Jizerské hory I. – Černý potok

Tip na výlet k jednomu z nejkrásnějších a fotograficky nejvděčnějších potůčků severu Čech…

Jizerské hory mají v kontextu ČR spoustu superlativů. Jsou nejseverněji položené, mají z našich pohraničních hor nejmenší rozlohu, jsou jedny z nejnižších a nejdeštivějších. Přesto mají kouzlo jako snad žádné jiné u nás. Jizerky se dají při troše dobré vůle přejít za jediný den, přitom ale na své ploše koncentrují kromě hlubokých roklí a vysokých skalních štítů snad vše, na co si vzpomeneme – horské louky a rašeliniště, skalní vyhlídky, potůčky s vodopády, přehrady, listnaté i jehličnaté lesy, ale i fotogenické – nicméně pro ekology nepřijatelné – pahýlové pralesy. Rád bych vás v sérii nepravidelných článků seznámil s pro oko (nejen)fotografa nejatraktivnějšími místy.

První z článků je věnován Černému potoku, tedy potoku, který se objevuje v téměř každé webové fotogalerii, a s trochou nadsázky se u těch nejprofláknutějších míst dají najít stopy od stativů. Nicméně i tady se dají najít zákoutí, která tak okoukaná nejsou, hodně pak také záleží na počasí, za kterého vyrazíte. Ale to až později.

Jak se tam dostat

Černý potok najdeme na severní straně Jizerských hor v oblasti strmých svahů Frýdlantského cimbuří. Pramení pod Černou horou, respektive u rašeliniště Na čihadle (má dva prameny) a na své nedlouhé trati zhruba nějakých 6 kilometrů k ústí do řeky Smědá v obci Bílý potok pod Smrkem překonává převýšení zhruba 600 metrů, přičemž první zhruba kilometr teče víceméně po rovině. Ale jako správní „potůčkáři“ půjdeme proti proudu toku.

Nejlepším výchozím bodem je obec Bílý potok. Pokud přijedete vlakem, pak jděte asi 200 metrů po červené k rozcestí, pak po zelené a ta Vás dovede k potoku. Je to něco málo přes kilometr. Pokud pojedete autem, tak se na již zmíněném rozcestí hned za mostem (je to první most, který v obci Bílý potok přejedete) dejte vpravo a po dvou stech metrů vlevo. Dojedete k malému parkovišťátku, kde silnička končí. Odsud už musíte pěšky. Nicméně těch 500 metrů jistě zvládnete.

Ačkoli Vás k potoku spolehlivě dovede zelená značka, doporučuji se na rozcestí se žlutou vydat rovně po neznačené cestě. Ta vás k potoku po nějakých 200 metrech dovede také, neminete však nádherná zákoutí, která zase tolik turistů nezná.

Odsud budeme pokračovat proti proudu nahoru, čímž se po pár desítkách metrů napojíme na turistickou značenou stezku. Ta sleduje tok potoka ze vzdálenosti asi 15 metrů a potok máte jako na dlani. Po pár minutách se cesta odklání vlevo, aby se kroutila v serpentinách velkým převýšením vzhůru. Nicméně tudy půjdeme až později. Nejdřív je třeba jít slepou cestou k hlavní „atrakci“ potoka, a tím je tzv. Černý vodopád, který se vyskytuje asi v téměř každé publikaci o Jizerkách a vyhnout se mu by byla věčná škoda.

V této nepříliš dlouhé pasáži se bukový les výrazně zhustil a díky úzkému sevření okolních svahů je tato část cesty poměrně dost potemnělá. Má to jednu výhodu – fotit se tu dá prakticky celý den i za jasné oblohy. To už sice neplatí přímo u „hlavního“ vodopádu, kde nám slunce nadělá mezi dvanáctou a zhruba třetí hodinou (v létě) neplechu, za jasného počasí je lepší se tomuto místu v tomto vyhnout a přijít o něco později. Vodopád je asi 5 metrů vysoký a dá se říct, že každý den vypadá jinak. Záleží hodně na stavu vody, to sice platí obecně pro celý tok nejen tohoto potoka, ale na tomto místě rozdíl poznáte asi nejvíc. Vyplatí se vyrazit i době relativního sucha, kdy oceníte romantickou jemnost vodních pramínků stékajících po balvanech, i po výrazných deštích, kdy potokem odtékají kvanta vody z náhorní plošiny a vodopád se projeví divokostí, nad kterou se tají dech.

Tímto vodopádem samozřejmě možnost fotografování Černého potoka nekončí. Pokud chcete jít i nadále podél toku, bude to vyžadovat fyzickou zdatnost a chvilkami budete dokonce muset k chůzi zapojit i ruce. Některá místa jsou velmi obtížně přístupná a za vlhka i nebezpečná, navíc je oblast bučin nad vodopádem národní přírodní rezervací a nabádat ke vstupu vás rozhodně nebudu. Proto doporučuji raději sejít zpět k odbočce a překonat značné prudké stoupání raději po zpevněné kamenité cestě klikatící se vzhůru… Nemusíte ale zoufat, cesta to nebude nudná. Během stoupání si můžete „odběhnout“ na skalní vyhlídku Hajní kostel. Po zhruba 1 až 2 kilometrech a 30 minutách úmorného stoupání přijdete k rozcestí se žlutou stezkou. Tady už jsme opět kousek od potoka, který slyšíme kdesi pod námi. Sejít nějakých dvacet metrů se vyplatí, nachází se tu pro mě osobně asi nejmalebnější zákoutí. Z rozcestí můžeme pokračovat buď nadále po zelené, tzn. podél toku až na rašeliniště Na Čihadle, z fotografického hlediska už ale máme nejzajímavější místa za sebou, nebo se dát po žluté vedoucí k dalším skalním vyhlídkám – Frýdlantskému cimbuří a Poledním kamenům. Jedná se ale o další strmé stoupání. Vyhlídky ani rašeliniště u pramene podrobněji popisovat nebudu, rád bych se jim věnoval v některém z dalších dílů. Článek tedy končí v tomto místě, vy samozřejmě můžete pokračovat dál.

Kdy vyrazit

Fotit Černý potok se dá v jakémkoli ročním období. V zimě se najde spousta detailů, kdy led na kaskádách tvoří neuvěřitelné tvary, na jaře je pak radost pozorovat mladé zelené bukové listí. Z mého pohledu je ale nejlepší podzim. Potok protéká částí oblasti nazvané Jizerskohorské bučiny. Jak známo, bukové listí dokáže získat velmi zajímavé barvy. Dá se říct, že druhá polovina října se pro návštěvu přímo vybízí. Neváhejte, ten nejlepší podzim trvá jen asi dva týdny!

Potok je situován na severním svahu, který je navíc poměrně dost příkrý. V létě je slunce vysoko a může nám tak focení komplikovat, na podzim a hlavně v zimě nám ale prakticky nevadí. Na mnohá místa se do jara paprsky nedostanou vůbec, dá se tedy s určitými omezeními fotit i za jasného dne. Doporučuji toto místo navštívit jak za letního sucha, tak i v období silnějších dešťů. Atmosféra potoka se dramaticky změní, je možné, že některá místa ani nepoznáte.

Co s sebou

Ve svém batohu nosím ohniska 20, 28 a 50mm (na kinofilm) a využívám všechna tři. Jste-li vyznavači detailů, určitě neopomeňte vzít i nějaké to delší sklo, už jsem zde fotil i s 300 mm. To platí hlavně v zimně při focení ledíků. Kvalitní stativ je samozřejmostí, pravděpodobně ho budete stavět i do proudu. Filtr polarizační je nutností, za jasného dne doporučuju i kvalitní ND filtr. Fotit budeme v uzavřené krajině, přechodové filtry si vemte dle uvážení, já je na negativ tady ještě nepoužil. Film se hodí černobílý i barevný, každopádně s nižší citlivostí. Přikláním se spíš k negativu nebo barevně méně saturovanému diapozitivu. Osobně nemám proti Velvii vůbec nic, ale spíš bych si ji šetřil na jiné motivy. Kromě fotovýbavy bych zvážil i nějaké sandály, ať se nebojíte namočení bot, případně gumáky, stojíte-li rádi ve vodě a bojíte se omrzlin.