod o to kdo je a kdo není umělec
Treti snimek
Tretim zde zobrzazenym snimkem Autor zrejme v podstate velmi pregnatne vyjadril “cherchez la femme”, soude podle komentare jako nekonstruktivni zalezitost.
treti snimek
šak to meduza, ta ňe?
Je to asi takhle
Takových fotografií – ruka pred objektivem a jiné šmouhy vyhazují v labech denně tisíce.
Tohle není umění. Možná pár “zblblíkům”, že se bude líbit, pravděpodobně takovým, kteří dělají stejné fotky, protože udělat pořádnou fotku neumí.
Nahoře jsem četl něco jako, že široká veřejnost a amatéři neumí fotit a jsou divní, že se jim takové fotografie nelíbí. Pak se ale ptám. Pro koho je fotografie? Pro všechny a nebo jen pro těch pár “znalých”.
je to asi takhle
…omlouvam se panu Martinu, ze jsem si jako zblblik, dovolil napsat, ze mne fotka horni koncetiny v krajine oslovuje ;). vidim to podobne jako pan Rybak, navic k interakci priroda-clovek ve fotce nejak tihnu, da se to lecit?
…pro koho fotografie je? pokud mate namysli ten kus kartonu s obrazkem z jedne strany, pak pro kazdeho, kdo si to muze v dnesnim svete dovolit.
obvykle se nakonec pisava dobre svetlo
je to asi takhle
Asi každá pro někoho jiného. Mně se třeba fotografie s rukou líbí nesmírně, zatímco u krajinek se západem slunce přímo bleju. Někdo se zas dívá na Novu, někdo na ČT2 a někdo vůbec na nic. Já mám rád fotografie, které mne nutí přemýšlet, někdo jiný zas chce jen vzdychat nad kytičkou “Ach! Ta krása!”.
Že jsou fotografie Jana Pavlíka umění je nepopiratelné – jen se podívejte, jak se nad nimi lidi hádají. Umění polarizuje, kýč se chce líbit všem. Už někoho fotografií pořádně nasrat je samo o sobě umění.
je to asi takhle
> Už někoho fotografií pořádně nasrat je samo o sobě umění.
Ale neni :o)
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Pane Martin, jádro celého sporu je možná v pojmech. V češtině to tak zní, ale “umění” není od “umět”. Umět udělat pořádnou fotku, jak píšete, není žádné umění, to je “pouhé” řemeslo. Tak jako není umění vyrobit kroužek na soustruhu. Soustruh může být rozhašený, výsledek může být zmetek, ale nikdo neřekne o řemeslníkovi, že je umělec, maximálně, že má zlaté ruce.
Umění začíná v okamžiku, když Vás dílo osloví. Když je to exotická krajina v kalendáři, dobře. Za čas ale zjistíte, že vám to nestačí, že nebe modřejší být nemůže, že palmy jsou pořád víceméně stejné a mulatky mají stále jen dvě ňadra. A začnete hledat něco poněkud rafinovanějšího, méně atraktivního, ale možná hlubšího.
Druhá věc je masové focení. Jeho účelem ale zase není umění (mám na mysli tu většinu zákazníků labů s fotkami z dovolené), ale zachování okamžiku, zachycení událostí. Fotky jsou určené pro zasvěcené – příbuzné, kolegy v práci. A všimněte si, že často je třeba doprovodit je komentářem, co vlastně představují. A když se podaří nějaký ten západ slunce – je to asi tak stejné umění, jako když domácí kutil sklíží poličku, která se ostatním líbí. (Uspokojení může být v obou případech příjemné.)
No a konečně jsou tu ti “amatéři”, jak píšete. Jinými slovy ti, kteří to mají jako koníček. A věřte, že většina amatérů to skutečně neumí tak jako profesionálové a bojují se řemeslem. Jsou jistě vyjímky. Ovšem pokud budete mluvit o umění, veškeré dělení na amatéry a profíky ztrácí smysl. Spíše naopak – jen málo profesionálních fotografů se (u)živí uměním.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Ano, pojmy je nutno si ujasnit.
Co máte pořád s těma mulatkama? A kolik asi naděr by měly podle Vás mulatky mít aby to bylo umělecké? Tři? Nebo jednu kozu uříznout a pak to vyfotit? Většině by se to nelíbilo (to by byli ti blbci, co umění nerozumí), ale “elita” by měla další pseudoumělecké pseudodílo k obdivování a případně k následování – a nejlíp s k tomu ještě něčeho šlehnout, aby si to umění mohli líp vychutnat.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
S vámi je to těžké. Když je vám a priori jasné, že celé umění je blbost, tak proč o tom chcete vůbec ještě diskutovat? Proklamaci jste už učinil, o nic víc vám asi taky nešlo, takže věc je u konce.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Milý Jene,
Vás asi zmátl můj nick, takže Vám je to taky apriori jasné. Přitom to, “že celé umění je blbost”, si jednak ani nemyslím a ani jsem nic takového nenapsal…
Ale když se může diskutovat o počmárané fotce a dohadovat se, zda je to už umění nebo ještě čmáranice vhodná k hození do koše, tak lze zřejmě diskutovat i o mulatkách a počtu jejich prsů jakožto o možných představách vznikajícíh z uměleckého pnutí.
Prostě umělec to má v sobě a nedá pokoj, dokud to ze sebe nedostane. Tak nějak to občas slýchávám(e), že ano?
Nerad bych generalizoval, ale připadá mi to tak, že dnes aby si člově k udělal (umělecké) jméno, musí buď opravdu mít dat od Boha a něco umět (to v lepším případě) nebo být nějak šáhnutý, případně to alespoň předstírat, a hlavně co nejvíce šokovat okolí a své výplody vydávat za umění. Případně mít dobré přátele, kteří na jinak nerozpoznaného uměleckého genia patřičně upozorní. Naštěstí však existuje něco jako zkouška časem, která z odstupu prověří, co má trvalejší hodnotu a co ne.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Pod poslední odstavec bych se podepsal! Presne tak to vidim.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Ale vůbec nic se časem nezjistí, jen to, co se bude líbit časem. A časem časem se zas bude líbit něco jiného než jenom časem. Když vy pořád chcete nějaký návod, schéma, jak rozhodnout, co je umění pravé, co falešné a co vůbec ne, a ještě, pokud možno, aby to schéma ladilo s vašimi názory. Jenže tím se vždycky budete jen vzdalovat od samé podstaty věci. Nikdo vám nikdy žádný návod, žádnou rozhodovací metodu nedá, a pokud se o to budete snažit, budete pořád mimo.
Jistěže některé lidi umění šokuje, vždyť přesně tak to má být! Umění nemá naplňovat známé formy a schémata, naopak, má přicházet s něčím novým a nové často děsí. “Posláním umění je děsit měšťáky”
Z toho co píšete je cítit prostá závist, že jiný je oslavován za něco, o čem jste přesvědčený, že vy byste taky zvládl. A dost možná je to tak, ale vy byste to zvládl právě jen “taky”. Taky byste dokázal vyfotit ruku před aparátem, nepochybuju o tom. Jenže už by to bylo jen “taky”. Vymyslete něco, co nebude odvozené, realizujte, a pak máte šanci.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Dovolil jsem si poopravit svůj nick, aby lépe odpovídal mému postoji a nevzbuzoval případné apriorní negativní emoce.
“Z toho co píšete je cítit prostá závist, že jiný je oslavován za něco, o čem jste přesvědčený, že vy byste taky zvládl. A dost možná je to tak…”
Jste vedle jak ta jedle.
Jana Pavlíka jsem osobně neznal, nepovažuji se ani náhodou za umělce a dokonce ani nijak moc nefotím.
A domnívám se, že málokterý fotograf s uměleckými ambicemi by panu Pavlíkovy záviděl jeho fotografie. Nemluvě už o jeho osudu, který si sám připravil. Takže o závisti lze u mne těžko hovořit.
A slova v článku o tom, že “fotografie z cyklu Ernest a Alice mu zajistily nesmrtelnost” jsou nepravdivá – eufimisticky řečeno. To už by tam taky mohlo být uvedeno, že tím cyklem získal i světovou proslulost (zejména na Litoměřicku, jak by řekl Jára Cimrmamn).
No nic, asi to už stejně nevyřešíme, takže dobrou noc všem – i obhájcům maximalisticky liberálního pojetí umění i “umění” 🙂
P.S.
Můj kacířský a trochu nadneseně pojatý názor: Dnes už Umění (skoro) neexistuje, existují (většinou) pouze “umělci” a masmediální masáže s nimi spojené.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Když nad tím tak uvažuji, v něčem vám dávám za pravdu. V této diskuzi vlastně ani nejde o spor o fotky Jana Pavlíka, ale obecnější rozpor mezi konzervativci (měšťáky, šosáky, jak chcete) a liberály (magory a anarchofeťáky, je-li libo). A v tom taky nechci pokračovat.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Otevřeně řečeno asi nejvíc k zamyšlení z tohoto příspěvku je ten ironický odstavec “To už by tam taky mohlo být uvedeno, že tím cyklem získal i světovou proslulost (zejména na Litoměřicku, jak by řekl Jára Cimrmamn).”.
Tohle mi taky dost vadí – u řady podobných autorů se objeví různá velká slova o nesmrtelnosti či proslulosti, ale není to spíš jakási virtuální realita? Kdo třeba právě Pavlíka opravdu zná? Jaká je reálná hodnota jeho prací? A hlavně – vybaví si ho někdo za 50 let?
Tohle jsou ty opravdu podstatné otázky, to, že dnes většina lidí nějaké dílo nepochopí či dokonce odsoudí je opravdu šumafuk. Opravdu je asi nutno některé věci ponechat soudu času.
Můj soukromý názor (ale opravdu je to jen osobní názor) je takový, že ze současné umělecké fotografie toho obstojí jen velmi málo a možná naopak leccos vejde do učenic naopak jako příklad slepé uličky. Ale samozřejmě se mohu mýlit…
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Jste banda ignorantů …..
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
From: umývadlou
To: vanem
Vanem nebo umývadlou, hlavně že jsme čistí k přijímání toho pravého umění.
A nejvíce se mi líbí, že když ultraliberálové, kteří zdánlivě vše(chny) tolerují, narazí na někoho, kdo s jejich pojetím světa nesouhlasí, tak když se přestanou ovládat, je z jejich liberalismu hnedle jiný ismus.
To my, konzervativci, měšťáci a šosáci (tak nás totiž častují magoři a anarchofeťáci), když se nám něco nelíbí a s něčím nesouhlasíme, nestydíme se to ostatním sdělit.
A proč?
Protože až na této planetě definitivně liberalismus zvítězí, tak když si pustíte ráno třeba někdy v roce 2040 zprávy, tak Vám hlasatelka přečte, že
“…pro velký zájem široké veřejnosti připravilo Sdružení na obranu lidských práv s.r.o. již tradičně pro malé děti zajímavou akci, kde si mohou děti pod dohledem zkušených odborníků vyzkoušet kouření cigaret i marihuany a opít se tvrdým alkoholem. Vážní zájemci ve věku od šesti let pak mohou rovněž vyzkoušet sex s osobami opačného i odlišného pohlaví (samozřejmě bezpečný, s kondomy, které věnoval místní výrobce) a v rámci boje proti diskriminaci všeho druhu bude připraveno i několik ovcí, koz a psů pro sodomické hrátky. Akci bude samozřejmě přítomen i zástupce Ligy na ochranu zvířat, takže vše je na zcela legální bázi. Navíc nad touto společensko-výchovnou akcí převzalo záštitu jak Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, tak i někteří známí poslanci a senátoři. Očekávají se sice nedůrazné protesty věřících, kteří jsou, jak známo, brzdou pokroku, ale celá akce proběhne pod ochranou dobře vycvičených příslušníků policie, takže o bezpečnost zúčastněných a jejich dobrou pohodu je dobře postaráno.”
Směšná představa? Možná ano, ale spíše se obávám, aby se toto nestalo realitou ještě dříve.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
No jo, odtud vítr fouká. Ne že by to od začátku nebylo víceméně jasné. Vy jste v jádru vyděšený ze všeho, co důvěrně neznáte. Co vám není důvěrné, to vás ohrožuje. Nejen vy, spousta reakcí tady je motivována stejným strachem. Když se vybírá mezi svobodou a bezpečností, vy budete asi na straně toho druhého.
S tím se u dospělého člověka stejně nedá nic moc dělat, i kdyby byl důvod, jako že ani moc není. Snad jen vaše osobní pohodlí, žít v neustálém pocitu ohrožení nemůže být nic příjemného. Ale ruky před objektivem se bát nemusíte, ona vám nic neudělá. Kytičky-lodičky taky ze světa nevymaže, ty budou existovat vždycky. Prostě nic strašného se nestane, když bude moderní fotografie lidmi více přijímána. Podívejte se na to takhle – co si dnes pověsí třeba firma do kanceláří? Krajinku nebo moderní abstrakci? Podle zkušenosti mírně vyhrává moderna, a přece se před x lety lidi jako vy báli abstraktního malířství jako satana. A stalo se nakonec něco? Vůbec nic. Ve městech jsou místo jezdeckých soch zasloužilců moderní plastiky, a co? Nic, ani jste si toho možná nevšiml. Bojíte se jen svých představ, ničeho reálného.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Ještě k představě z vašich hrůzných snů, v nichž vás pronásledují šílení liberálové. Připusťme na okamžik, že je se stala realitou. Proč vás vlastně děsí sama o sobě? Nikde jste nenapsal jak funguje společnost, ve které se stala skutečností. Jak se tam cítí lidé, trpí nebo jsou spokojení? To pro vás je buď nedůležité (a pak k čertu se všemi vašimi názory, když vám nejde o to hlavní) nebo je pro vás zcela nutné a samozřejmé, že taková společnost je hromadou trpících nebožáků. To přece ale nemůžete myslet vážně! Celou historii lidstva kdosi kvílí, že mladí se nemodlí, kam to povede? Sám vidíte kam to vede, lidi se mají čím dál líp. Lpění na zkostnatělých morálních dogmatech je brzdou pokroku, to není žádný můj názor, ale historicky doložitelný fakt. Přečtěte si třeba Johna K. Fairbankse Dějiny Číny.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Táto diskusia tu bežala pred polrokom a už asi nikto sa k nej nevráti. Nedá mi však, aby som nenapísala, čo cítim. Aj ja som zo Sniny ako Džano. Spolu sme vyrastali na ulici. Keď odišiel z mesta do veľkého sveta, veľa sme o ňom nevedeli. Bol to skromný chlapec, o ktorom až po jeho smrti sme vedeli, že niečo dokázal. Že bol bohém, niet o tom pochýb. ´ˇZebz sa však hral na umelca z veľkého mesta, to nepripadá do úvahy. On si žil vo svojom svete, ale bol spoločenský, prispôsobivý chlapec. Že mal talent, je nesporné. Clapec z melého mestečka, z rodiny elektrikára a zdravotnej sestry, ktorý mal ďalších troch súrodencov bol prijatý naprestížnu školu za socíka, pričom zo Slovenska vtedy posúpili len dvaja. Prejavujte svoje názory k jeho tvorbe, ale neurážajte ho ako človeka. Mnohých ľudí to stále bolí .
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
> Jistěže některé lidi umění šokuje, vždyť přesně tak to má být! Umění nemá > naplňovat známé formy a schémata, naopak, má přicházet s něčím novým > a nové často děsí. “Posláním umění je děsit měšťáky”
Umeni ma cloveka predevsim obohatit (ne hmotne). Umeni neni sluha bohemu proti zazitemu radu, je to jeden z projevu cloveka skupine (spolecenstvi) ve ktere zije.
Ten posledni odstavec, to je jak z poucky o tom jak Kolumbus postavil vejce na spicku. Nenazyval bych umenim jen a pouze tim byt originalni.
je to asi takhle – ujasněme si pojmy
Jsi debil.
umeni neni od slova umet 🙂
predstava, ze slovo “umeni” pochazi od slova “umet” je jeden z nejrozsirenejsich lidovych omylu, a je zajimave, ze je spojeny pouze s ceskym resp. slovenskym jazykem. Je zabavne sledovat k jakym konstrukcim diskutujici na tohle tema dokaze svest.
Problem s umenim spociva hlavne v pocitu neduvery a smesi zavisti s pocitem podrazenosti vuci nekomu, kdo na zaklade nejakeho dila vnima neco co my nevnimame.
Prvni popud je ten, ze mu to jednoduse neverime a budto v duchu nebo otevrene jej nazveme hochstaplerem, ktery se snazi udelat zajimavym a ve skutecnosti jej to dilo nechava rovnez nedotcenym.
Druhy pocit je ten vlastni menecennosti, kdy nekdo neco vidi co ja nevidim, a ten byva neomylne premincovan do tvrzeni, ze ti “pseudoumelci” jsou “arogantni”, ponevadz si dovoluji tvrdit, ze nekde neco je co ja nevidim. Srovnatelne reakce byvaly k videni kdyz bylo v mode prohlizeni trirozmernych obrazku (magicke oko), ktere nekomu zustavaly pres veskerou snahu necitelne, pricemz tam se jednalo spis o fyziologickou pricinu.
Umelecka a kulturni osveta by podle mne mela naprit hlavni silu v bode, kde by vsem potencialnim recipientum objasnila, ze neni hanbou v nejakem dile nic nevidet. Tim by se vztah k modernimu umeni hodne uvolnil, a hlavne priblizil pohledu tech, kdo se jeho tvorbou zabyvaji.
Umeni je hra s pocity, hledani souvislosti, vyvolavani emoci. Umeni existuje pouze v pohledu divaka, a protoze kazdy divak je jiny, vybaveny jinymi zazitky a schopny tvorit jine asociace, je i vnimani umeni pokazde necim jinym.
Tam, kde se nekdo muze citit ve schopnosti vnimat umeni menecenny, je prave oblast vlastnich vjemovych zkusenosti… nekdo, kdo je umenim prakticky nezasazen tezko muze konkurovat ve schopnosti asociovat nekomu, kdo je vyhledava a disponuje letitym fundusem zazitku z jeho konzumace. Divat se na umeni je do jiste miry mozne se naucit, pokud nekdo ovsem ma zajem 🙂
umeni neni od slova umet 🙂
Celkem s vami souhlasim, akorat vase tvrzeni jsou zase trochu prehnana na druhou stranu. Na umelecke scene skutecne existuje pocetna skupina “hochstapleru, kteri se snazi udelat zajimavymi” a “arogantnich pseudoumelcu” – to si soucasna umelecka obec nerada pripousti.
je to asi takhle
Proc mam pocit ze za tou otazkou: Pro koho je fotografie? Pro všechny a nebo jen pro těch pár “znalých”. Citim jako jedinou odpoved ktera bude pro tazatele prijatelna: Pro všechny kromě těch pár “znalých”. 🙂 To co jsi cetl povazuji za blabol, osobne mam pocit ze se v tom co je vyzdvihovano jako umeni objevuje strasna spousta “jinych kycu” ktere se od puvodniho vyznamu slova kyc lisi jen cilovou skupinou a tim ze neutoci roztomilosti a preslazenosti, ale naopak snahou za kazdou cenu sokovat. To ale neznamena ze neco co pochopi jen mala cast divaku nemuze byt dobre. A nevylucuju ze porucha je na mem prijimaci.
je to asi takhle
Tak to nevylučuješ správně.
Umenie neexistuje…
…existuje len priemysel voľného času. Niekto si vo voľnom čase púšťa hudbu (rôznej kvality), niekto kuká na hokej, niekto sa pozerá na fotky. Všeto je to pre konzumenta len neproduktívna kratochvíľa. Luxusný tovar. Kupuje si nejaký zážitok (vizuálny, zvukový,…). Fotografie ako tie prezentované v článku sú tiež len tovar. Je le otázka či si nájdu svojho zákazníka. A ak nie tak možno stačí ak vznikli len preto aby vznikla táto debata. Tiež sme jej obetovali náš voľný čas…
Baf!
PM
umenie neexistuje…
Tomu se říká konfúzní myšlení. V ČR to taky jeden provozuje a dotáhl to až na prezidenta.
umenie neexistuje…
Souhlasím s Vámi, ale jen na 99%. To, o čem mluvíte, není umění, ale prostý kýč nebo brak. Tyhle dvě kategorie nutno rozlišovat. Jsou o tom napsány stohy knih a mimochodem je zajímavé, že se v nich tvrdí, že fotografický kýč je méně běžný než jiný a zdůvodňuje se to tím, že fotografie této kategorie má obvykle výrazný informační charakter.
Stále ještě existuje to 1%, které uměním je. Namátkou Formanovy nebo Felliniho filmy, Bormovy kresby nebo třeba Kratochvílovy fotky. Všechny mají společné to, že jsou zbožím. To se určitě s uměním nevylučuje. Umění poznáte od braku nebo kýče, to si alespoň každý myslí – a přitom každý bude za umění považovat něco trochu jiného. Ale tak to bylo vždy, jen ten průmysl volného nebyl až tak děsivě produktivní, blbý byl stejně.
A teď se jdu podívat na Knížákovu výstavu, abych načerpal čerstvé argumenty do diskuse
umenie neexistuje…
Já už tam byl, až se vrátíte, napište co vy na to.
Milan Knížák je zločinec a úchyl: http://www.totem.cz/forum/read.php?f=3&i=17964&t=17964
OT – M.K.
Tedy Knížákova výstava mě překvapila celkem příjemně, po tom, co jsem od něho viděl dříve. Ne že bych si od něho něco koupil, i kdybych na to měl, ale invence se mu upřít rozhodně nedá. Jeho záběr je skutečně široký. Uměleckou kvalitu si posuzovat netroufám, něco se mi líbilo, něco mi připadalo jako dost plytká póza.
A k naší diskusi zde: tak tady mě dostal – na jeho obrazech měly slečny více naděr než dvě, a nejenom to… nastěstí se nejednalo o mulatky.
“umělec”
Ani se nedivím, že autor spáchal sebevraždu. Když se na to totiž divák podívá, má tytéž pohnutky také.
Nepotřebuji mít obdiv k člověku, který byl zjevně “na palici”, ani k jeho umění, které je za umění vydáváno více, než jím skutečně je.
"umělec"
Co nechápete, je pro vás “na palici”. Inu, jsou takoví lidé.
umělec
Milý zlatý, to, co jste výše napsal, je velice NEOMALENÉ. HRUBÉ A HLOUPÉ!!! Já na různé sebevrahy občas jezdím a jsem u toho, když sem jim to rozmlouvá – občas se to povede, občas ne, takže jsme i u toho konce – přímo on-line 🙁 a protože mám díky tomu velice osobní zkušenost, tak Vám mohu prozradit, že se i Vám úplně klidně může stát, že z ničeho nic “na palici” můžete být!!! A já právě proto mám obdiv k lidem, kteří jsou zrovna na “palici” (a nikoho druhého při tom nevraždí, kromě sebe), protože to jsou lidi, kteří potřebují pomoc, protože něco hledají, protože se ztratili a nevidí žádné světlo na konci tunelu, protože se ocitli uprostřed davu najednou (nebo postupně) strašně sami!!! A to se může stát i Vám, pokud máte v hlavě mozek a ne bláto!!!
Dneska…
Dneska je snadné býti umělcem, dlouho studovat sociologii, dějiny umění, gender studies či jiné pitomé, nelogické, neexktaní, neracionální obory za státní prachy, škemrat pak o granty, nosit na hlavě palestinu nebo dredy, v kapse jointa, … atd. Nasrat v galerii, vystavit kus zrezivělé trubky, vyfotit akt ve sprše krabičkou na jedno použití… Viděl jsem toho tucty. Alternativci, kašírovaní buřiči, jejichž volání nikdo nevyslyší, bojovníci proti smyšleným nebezpečím… Pokud včas zemrou nebo je přejede policejní auto na demonstraci proti MMF, stanou se na čas slavnými a známými i mimo komunitu svých soukmenovců.
dneska…
Ahoj L., díky za Tvá slova, jsem rád, že to i další lidé vidí podobně.
dneska…
No, bylo to obecné, na to, abych mohl ocenit nebo zavrhnout Jana Pavlíka, jsem z jeho práce viděl málo…
dneska…
Jasně, já to taky tak obecně chápal – z mého pohledu se zde v podstatě nejedná ani tak o nějakého konkrétního J.P. a o jeho údajný umělecký přínos, jako spíš o celkový přístup veřejnosti ke všem ostatním/podobným údajně nesmrtelným “dílům”. A také ke způsobům, jakým se dnes pomocí (mas)medializace dá lidstvo ovládat. A to přitom předkládaná počmáraná fotka jako umění ano versus umění ne je celkem prkotina proti tomu ostatnímu, co se kolem nás děje.
Půjdu ještě dále a troufnu si odhadnout, že kdyby se zde (nebo kdekoliv jinde) objevil podobný článek “objevující” nějakého zapadlého genia (samozřejmě zcela vymyšleného), jakási mystifikace pomocí zkažených fotek autorových dětí – samozřejmě náležitě “umělecky” ještě více domršených – kterému údajně také zlí pedagogové neumožnili kdysi samostatnou výstavu, ale jehož geniální pozůstalost objevil v šuplíku jeho dávný přítel poté, co se dotyčný genius po zdrogování oběsil, utopil a nechal se přejet parním válcem (prosím pěkně, nesnižuji tímto tragiku skonu J.P.), našlo by se jistě spousta lidí, kteří by autorovi takovéhoto objevitelského článku přitakávali a říkali, že je ty zmršené fotky oslovují. Nic proti tomu, oslovit mě může cokoliv, třeba i kýč, ale měl bych si zachovat soudnost a neobdivovat královy nové šaty, když je král nahý. V tom případě je potřeba si to přiznat a nepodílet se na veřejném klamu.
Inkognito Tě moc zdraví
O.I.
dneska…
Souhlas, to jsem rád, že jsme se tady na obecné rovině takhle shodli. Ono totiž vidím zásadní věc v životě umělce, konkrétně výtvarníka, teď je lhostejné, zda jde o malíře, keramika, sochaře nebo fotografa. Nejdřív musí ovládnout konvenční postupy, projít si svá školní léta a z této pozice pak zaútočit a rafnout věčné pravdy… Pak posune vývoj uměleckého vyjádření někam dál. Dopředu? Ale prohlásit, že konvence mě svazuje, nesnáším kýčovitá zátiší a sladké krajinky, odmítnout několik tisíc let vývoje a zatnout h….o do plátna, rozpatlat barvu po pisoáru a vlepit doporostřed hlavu G.W.Bushe, nezaostřenou přepálenou fotku nazvat “záblesk jsoucna” a být slavný UMĚLEC, je až přiliš snadné.
dneska…
Mno, zda se mi, ze se diskuze dostala do faze bezdecneho placani jatry a prihrivani si vlastni polevky, nu coz.
Ja to vidim tak, ze mne dilo oslovuje (at je to soubor nebo jednotlivost) anebo neoslovuje. To jestli je za tim hromada prace ,vzniklo nahodou nebo zasahem vyssi moci je pro mne jako konzumenta az na dalsim miste, nekdy je to zajiste zajimave cteni…
Proti srsti mi obcas jsou zavadejici verbalni exhibice kuratoru, recenzentu a podobne haveti, ktere mohou nahled na autora a dilo znacne pokroutit…
dneska…
O čem to proboha pořád mluvíte? Jaký přístup veřejnosti, jaká masmédia? Jste opilý nebo jste to vy, kdo tu překrucuje fakta?
Veřejnost o moderním umění ví jedno, že to byl Picasso a maloval ženským oči na zadku. To je názor průměrného člověka z veřejnosti, zná krátké období jednoho malíře před sto lety. O skutečném současném umění, natož fotografii, neví nikdo zhola nic. Odkud taky? Z jakých, boha jeho, masmédií? Ukažte mi je! Díval jste se někdy do kulturní rubriky kteréhokoli deníku? Že se vůbec ptám, to byste pak nemohl napsat takovou blbost. Dvacet minut jednou měsíčně v mizerném čase na ČT2, to je podle vás mediální masáž široké veřejnosti? Víte jaké jsou návštěvnosti výstav? Víte kolik u nás vychází časopisů zabývajících se současným uměním a v jakých nákladech? Jestli se jedno jediné procento lidí v ČR dostane častěji do bližšího kontaktu se současným uměním tak je to moc.
Konečně vaše vývody o zapadlých vymyšlených umělcích svědčí o naprosté ignoranci, neschopnosti vnímat umění. Díváte se na umění zjevně prostřednictvím rozhovorů s celebritami v bulváru – celebrita se vám jeví sympatická, to co dělá tedy bude to pravé Umění, celebrita žvaní blbosti, je to tady žabař. Dobrá, vy za to nemůžete, nikdy vám nikdo nevysvětlil oč tu doopravdy jde, ale takhle se neuvěřitelným způsobem blamujete.
dneska…
“Díval jste se někdy do kulturní rubriky kteréhokoli deníku? Že se vůbec ptám, to byste pak nemohl napsat takovou blbost. Dvacet minut jednou měsíčně v mizerném čase na ČT2, to je podle vás mediální masáž široké veřejnosti?”
Třeba každý den Události v kultuře na ČT1 po hlavních Událostech?
dneska…
Tam se přece prezentují obvykle muzikály, divadelní představení, každopádně kultura pro veřejnost zcela snesitelná a nevyvolávající žádné podobné emoce jako jsou k vidění tady. Něco podobného jako Jan Pavlík je tam jednou za uherský rok, na dvacet vteřin a podáno lehce ironickým tónem. Normální střední proud, hlavně neurazit.
dneska…
No byl tam třeba Giger, který vyvolává sakra emoce. Jinak si opravdu nemyslím, že by si někdo jako Jan pavlík zasloužil víc času. Ale je to jen můj názor.
dneska…
mk schválně esli ti někdo odpoví tak, že bys to náhodou nečekal 🙂
tahle diskuze se zvrhla ve slovíčkaření.. názor je jako díra v prdeli.. taky jí má každej, že..? 🙂
osobně bych řekl, že někteří jedinci tu svojí prdelní díru nechávají zaznít více, než je zdrávo a pak se nemůžou divit, že jim někdo celou prdel nakope..
chápu, že když někdo neuznává dílo Jano Pavlíka, vyjadřuje se o něm se stejným opovržením, s jakým si představuje cizí exkrement ve své prdeli..
ono je jednoduchý mít svůj kaďák schovanej v trenkách, akorát nahlas prdět a smrdět na hony daleko.. ale ukázat svý půlky každej nechce..
každej zná nejlíp akorát svou vlastní prdel a všechny kecy o jiných prdelkách jsou čiré spekulace..doufám, že to pochopili všichni, kteří se serou do věcí, který se kolem nich mihnou jako odér čerstvého kravince..
jak to tady tak čtu, mám pocit, že vlastně veškeré dílo člověka je sračka 🙁
umění-neumění.. to je asi fuk..
(doufám, že jsem vás tady moc nenasral)
dneska…
No, zrovna ty udalosti v kulture jsou ale poměrně typické – člověk si může být jistý, že pokud je film americký, zaměřený masověji atd., tak budeme poučeni o “plytkém příběhu plném kliše”, naopak u kdejaké úchylnosti bude šot v duchu “zajímavé hledání” 🙂 Rozhodně tedy nesouhlasím s tím, že by někdo jako Pavlík byl automaticky podán ironickým podtónem, spíš naopak.
Jinak je to ale i přes tyto námitky pořad podle mě docela slušný a stojí za to ho občas sledovat, přeci jen se tu a tam člověk dozví něco užitečného nebo ho to zláká na akci, která by mu jinak unikla. Zrovna zařazení tohoto pořadu do hlavního času je jednou z poměrně mála věcí, za kterou bych ČT pochválil.
dneska…
“lidi se mají čím dál líp.”
Ach tak, nějak jsem si toho nevšimnul, ale je asi dobré, když si to myslíte.
Takže čím dál tím líp se lidé mají? No, budu o tom opravdu přemýšlet, slibuji.
“Lpění na zkostnatělých morálních dogmatech je brzdou pokroku, to není žádný můj názor, ale historicky doložitelný fakt.”
Jestli máte na mysli, že jistá zásadní morální pravidla (např. již asi tři a půl tisíce let staré Desatero) jsou zkostnatělá a proto se Vám výše uvedená představa roku 2040 zdá v pořádku, pak se neshodneme.
P.S.
V diskusi s pseudouměleckým ignorantem se zkuste neuchylovat k hrubostem a osobním útokům (“Že se vůbec ptám, to byste pak nemohl napsat takovou blbost.”, “svědčí o naprosté ignoranci, neschopnosti vnímat umění.”, “Dobrá, vy za to nemůžete,”) a nenechte cloumat vztek svým majestátem když říká něco, s čím nesouhlasíte.
Kromě toho si myslím, že v lecčems byste mohli mít”svým způsobem” pravdu oba dva.
dneska…
Samozřejmě, že se na ničem neshodneme, vy jste si snad někdy myslel něco jiného?
Že jste si nevšiml? Tak si všímejte. Podívejte se třeba někam do “méně rozvinutých” zemí, prostě do těch chudších. Já je znám z vlastní zkušenosti, ne z televize. Taky si pamatuju, vím jak to tu vypadalo před pětadvaceti lety, máma ví, jaké to tu bylo před padesáti a prarodiče věděli, jaké to tu bylo před pětasedmdesáti. Před padesáti lety se snažili získat dost jídla pro všecky, dneska je problémem obezita. Před deseti lety byste tyhle řeči mohl vést leda někde v hospodě, dneska si je píšete na vlastním počítači. Hlavně že trpíte, hlavně, že všecko jde od desíti k pěti. I když neznám váš věk, poznám, kdy z člověka začíná mluvit zahořklost stáří. Ono to ani na věku moc nezávisí.
Ta představa roku 2040 se mi nezdá ani v pořádku ani v nepořádku, je mi naprosto lhostejná. Nezabývá se ničím podstatným. Jaké si to v roce 2040 lidi zařídí, takové to budou mít, a i kdybych byl tou dobou ještě naživu, stejně to nebude můj svět.
Morálka se musí přizpůsobit situaci, o tom, co je živé a co vyčpělé rozhoduje jen skutečnost a zkušenost. Funkční morálka je pragmatická záležitost.
Neříkejte mi co mám dělat, nesnáším to. Diskutovat budu jak je mou přirozeností a jak sám uznám za vhodné. Konečně tady už jsem stejně všecko řekl a dvakrát zopakoval, další řeč by už byla jen ztrátou času.
dneska…
“Samozřejmě, že se na ničem neshodneme, vy jste si snad někdy myslel něco jiného?”
Ano – byl jsem dokonce tak naivně opovážlivý, že jsem v to původně doufal 🙂
“vím jak to tu vypadalo před pětadvaceti lety, máma ví, jaké to tu bylo před padesáti…”
Tak to jste odhadem tak o deset let mladší než já, pokud vezmeme desetiletého klučinu jako už schopného dávat si okolní svět do souvislostí.
“Před padesáti lety se snažili získat dost jídla pro všecky, dneska je problémem obezita. ”
A i tento postřeh je na podporu Vašeho tvrzení o tom, že lidi se mají čím dál líp? V tomto spatřujete pokrok a zvyšující se kvalitu života?
“Před deseti lety byste tyhle řeči mohl vést leda někde v hospodě, dneska si je píšete na vlastním počítači.”
Do hospody nechodím a hospodské tlachy nevedu.
Ale podobné a ještě mnohem bouřlivější řeči jsme s vrstevníky začali vést již tak asi před 25 až před 30 lety (období puberty a objevování světa atd.). A na svůj první skutečný počítač (tenkrát div ne pašovaný a později dostupný v Tuzexu), nepočítám-li programovatelné kalkulátory, jsem si jako VŠ student vydělával vedle studia několik let jako řidič tramvaje o sobotách a o prázdninách – bylo to v první polovině 80. let.
“Hlavně že trpíte, hlavně, že všecko jde od desíti k pěti.”
Nevím, jak jste na to přišel?
Já osobně netrpím, rozhodně ne v tom smyslu, co Vy si zřejmě pod trpěním představujete (hlad, bída, fyzické utrpení?). Ale přiznávám, že mne trápí dost věcí, se kterými se setkávám (osobně nebo zprostředkovaně).
“Ta představa roku 2040 se mi nezdá ani v pořádku ani v nepořádku, je mi naprosto lhostejná. ”
Vidíte, a protože určitě nebudete sám, komu je to “naprosto lhostejné”, a i z toho pramení některé z mých obav.
“Neříkejte mi co mám dělat, nesnáším to.”
A já zase třeba nesnáším, když lidem, se kterými nesouhlasíte, nadáváte do opilců (viz Vaše “Jste opilý nebo…”)
“Diskutovat budu jak je mou přirozeností a jak sám uznám za vhodné.”
To jo, tak se nedejte nikým a ničím omezovat. A přesto, že se neshodneme, Vám přeji vše dobré a abyste měl vždy ve všem jak jasno 🙂
dneska…
Co udelalo moderni umeni lidem tak blizkeho, aby jej meli chut vyhledavat, respektive cim je obohatilo? Nebo se dozvedeli vice o umelci samem? Umenim neni jen to o cem se pise v novinach placovymi titulky, bezi o tom porad v televizi a z autora je hvezda prvni velikosti, ale chapu ze to ma neco do sebe a take by mne stvalo byt umelcem, ze je moje ditko nedoceneno.
A co na to autor?
Rozběhla se pěkná diskuse, když odmyslím pár výkřiků o debilech. Shrnout ji lze možná slovem “bezradnost” – a to obou táborů, pokud se o dvou táborech dá mluvit. No, u někoho možná o bezradnost nejde, abych neurazil.
Zajímavé je, že autor článku se nevyjádřil – myslím, že je fundovaný líp než ostatní, a mohl by přispět i pár linky pro podporu svých názorů.
a co na to autor?
Tedy, nejsem autor, ale dovolím si reagovat. Šedá je teorie, zelený je strom života nebo jak to je :o). Nečetl jsem dosavadní příspěvky dost pozorně, ale zdá se mi to, že nikdo tu výstavu neviděl? Samozřejmě už je celá debata jinde, v rovině teoretizování (což mě teda nijak nebere, mnoho chytrých vět, kterým ani zbla nerozumím, tu bylo napsáno) , ale začalo to všechno dílem či “dílem” J. Pavlíka, že?
Přiznávám, že mě to moc neláká, ale půjdu se podívat a budu se snažit na to koukat nepředpojatě. Pak k tomu řeknu své. Je mi jasné, že ne každý tu možnost má, to uznávám. Ale odstřelovat Pavlíka, či naopak jásat nad do prostoru fikaně vystrčenou rukou, obojí bez znalosti kontextu? Hmmm.
a co na to autor?
No a co jsi čekal u něčeho tak subjektivního, jako je posuzování fotografií? Že snad někdo toho druhého přesvědčí argumenty?
ach jo
kam se diskuse může až dostat… probůh, toje jako diskuse lidí např. na lidovkách, kteří se o politiku nezajímají, štve je, leze jim na nervy…. ale mají nutkavou potřebu se ke všemu vyjadřovat, všem sdělit jejich nesdělitelný názor… Aby mi bylo rozuměno – nekritizuji názory jednotlivých diskutujících, to bych si ani netroufl, ale ty osobní invektivy a hulvátství mě vadí. Myslel jsem si, že na tento server chodí hlavně lidi, které fotografie zajímá… ale je fakt, že fotit může a o fotografii se zajímat kdejaký….
Dovolím si citaci z knihy prof. Jána Šmoka:
“… Každý ví, že hra na housle potřebuje pilné cvičení, protože lze zjevně ověřit manuální nemohoucnost začátečníka. Když vezmeme do ruky fotografický aparát, zjišťujeme naopak zcela zjevnou “mohoucnost”. Uvědomit si nemohoucnost intelektuální je však mnohem obtížnější, než zjistit neobratnost ruky. Proto taky nikdo neuzná, že nerozumí politice a hospodářství, avšak ochotně připustí, že nedovede hrát na housle.”
Pochopení fotografie není pouze v tom umět zmáčknou spoušť či kliknout na stránky s fotografickou tématikou. Je rozdíl mezi fotografií jako vnější pamětí (byť precizně technicky zvládnutou) a fotografií emotivní, fotografií, kterou autor něco sděluje, něco víc než autor pohlednice. A ne každý ho může pochopit, ne každý mu může rozumět a ne každý co rozumí musí souhlasit. A není to o tom, že autor byl vůl a konzument ne (parafrázováno z Wericha, mimochodom v jeho forbíně byl ten vůl Shakespeare…) či naopak. Protě se minuli, jsou naladěni na jinou frekvenci.
ach jo
Mě by vážně zajímalo, co konkrétně sděluje fotka ruky před objektivem? Nebo ta počmáraná ženská (tady se samo nabízí, že autor byl lehce ujetý)?
ach jo
…no k te horni koncetine v krajine, vlastne cokoliv clovek hleda muze tam najit: tajemstvi – Buh vi co ma zustat za tou rukou ukryto, interakce clovek-krajina (at uz vliv clovek na krajinu – vstupovani do krajiny, anebo obrace – inspirace krajinou), prolinani obou svetu (puvodniho a toho naseho umeleho), navraty ke krajine.
Tak mne napada publikace: Krajiny vntrni a vnejsi (V. Cilek) neni o fotografii, ikdyz je doplnena radou fotografii (tedy spise konvencni karjinarskou fotografii), je spise o cloveku a krajine, tedy spise o duvodech proc mne ta fotka oslovuje… Jinak je ta fotka pomerne konvencni – spousta fotografu foti prave ruce, paze, nohy… v krajine.
Ale jak uz asi nekdo napsal, fotka je predevsim o komunikaci a na tu jsou potreba minimalne zdroj a prijemce, nikdo Vam nemuze zazlivat, ze Vas fotka neoslovuje, stejne tak jako Vy nemuzete po nekom chtit aby Vam v mziku vysvetlil proc ho fotka oslovuje a uz vubec ne aby zaridil to aby Vas fotka oslovovala take…
ach jo
Já se necítím povolán na to, abych vysvětloval, co autor jako tím mínil a ani nejsem ochoten vysvětlovat, která fotografie a proč oslovuje mě – je to intimní a současně nesdělitelná věc. Mohu jen říct, že mě rozhodně více oslovila (jako samostatná fotografie) Medusa, u “ruky v krajině” je asi nutné vzít v úvahu, že je součástí cyklu a proto je potřeba vědět co předchází a co následuje… jak je možné bez komplexního pohledu zaujmout JAKÉKOLIV stanovisko?
Nejsem ani natolik erudovaný, jako autor článku, abych mohl tvrdit, že cyklus “Ernert a Alice” zajistila Janovi P. nesmrtelnost. A ani si na ten soubor nemohu udělat svůj subjektivní názor, protože ho neznám. Stejně tak si nemohu udělat názor např. na cyklus Krimse Příprava kuřecí polévky, protože jsem ho neviděl, bezesporu však tento soubor mu právě nesmrtelnost přinesl, a to ať se to komu líbí nebo ne… stejně tak to platí i o fotografiích Štýrského, Taigeho, i když ti nejsou čistokrevní fotografové či např. Sandy Skoglundové,…. nad jejichž fotografiemi se jistě vedla a asi ještě povede velká diskuse.
Ale obecně: emotivní fotografie odráží nitro fotografa, je v ní jeho výpověď jeho názor jeho cit. Jestliže taková fotografie osloví alespoň jednoho diváka, splnila svůj smysl. Ale i kdyby ne, není to důvod pro to aby nevznikla! Uzná-li fotograf, že je na ní to, co chtěl říct. A pak je to otázka možná času, ale spíš možnosti fotografii shlédnout a udělat si na ni svůj vlastní subjektivní názor. To je myslím daleko větší problém fotografie než to, že někdo tu fotografii nechápe, že ho neoslovuje i to že ji považuje za zbytečnou.
ach jo
moc hezky řečeno, připadám si vedle vás jako trdlo
ach ne 🙂
vas pristup je sam o sobe omylem, pane mk. Podstatou umeni neni sdelovani cehosi, konstatovani ze ruka v krajine znamena to ci ono. Podivate li se na Monu Lisu, tak muzete take konstatovat ze na obrazku sedi priblble se usmivajici zenska pred otevrenym oknem a pravdepodobne se vam take bude zdat ze podstata toho dila bude nejspis v necem jinem 🙂
Podstatou jsou pouze pocity a asociace s jinymi pocity. Kdo obecne umeni nekonzumuje, nebo kdo za umeni povazuje pouze prvoplanova dila nenutici k zamysleni, ten nema s cim by asocioval. To je situace srovnatelna s malym ditetem kteremu babicka pred ulozenim do postylky misto pohadky o slepicce a kohoutkovi cte Prousta. Z toho ma ctenar take pozitek pouze muze li k obrazum vyvolanym literaturou priradit obrazy svoje 🙂
ach jo
me osobne fotografie ruky zdelila co jsi asi zac…;-)
mimo to zatim nic… neznam dalsi kousky ze serie, nevidel jsem vystavu… a soudit podle tri prtavych obrazku, co se mi straci na monitoru, nikoho a nic nebudu… jen je mi lito, ze se nedostanu na skutecnou vystavu, protoze bych to rad videl…
Nevhodné fotky
Dostala se mi do ruky knížka s fotkama Jana Pavlíka, která byla vydaná současně s výstavou… Fotky, které jsou použité k ilustraci článku pana Zahradnického, jsou velice nešťastně vybrané (!!!) a celá tahle plamenná diskuze není vůbec zapotřebí. Až si kritikové tuhle knížku prohlédnou, přestanou řešit nějakou ruku v krajině a oslovování či neoslovování apod.
Je to velice hravé, poetické a přece z toho probleskuje to tragické, co mu nakonec vzalo život. A to, co svým způsobem řeší každý mladý člověk, když odroste plenkám a maminčině sukni a začne cosi zjišťovat…
A hlavně (!!!) všichni se na ty fotky dívejte v kontextu doby, kdy vznikaly a co tady v té celé úžasné československé socialistické fotografii bylo. Tohle ovšem asi těžko dokáží pochopit a pocítit dnešní 20-30ti letí, kteří si v té době ještě hráli v uhláku na horníky a hovínku říkali “papu” !!!
Howgh!
Postup
Vážení, doporučuji Vám následující postup ve variantách A a B:
A) Zajít na výstavu = 2 výstavy – Atelier Josefa Sudka a Galerie České pojišťovny => zamyslet se => udělat si názor a závěr.
B) Pořídit si knihu – malé dilema, existuje totiž ve 2 vydáních, každé s odlišnou obálkou => zamyslet se => udělat si názor a závěr.
Doporučení, tzv. varianta Ideál: C) Kombinace bodů A) a B) společně.
Pak dojde k samovolnému “myšlenkovému průjmu”, který lze sdělit například klávesnici Vašeho osobního počítače, aby se z něj stala informace, která “zaručeně” bude zajímat všechny čtenáře.
Pěkné pokoukání, popřemýšlení a posouzení přeje A.
kvaletnejsi kurivo je v Tatrach
v Tatrach roste proste lepsi trava jak v Krkonosich
je výborný!
pro mě je jano pavlík stejně jedním z nejhravějších fotografů co znám…dokáže pobavit a zároveň mě v jeho díle něco dojímá…
Netuší někdo jestli budou jeho fotky ještě někdy někde na živo k vidění?