Jaroslav Kučera: Co všechno znamená člověk?

Výstavy fotografií, které v poslední době probíhají v levé spodní části Staroměstské radnice, mají poměrně malou publicitu, takže se dají i přehlédnout. Nyní je, po rozpačitě vyznívající výstavě Známé osobnosti, na Staroměstské radnici dobře ukryta další, tentokrát však znamenitá výstava. Pod názvem Lidé, které jsem potkal… se skrývá poměrně rozsáhlá retrospektiva fotografa Jaroslava Kučery. Můžete ji navštívit až do 21. října.

Praha 1972 – Bufet Koruna na Václavském náměstí

Jaroslav Kučera (1946) sice kromě lidí fotografuje i architekturu a krajinu (je mimo jiné je autorem cyklu Židovské hřbitovy, 1990–1991), ale jeho doménou a hlavním zájmem jsou opravdoví lidé z masa a kostí. Kučera, tento „básník okraje společnosti“, k fotografii přistupuje přesně opačně než tvůrci z oblasti reklamní fotografie. Jeho hlavní ambicí není přikrášlit svět, vytvářet nové ikony ani pomáhat fotografií při prodeji zboží, ale zachytit svět v syrové, nepřikrášlené podobě. Jeho oblíbenými objekty jsou nejrůznější velkoměstští „pábitelé“ a figurky z okraje společnosti. Kučera tento svět zachycuje výhradně na černobílý materiál. I ve špatném světle zakouřených lokálů a periferních špeluněk fotografuje bez blesku na citlivý film a počítá tak se zrnem, které na zvětšeninách dodá jeho nejlepším snímkům jakousi nostalgickou, posmutnělou atmosféru (příklad nejnázornější: Bufet Koruna na Václavském náměstí, Praha 1972). Kučerovy fotografie si nedokážu představit v barevném provedení: jeho přirozeným vyjadřovacím prostředkem je prostě černobílý materiál.

Jaroslav Kučera je v podstatě autodidakt: pochází z Ředhoště u Litoměřic a nejprve vystudoval stavební průmyslovku a poté stavební fakultu na ČVUT v Praze. Během studií (1967–1973) propadl fotografování (v roce 1969 stal spoluzakladatelem fotografické skupiny Strahov a ve stejném roce okusil po pouličních bojích proti ruské okupaci i komunistický kriminál). Po absolutoriu se začal živit fotografováním: nevím sice přesně, co mu v té době jako profesionálovi přinášelo obživu, ale fotografie ze znamenitého cyklu Pražské bufety (1970–1975), natož z cyklu Komunistické slavnosti (1969–1989) to rozhodně nebyly. Pokud k nim přidáme další zajímavé cykly ze 70. let Setkání s člověkem (1969–1975) a Pasťák (1974) můžeme dojít k těmto závěrům: a) Kučera v té době osobitě zachytil dnes již neodvratně zmizelý svět, přičemž jeho fotografie mají nejen dokumentární hodnotu, ale i značnou emocionální sílu, b) svými fotografiemi tehdejší mocipány rozhodně nepotěšil: většina ležela v šuplíku bez možnosti zveřejnění. Cyklus Komunistické slavnosti je paradoxně nejvtipnější součástí Kučerovy retrospektivy. Z neobvyklého úhlu jsou tu zachyceny tehdejší „dobové tance“ – všelijaké průvody, manifestace a oslavy politických výročí. Patrně jen pamětník dobře porozumí Kučerovu smyslu pro humor, schopnosti vystihnout ten nejtrapnější okamžik a neotřelý úhel pohledu: je však potřeba podotknout, že i když se Kučera aktérům tehdejších veselic nepochybně vysmívá, činí tak s dávkou citu a člověčenství.

Na starší cykly Pražské bufety, Setkání s člověkem a Pasťák Kučera navázal v 90. letech novými cykly I taková je Praha, Pražské hospody a Sudety. Pokud zatím pomineme jeho právem oceněné snímky zachycující politické události, obsahují tyto cykly Kučerovy asi vůbec nejlepší fotografie. Zdá se, že prudce se měnící česká společnost první poloviny 90. let dodala Kučerovi mimořádně silnou inspiraci a elán. Nejenže byl jedním z prvních, kteří zachytili dnes již frekventovanou romskou tematiku, ale systematicky se věnoval průvodním jevům raného kapitalismu v Čechách 90. let: bezdomovcům, alkoholikům, nezaměstnaným, prostitutkám a homosexuálním prostitutům. Ve svých fotografiích zachytil bídu a smutek pražského hlavního nádraží jako bašty pražských bezdomovců, ale i „štace“ prostitutek na pohraničních výpadovkách. S vervou se pustil též do fotografování prostých radostí obyčejných lidí: jsem přesvědčen, že například zdánlivě bizarní cyklus Pražské hospody bude plně doceněn až z nadhledu let či desetiletí.

Praha 2001, Lumírova ulice

Obsáhlá výstava Jaroslava Kučery Lidé, které jsem potkal, by se stejně dobře mohla jmenovat Lidé, se kterými jsem se seznámil. Kučera totiž musí mít neobyčejně vyvinutou schopnost seznamovat se s obyčejnými lidmi a budit jejich důvěru: bez komunikačních schopností a umění vcítit se do pohnutých lidských osudů by žádná z takovýchto fotografií nemohla vzniknout. Jaroslav Kučera je však zároveň reportér a zajímají ho i klíčové momenty společenského života: z řady vystavených fotografií z tematických celků Sametová revoluce (1989) a Kameny a násilím proti globalizaci (2001) připomeňme jen dva nejlepší snímky: 1. Praha 1989 – 26. listopad, emotivně laděný snímek dítěte zapalujícího svíčky na Národní třídě, který o něco později vyšel na titulní straně amerického časopisu Life. Díky honoráři mohl Kučera po více než dvaceti letech navštívit svou sestru v USA. 2. Praha 2001, Lumírova ulice, snímek ze srážek demonstrujících anarchistů s policií, v němž je v jediném gestu umně koncentrováno všechno násilí i strach celé akce.

Jiřetín pod Jedlovou 1993

A když už jsme u výčtu toho nejlepšího z Kučerovy výstavy, nezapomeňme ani na fotografii zcela odlišného ražení: výtvarně laděný snímek jeptišek stoupajících za deště křížovou cestou ke kostelu (Jiřetín pod Jedlovou, 1993) vyniká skvělou kompozicí – ostatně posloužil i jako předloha pro průvodní plakát k výstavě. A úplně na závěr není zcela od věci připomenout stejnojmennou (Lidé, které jsem potkal) fotografickou monografii Jaroslava Kučery, která u příležitosti retrospektivní výstavy vyšla: prodává se nejen na výstavě, ale i v knihkupectvích za cenu kolem 690 Kč.