John Freeman je ve Velké Británii známý jako špičkový fotograf, spolupracující s celou řadou vydavatelství a redakcí. Ze své dlouhé a bohaté kariéry fotografa vytěžil i tuto publikaci, kterou v ČR vydalo nakladatelství Rebo Productions roku 1998 (anglický originál vyšel v roce 1993).
Kniha je rozdělena na čtyři rozsáhlé kapitoly, které jsou doplněny poznámkami a rejstříkem na konci knihy. První oddíl má název “Začínáme” a čtenář v něm najde “klasiku” – typy fotoaparátů s jejich výhodami a nevýhodami, popis celé škály objektivů a příslušenství. Velká pozornost je věnována uskladnění negativů a diapozitivů a posléze i jednotlivým typům a formátům filmu. Další pokračování této kapitoly je poněkud chaotické – na podkapitolu o zpracování filmu navazuje text o vlivu clony a času, pak text o správné volbě kompozice a expozice. Chyba není v samotném obsahu, ale v uspořádání podkapitol – napřed se přece fotografuje a pak teprve zpracovává…! Dále následují pasáže zabývající se používáním zábleskových zařízení, širokoúhlých objektivů, teleobjektivů apod.. Všechny teorie jsou bohatě ilustrovány snímky, které velice dobře korespondují s textem.
Druhý oddíl má všeříkající název “Fotografujeme na cestách”. Kapitola velmi prakticky začíná výčtem nutného a možného vybavení, které je nutné resp. možné vzít s sebou. V podstatě je tato kapitola zaměřena především na fotografování krajiny a auto se velmi pečlivě věnuje rozboru nejrůznějších světelných podmínek, vlivu filtrů, volbě stanoviště a speciální oddíl si “vysloužila” černobílá fotografie se všemi specifiky. Detailně se jednotlivé součásti kapitoly zabývají technikou snímků vodních ploch, oblohy nebo využití odrazů, pozornost je věnována i snímkům architektury a snímkům lidí. V tomto případě jde spíš o reportážní fotografie, na nichž lidské tváře dokreslují celkové prostředí. Podkapitoly věnované rostlinám, zvířatům, zátiší, reportáži a obrazovým seriálům jsou opět dosti neorganicky řazeny; knize by prospělo více kapitol menšího rozsahu, aby se čtenář mohl lépe orientovat.
Další kapitola s názvem “Fotografujeme lidi” je věnována portrétu, ovšem v dosti netradičním pojetí – detailně jsou popisovány vlivy pozadí, rekvizit, kompozice a dokonce i líčení modelů. Portréty jsou velmi logicky děleny na formální a neformální a dále na ateliérové a exteriérové snímky. Speciální pozornost autor věnuje snímkům dětí od nemluvňat po děti staršího věku, všímá si i techniky pořizování skupinových fotografií. Černobílé snímky mají opět svou vlastní podkapitolu; zde by ale bylo vhodné ji takto uměle neoddělovat, protože zvláště u portrétu je černobílá fotografie rovnocennou (a mnohdy i důležitější) součástí fotografické praxe. Třetí kapitola je asi nejlepší součástí knihy, tato kapitola totiž ukáže čtenáři správnou cestu, pokud se ovšem umí dívat, což už není v silách autora ani jeho díla.
“Zlepšujeme techniku” je poslední kapitolou knihy a její název je poněkud zavádějící – nejde o zlepšování techniky pořizování snímků, jak by se mohlo zdát, ale o techniku ve smyslu vybavení, jakéhosi fotografického hardwaru. Jde tady o používání speciálních druhů filmů, objektivů s korekcí perspektivy, rybího oka, zoomů, makroobjektivů a filtrů. Tyto pasáže by bylo možno řadit k jednotlivým předchozím kapitolám, kdyby ovšem vzrostl jejich počet a bylo změněno uspořádání – texty totiž téměř nic nespojuje. V samém závěru autor popisuje abstraktní záběry, koláže, složené obrazy a zcela nahodile sem řadí i snímky zátiší a zvířat, při nichž čtenáře napadá cosi o pěsti a oku…
Výsledný verdikt je tento: Freemanova kniha nemá žádné vážné nedostatky ve vlastním obsahu, ale špatným a mnohdy nahodilým řazením kapitol čtenářovi téměř systematicky ztěžuje orientaci a tento fakt má za následek nepochopení nebo přehlédnutí důležitých informací. V knize lze najít (skoro) vše, ale víc než jinde zde platí, že ten, kdo hledá, najde.
