Jeseníky, okolím Pradědu

Klasický výlet, z jiné strany přes Švýcárnu na Praděd a do Karlovy Studánky

Historie – Praděd

Se svou výškou 1491 metrů nad mořem je nejvyšší horou Hrubého Jeseníku a Moravy vůbec. Také je zde nejdrsnější počasí, průměrná roční teplota zde nepřevýší 1°C. Vrchol skýtá ideální kruhový rozhled, za dobré viditelnosti lze spatřit Krkonoše, Vysoké Tatry a řadu dalších pohoří. Původně zde stála kamenná rozhledna, postavená v letech 1903 až 1912 “Moravskoslezským sudetským horským a turistickým spolkem”. Věž měla tvar románské hradní hlásky. Jmenovala se Strážní věž, v přízemí byla restaurace, celková výška čítala slušných 32 metrů. Za druhé světové války k ní přibyla meteorologická stanice a Poštovní chata. Po válce bylo vše ponecháno svému osudu a rozhledna chátrala. Musela být uzavřena a nakonec se v roce 1959 zřítila. V letech 1970 až 1980 zde byla vybudována megalomanská konstrukce televizní věže, meteorologické stanice a restaurace. Její silueta se od té doby stala symbolem vrcholu nejvyšší moravské hory.

A jdeme šlapat

Vidly, penzion, podél kterého půjdete, za lesem nad ním je skrytá kaplička

Začátek cesty bude v malé obci s netypickým názvem – Vidly. Jestli sem přijedete autobusem nebo vlastním autem je lhostejné, počítejte však s tím, že cesta zpátky z Karlovy Studánky je po silnici a je zatraceně dlouhá. Vidly, to je pár stavení kolem křižovatky silnic mezi Karlovou Studánkou, Vrbna pod Pradědem a Videlským sedlem. A také pohledu skrytá celodřevěná kaplička, schovaná za menším výběžkem lesa přímo nad křižovatkou. Loňské léto tady probíhala řada prací, díky nimž je nejen kaplička, ale i přístup k ní více než pohodový. A všechny konstrukce (schody, zábradlí) jsou dřevěné, takže do letošního léta již ztmavnou a zapadnou do celkového koloritu místa.

Dřevěná kaplička

Po prohlídce kaple vyrazíte po modré značce podél toku Střední Opavy, počáteční úsek je vedený po asfaltové silnici. Sama o sobě je to krásná cesta, Opava se tu už stává spíše říčkou a nabízí spoustu příjemných zákoutí. Takže cesta také může vypadat tak, že půjdete potokem se stativem přes rameno a ostatní budou z cesty sledovat to zajímavé divadlo. Jinak těsně po ránu se nachází skoro celá cesta včetně toku řeky v hlubokém stínu, takže pokud nebudete mít stativ, nic nevyfotíte.

My jsme navíc při tomhle výletu měli zvláštní počasí. Na obloze byly v pásech rozdělené mraky, vytvářely zvláštní vějíř pruhů otevřený přes celý obzor. Do toho se pak každou chvíli střídalo sluníčko se stínem. Než jsme se dostali výš, mraky se začaly rozplývat, takže jsme vlastně ani nemohli vidět celou jejich krásu najednou. A ten seník (viz obrázek), kolem kterého mířilo naše putování, prostě nešlo nevyfotit.

Ten seník spolu s oblohou přímo sváděl ke zvěčnění

Asfalt po chvíli – na soutoku dvou potoků – skončí, nabídne se poslední místo na kloudnou fotografii krajiny s vodní peřejí a dál už budete procházet lesem nebo hřebenovými porosty trávy a kleče. Značka pokračuje podél pravého potůčku po úzké kamenné pěšince, ta se zpočátku drží vody, po pár stovkách metrů začne prudce v řadě serpentin stoupat na Kamzičí vrch. Poměrně rychle se dostanete od výrazných stop civilizace do horských travin, pěšina se změní v uzoučkou klikatou cestičku traverzující stále prudší svah. Zadýcháte se a zapotíte, a i když si myslíte, že ten svah „vytáhnete“ na jeden zátah, nedělejte to. Jen se párkrát zastavte, otočte a pokochejte výhledem. Jen malinko ho bude kazit vrchní část vysílače na Pradědu, vyčnívající nad hřebeny.

Prudká cestička úbočím kamzičího vrchu

Jeseníky mají z jednoho důvodu mé sympatie. Za prvé, nejsou zde všude rozsety chaty jako v českých horách. Za druhé, místní dřevěné přístřešky postavené při cestách jsou funkční a opravdu poskytují úkryt před případnou nepohodou. Na jiných horách byly totiž podobné konstrukce pravděpodobně vyvinuty konstruktéry, které v té chvíli nejspíš drželi pod krkem ekologové, a tak jsou zcela nepraktické až nefunkční. Nic ve zlém, ale i takovéto maličkosti rozhodují o tom, jestli jsem návštěvník přijede někdy příště znovu.

Pod Jiřího chatou

Když skončí první úsek v kopci, půjdete kousek po lesní cestě, než z ní opět odbočí drobná kamenitá pěšinka vzhůru. Po ní dojdete až k okraji lesa, k nejspíše lovecké Jiřího chatě. Tady se vzhled lesa změní, vypadá jako prales částečně kombinovaný s vysokohorským rašeliništěm. Cesta vede po vrstevnici až k rozcestí se žlutou, na něm se dáte nahoru do kopce, až dojdete na vrchol hřebene a uvidíte nalevo vrchol Pradědu. Porost se změní z lesa na klasickou kleč, porostlou spoustou lišejníků. Po překonání vrcholového hřebenu je to už kousek na Švýcárnu, ta je v dnešní době nejstarší chatou v Hrubém Jeseníku.

Další cesta bude opakem té za námi, je vyasfaltovaná a nejen na vrchol Pradědu. Je to oběť nedostatku chat na vrcholovém hřebeni. Tahle malá chata je turisticky totálně přetížená a k tomu ještě potřebuje odpovídající zásobování.

Švýcárna je osamoceným stavením na celém hřebeni, je cílovým místem většiny turistů, kteří na hřebeny v létě či zimě vyrazí. Ze Švýcárny je vidět nejvyšší bod naší cesty, televizní vysílač na Pradědu, v plné kráse. Asfaltka vede po hřebeni pod Praděd, kde na něj jde odbočka, silnice sama pokračuje na Ovčárnu a z ní až dolů do Karlovy Studánky. Sama poskytuje spoustu výhledů na hřebeny hor s nepřehlédnutelnou vodní přečerpávací elektrárnou na vrcholu Mravenečníku. Chvíli půjdete lesem, chvíli horskou loukou, ale stále po asfaltu.

Nevím, jak dalece chcete navštívit vrchol Pradědu, osobně si myslím, že na něm není nic ke koukání. Člověku je spíše smutno z obrovské stavby, jejíž celková funkčnost mně osobně uniká. Pokud na vrchol vyrazíte, zpět musíte stejnou cestou. Hustota turistů na tomto úseku cesty je vyšší než na pražském Václaváku. Většina těch svátečních totiž vyjede nahoru autobusem, pak dojde na vršek Pradědu a po krátké pěší cestě autobusem opět sjede zpátky.

Majestátní, trochu přerostlý Praděd

Odsud je pak několik možností, jak pokračovat. Pokud se chcete zbavit asfaltu, sejděte do sedla pod Pradědem a odbočte doleva po modré. Projdete kolem chaty Barborky a pak dál po modré značce nad údolím, nebo po žluté přímo údolím Bílé Opavy. Možná hezčí cesta vede z Ovčárny, tam dojdete po asfaltu a pak odbočíte po žluté doleva z kopce. Projdete až k toku Bílé Opavy, překročíte ho a dál se dá jít po lehčí modré nebo těžší, ale mnohem hezčí žluté.

Další možností, pokud na vás padla lenora či jste s dětmi a ty jsou už příliš unavené, je počkat na Ovčárně na autobus. Ten zde v letních měsících pendluje každou celou hodinu mezi Karlovou Studánkou a Ovčárnou. I když, pokud bych si měl v letním pařáku vybrat, raději sejdu lesem, kde je příjemný chlad a do něj zurčí voda ve všudypřítomných potůčcích. Ona totiž cestovní rychlost autobusu směrem dolů je hodně nízká a teplota uvnitř – díky sluníčku a počtu našlapaných pasažérů – naopak značně vysoká.

A jsme v lázních Karlova Studánka. Jsou známé nejen svými léčebnými účinky, ale také nezaměnitelným vzhledem původních staveb. Dřevěné stavby v kombinaci převažující černé a doplňující bílé jsou zde ve své většině zachovány. Navíc většina nově postavených stavení se sice nedrží původního stavebního materiálu, ale již zmíněný vzhled původních staveb zachovává. Takže pokud se pohybujete v rámci malého místního centra, nenajdete tu žádná architektonická zvěrstva.

Závěrem zbývá, pokud jste přijeli autem, dostat se zpátky do obce Vidly, ať už autobusem nebo stopem. Po silnici je to přece jenom nepříjemná cesta, není až tak krátká a je celá skrytá v lesích. Takže nejsou možné ani výhledy do krajiny.

Fotografováno na FUJI Sensia 100, objektiv CANON 20-35 mm, polarizační filtr. Za asi tmavé snímky se omlouvám, příště se již polepším.