Jeseníky I.

První část reportáže z Jeseníků aneb fotografův malý deník…

První den – příjezd

Z domova jsme odjížděli zhruba v 9 hodin ráno po vydatné snídani… Jeli jsme samozřejmě podle navigace. Nymburk, Poděbrady, Hradec – nová dálnice je opravdu úžasná … jediný problém je tvoření kolony na posledním sjezdu z dálnice. Navigace si cestu vymýšlí opravdu nepředvídatelně – občas logicky, občas nelogicky. Po dlouhých peripetiích dorážíme do Suché Rudné a ubytováváme se v hotelu Paramon – hotel je velmi rozlehlý a čiší z něj komunistická éra. Pokoj je velký, navíc máme dvě přistýlky. Vybalujeme a zabydlujeme se.

Nakonec se ještě první den vydáváme na výlet na nedaleký Anenský vrch. Cesta je poměrně jednoduchá. Nejdříve po modré cyklistické stezce směrem na Andělskou horu, potom po červené turistické značce na Anenský vrch. Cesta vede dlouhou alejí lemovanou vysokými lipami a neustále stoupá až ke kostelu umístěnému na vrchu ve výšce 860 m. n. m. Cestu kromě lip lemuje i nově zbudovaná křížová cesta o 15 zastaveních. Poslední úsek je docela strmý a po ročním nicnedělání pociťujeme pálení v plicích…

A již míříme opět dolů do hotelu. Tentokráte zvolíme maličko jinou cestu… V polích totiž nacházím vyježděnou polní cestu, neváhám ani chvíli – dobrodružný duch zvítězil – a vydáváme se polní cestou směrem k hotelu. Ta poznenáhlu končí v hustém jehličnatém lese. Ale to už v údolí vidíme první baráčky, a tak se lesíkem prodíráme nezadržitelně vpřed. Povedlo se … cestu jsme si zkrátili jistě o 5 km a vycházíme na silnici vedoucí přímo k našemu dočasnému bydlišti…

Rychlá sprcha na pokoji a pak již dolů na večeři. Při večeři přijdu i na to, že v hotelu je v přízemí volně dostupný internet – další plus pro Paramon. Stáhneme maily a pak už alou do hajan, ať jsme na zítra opět čerství a připravení na zdolávání překrásných kilometrů krajiny Jeseníků…

Druhý den

Dnes jsme vstávali brzy ráno. Máme naplánováno hodně výletů, tak abychom to vše stihli. Nejdříve se vydatně nasnídat – snídaně formou bufetu je vynikající. Na výběr je z mnoha jídel – salámy, sýry, zelenina, ovoce, ovocné saláty, párky…

Na výlet vyrážíme v 9 hodin. Naším cílem je město Jeseník a jeho okolí. Cesta se neustále kroutí, klesá a stoupá – zkrátka hory. Nekonečné serpentiny se vinou prudkými vracečkami tam a zpět. Neskutečné se mi v tomto kraji zdají vesnice. Pokud totiž v údolí vjedete do vesnice, pište si, že bude jízda padesátkou hodně, hodně dlouhá. Jedna vesnice totiž plynule přechází v druhou a výjimkou není ani 15 km dlouhý sled vesnic. Ty – ač jsou dlouhé, jsou také velmi krásné – vysokohorské hotely, roubené domky, mostky překlenující všudypřítomné říčky, které stékají z hor.

Nejdříve se stavujme v Jeskyních Na Pomezí. Ty leží asi 6 km za Jeseníkem. Kupujeme vstupenky po 80 Kč, poukaz na fotografování za 30 Kč, turistickou známku a samozřejmě pohled. A „vzhůru dolů“, do podzemí. V jeskyních se drží stálá teplota 7°C, což je po poměrně teplém venkovním počasí velmi příjemné. Naštěstí jsme mysleli na vše, a proto jsme vybaveni alespoň mikinami. Jeskyně jsou docela rozlehlé, dohromady jimi prochází 452 metrů chodeb v celkem 3 podlažích. Zpřístupněno je však pouze prostřední podlaží. I to však nabídne nádhernou podívanou plnou stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů. Vše je doplněno zajímavým výkladem. Již jsme ale na konci – výstup ven do „tepla“ je doslova šok – jako když vstoupíte v ZOO do tropického pavilonu. Pak již míříme do lázeňského města Jeseníku

Jeseník je fyzicky rozdělen vlastně na dvě části. Horní část jsou samotné lázně a sem také zamíříme nejdříve. Jelikož je všude zóna zákazu stání, jsme nuceni nechat auto na placeném parkovišti. Naštěstí poplatek není zas tak vysoký (15 Kč), a tak parkujeme a vydáváme se na prohlídku lázní. Dominantou je samotný léčebný pavilon Priesnitzových lázní, kde také kupujeme turistickou známku. Okolo jsou lázeňské domy pro ubytování hostů. Vyrážíme do parku za lázněmi. Ochutnáváme vodu z pramenů. Většinou jsou velmi chutné, bez výrazné chuti a zápachu, a dají se tak pít. V parku je několik soch a sloupů a také kaple nanebevzetí panny Marie. Je to maličký kostelík uprostřed parku. Ten je složen převážně z listnatých stromů, dubů a buků. Dokončujeme procházku parkem a vyrážíme do dolní části Jeseníku, tedy do samotného města.

Dominantou je jistě náměstí, které – ač malé – je velmi zajímavě řešeno. Uprostřed je městský úřad, centrální stavba s věžičkou uprostřed. Na severním konci náměstí je hotel a na jižním dvojice fontán. Další zajímavostí tohoto městečka je vodní tvrz. Dnes je v ní umístěno národopisné museum Jesenicka. Zajímavé expozice se věnují hlavně složení hornin na Jesenicku, Priesnitzovým lázním a fauně Jesenicka. Museum jistě stojí za zhlédnutí hlavně díky výstavě vypreparované zvěře, která je výborně uspořádána a nainstalována v dřevěno-skleněné krychli. Těsně vedle tvrze je kostel s věží.

Nad Jeseníkem leží ještě Křížový vrch – to je horská chata, v níž je nyní zřízena staročeská hojně navštěvovaná restaurace. Chtěli jsme se zde zastavit na jídlo, ale bohužel bylo úplně našlapáno. Zakupujeme tedy alespoň turistickou známku a míříme na poslední zajímavost v Jeseníku. Tou je dvojice vyhlídek – Čertovy kameny a rozhledna Zlatý chlum. Leží těsně vedle sebe na stejném vrchu.

Čertovy kameny jsou umístěny o něco níže. Je to soubor skal, na které je možno vylézt. Vyhlídka je chráněna řetězy proti pádu. Asi 100 metrů odtud leží stejnojmenná restaurace, kde si dáváme oběd – mexickou směs. Jídlo je dobré a i porce jsou ucházející. Potom míříme na rozhlednu Zlatý chlum po modré turistické značce. Podle rozcestníku je to „pouhých“ 1500 metrů. Je to sice pravda, ale nikdo se už nezmiňuje, že se jde po skoro 45° stoupání plném kamenů. Přítelkyni se rozbíjejí sandály, a tak v 1/3 výstup vzdává a míří k autu. Já ale odolám a dále vystupuji nahoru k cíli. Vystup je to perný a nahoře jsem naprosto grogy. Spraví to rychlá pomoc, třetinka nealkoholického, ledově vychlazeného Zlatého Bažanta, kterou doslova „exuji“. Rozhledna je kamenná a leží u ní menší domeček s restaurací. V něm kupuji turistickou známku a vstupenku nahoru do výšin. Po točitém dřevěném a posléze ocelovém schodišti mířím nahoru. A útrapy na cestě rozhodně za výhled stály. Viditelnost je perfektní. Vidím polskou hranici, Praděd a mnoho dalšího. Nafotím pár fotek a pak rychle dolů na parkoviště a razíme dál. A znovu to budou jeskyně.

Tentokráte Jeskyně Na Špičáku. Leží 8 km severně od Jeseníku. Složením a vznikem jsou naprosto odlišné od Jeskyní Na Pomezí. A jsou také mnohem menší, mají pouhých 250 metrů zpřístupněných chodeb. Typické pro tyto jeskyně je tvar chodeb, ten je velmi podobný srdíčku. A proto tyto jeskyně mají ve znaku právě srdce. Jedno prvenství však tyto jeskyně ulovily. Jsou to jeskyně, které člověk objevil nejdříve v celé Evropě. Absolvujeme 25 minut trvající výklad a vyfotografujeme opět pár fotek. No a teď již domů. Je 6 hodin večer a večeře čeká. Po večeři ještě jedno pivko, stáhnout fotky a rychle do hajan, ať jsme na zítra svěží…

Třetí den

Ráno vstáváme opět v 7 hodin. Sice se nám z postele moc nechce, ale co se dá dělat. Snídaně je i tentokrát dobrá. Po snídani vyrážím, tentokrát sám, na nejvyšší horu Jeseníků – na Praděd. Zvolil jsem cestu z Karlovy Studánky po žluté turistické značce údolím Bílé Opavy na chatu Barborka. Odtud na Praděd a z Pradědu přes Ovčárnu zpět do Karlovy Studánky.

Auto nechávám na parkovišti u vyhořelého hotelu Hubert. Parkovné je nekřesťanské – 70 Kč se mi zdá opravdu dost. Ale to již vyrážím, po žluté … nejdříve po silnici, ale záhy zahýbá cesta doleva nahoru proti proudu Bílé Opavy. Hned na začátku je pár menších vodopádků. Nemusíte mít ale strach, těch větších si užijete do sytosti. Cesta vede lesem prozatím po rovné cestě. Údolí Bílé Opavy je opravdu nádherné. Cesta vytrvale stoupá, až se dostaneme do oblasti, kde v roce 2004 řádil orkán. Krajina je tím značně poznamenaná. Všude vyvrácené a polámané stromy ležící jak přes říčku, tak přes stezku, po které jdu. Stromy nebyly naschvál odklizeny, aby zde byly jako dokument toho, co orkán napáchal. Vytrvale stoupám, a to už se dostávám do oblasti největších vodopádů. Voda se zde vrhá z výšky až 15 metrů a i já musím překonávat převýšení. Turistická stezka zde skoro zaniká. Lezu po strmých skalách, po nichž stéká proudem voda, říčku několikrát překračuji po mostech sbitých ze dvou klád i po pouhých lávkách. Cesta je zkrátka dost náročná, ale mně se velmi líbí. Vytrvale stoupá, až nakonec vyústí dlouhým schodištěm z klád na rozcestí, kde se stýká s modrou turistickou značkou.

Od rozcestníku jdu po modré značce směrem k horské chatě Barborka. Další možností je jít po žluté k Ovčárně, ale modrá je výhodnější, protože chci dojít až na Praděd. K Barborce je to již kousek, zhruba 2 km. Dávám si pivečko, zakupuji pohled a turistickou známku a hurá na Praděd. Cesta k Pradědu teď vede již po asfaltové silničce, vytrvale stoupá a svah zdolává několikerými zatáčkami. Po cestě vyvěrá pramen čisté a chladivé vody, plním láhev od aquily a pokračuji nahoru. Těsně pod vrcholem již rostou jen zakrslé stromky, nebo tam zůstaly jen pahýly stromů zničené větrem a mrazem.

Praděd je majestátní a z dálky viditelný. Betonová základní růžice a nad ní se vypíná věž s vyhlídkou a televizními a GSM vysílači Nejdříve jdu do restaurace, je stylově a vkusně zařízená. Zde si dávám k obědu plněné knedlíky se zelím a opět pivečko. Potom jdu do stánku koupit pár pohledů a turistickou známku. Chci si také koupit lístek na vyhlídku, ale mám smůlu, zrovna dnes se opravuje výtah na věž. Obejdu celý vysílač a pak pomalu začnu sestupovat zpět. Míjím Barborku a po zelené mířím k horské chatě Ovčárna. Zde si dávám kafe a opět kupuji turistickou známku a pohled. Ještě foto a pak dumám, kudy nazpět k autu. Máte vlastně 3 možnosti – po žluté zpět stejnou cestou údolím Bílé Opavy, po modré, která jde nad údolím a člověk tak nemusí zdolávat těžký terén, nebo po zelené, která vede z části po silnici rovnou dolů a posléze uhýbá lesem přímo k Hubertovi, kde mám auto.

Zvolil jsem trasu zelenou hlavně díky snadnosti, to jsem ale udělal chybu. Po asfaltu se jde velmi špatně a cesta pořád klesá, takže monotónní styl chůze člověka velmi unaví. Navíc v místě, kde jsem měl uhnout do lesa a zkrátit si tak cestu, jsem neuhnul – prostě jsem tu šipku přehlédl. Sejdu tak celou cestu dolů po asfaltce až k hotelu Hvězda. Odtud je to sice jen 1,5 km k parkovišti, ale po chůzi po asfaltu mám nohy již značně citlivé a jde se tedy špatně. Nakonec se zdárně dobelhám k autu a už jedu do našeho hotelu. Celkem jsem ušel asi 24 km a cesta mi trvala 7 hodin včetně přestávek.

Použité vybavení: Digitální zrcadlovka Nikon D50 s objektivy Sigma 10-20mm, Nikkor 18-70mm a 70-300mm VR, blesk Nikon SB600, fotobatoh Tamrac Adventure 7.