Jaroměřice nad Rokytnou

Malé a vcelku nenápadné moravské městečko poblíž Třebíče se může pochlubit opravdovou architektonickou perlou – tamní zámek patří jednak ke skvostům baroka a jednak se může počítat mezi vůbec největší zámky v Evropě. Jaroměřice nad Rokytnou. Pojďme se tam podívat…

Do Jaroměřic se dostaneme poměrně jednoduše – po silnici č. 360 z Třebíče (směrem na Znojmo), případně silnicí č. 152 z Moravských Budějovic. S parkováním ve městě není problém – lze prakticky kdekoli (moc značek zakazujících stání a zastavení tam není), nejlépe však na náměstí přímo před zámkem. Do Jaroměřic se také dostanete vlakem, např. z Moravských Budějovic, autobusové spojení funguje také. Krajina není nijak kopcovitá, a tak je vhodná i pro výlety línějších cyklistů… Zámek je otevřen sezónně, tedy od dubna do konce října, máte možnost se zúčastnit prohlídky interiérů s průvodcem. Do parku je vstup zdarma (nebo to tak alespoň vypadalo), vstup je přes hlavní zámeckou budovu.

Pověst praví, že Jaroměřice byly založeny roku 1131 na místě, kde byl skolen jelen. Ten se dostal také do městského znaku a město pietně opatruje paroží šestnácteráka jako jakýsi symbol dokládající pravdivost či alespoň pravděpodobnost pověsti. Teprve v 17. století se o Jaroměřicích začíná mluvit jako o městě, ovšem plná městská práva byla udělena až roku 1859. Ottův slovník naučný uvádí, že v roce 1890 měly Jaroměřice 447 domů, 2429 českých a 7 německých občanů, obecní šestitřídku a dvouletou průmyslovou školu pokračovací, zámek s rodinným archivem hrabat Kouniců, pivovar, lihovar… a zastávku rakouské severozápadní dráhy (Znojmo – Německý Brod).

Jednoznačnou dominantou Jaroměřic je barokní zámek, který je zdaleka viditelným monumentem. Společně s kostelem svaté Markéty tvoří jeden z největších zámeckých komplexů v Evropě. Na místě stávala původně tvrz, jež byla ve 2. polovině 16. století nahrazena renesanční budovou. Barokní (tedy současnou) podobu získal zámek až ve století 18., po přestavbě v letech 1700 – 1737. Pro rod Questenberků, tehdejších majitelů, vypracoval plán přestavby rakouský architekt J. Prandtauer. Městu i zámku se shodou šťastných náhod vyhnuly přírodní i válečné pohromy, takže zámek je opravdu dobře zachován a průběžně opravován (ještě vloni byla část zámku v lešení a dostávala novou omítku). Nejdůležitějším pánem na zámku byl pravděpodobně Jan Adam z Questenberka (1678 – 1752), který byl jednak zadavatelem stavebních úprav, ale hlavně tu téměř celé půlstoletí organizoval kulturní akce. Z úředníků a poddaných sestavil kapelu, která se pyšní jedním velikým prvenstvím – roku 1730 nazkoušela a provedla první českou operu „O původu Jaroměřic“, jejíž autor F. V. Míča byl také místním kapelníkem.

Zámek je podélná patrová budova položená rovnoběžně s tokem Rokytné. Tato hlavní budova je prostoupena příčnými křídly, která se rozšiřují a lemují čestný dvůr otevřený směrem na náměstí, zatímco na druhé straně ohraničují barokní terasu v italském stylu, přes níž je přístup do parku. Ve východním křídle zámku je divadlo, galerie, knihovna, hudební a taneční sál – což nepochybně svědčí o tom, že majitelé měli o umění nejen teoretický zájem, který velela dobová móda. Na západní stranu zámku navazuje kostel svaté Markéty s obrovskou kopulí a nakoso postavenými věžemi. Původní renesanční zahrada byla při barokní přestavbě rozšířena až na druhý břeh říčky a zadní část má podobu anglického parku. V parku jsou rozmístěny sochy antických bohů a bohyň.

Jaroměřice se staly také posledním útočištěm světově proslulého symbolisty Otokara Březiny (1868 – 1929), který ve městě působil jako ředitel měšťanské školy. Březina je pohřben na místním hřbitově a jeho hrob nese umělecky jedinečný náhrobek, jehož autorem je Březinův přítel, sochař František Bílek. V bývalém Březinově bytě je malé muzeum a na domě pamětní deska.

V Jaroměřicích se nepochybně fotografův zájem soustředí hlavně na zámek a případně zahradu. Doporučoval bych k návštěvě mírně podmračený den, protože v prudkém slunci je rozsah jasů téměř mimo reálné schopnosti filmů, natož pak digitálního čipu. Volil bych barevný materiál, černobíle působí zámek poněkud unyle (zkoušel jsem) a zanikne i jeho – do okolí dobře zapadající – barevnost. Hodí se širokoúhlý objektiv (ideální by byl shift), možná stativ (ovšem nevím, zda s ním – resp. s hlídači parku – nebudou problémy, někde si představují, že kdo fotografuje se stativem, fotografuje na kšeft…) a kratší teleobjektiv na detaily. Uvnitř zámku se fotografovat nesmí.

Snímky byly pořízeny přístrojem Nikon F65 s objektivy AF-Nikkor 28 – 100 mm a Voigtländer AF Ultragon 19 – 35 mm na materiál Kodak Supra 400 ASA.