Joshua Tree

Je to strom nebo není? Nejlepší příležitost udělat si vlastní úsudek máte ve stejnojmenném národním parku v Kalifornii.

Joshua tree

Joshua Tree. Yucca brevifolia. Juka krátkolistá. Rostlina značně nezvyklá, nepodobná stromům, jak je známe z našich lesů a zahrad. Dokonce ani letokruhy nemá, aby se dalo zjistit, jak je vlastně stará. Člověk však musí mít ve všem jasno a stáří stromu je pro něj informace životně důležitá. I strávil proto čas měřením a zjistil, že to dělá zhruba palec přírustku ročně. A je to. Máš šest metrů? Dvě stě čtyřicet let. To jsem si oddechl.

Zpočátku to vypadá jako juka co máte za oknem v květináči. Roste si přímočaře nahoru. A pak si jednou vykvete nebo ji zlovolný hmyz připraví o špičku – a ejhle, vyrazí boční výhon. Prý libovolným směrem. A to se opakuje víckrát a máte tu podivný rozcuchaný stromek, jehož ručky jsou rozhozené všemi směry. No a teď si představte následující situaci: Vozy osadníků kodrcají pouští. Mají za sebou dalekou cestu z osad u Velkého solného jezera, kola poskakují po nerovném povrchu, děti už ani nebrečí a je to dávno co ženy přestaly reptat. Nálada nic moc. Alespoň že ti Indiáni jim dávají pokoj. Vůdce karavany sedí zadumán s opratěmi v rukou a přemýšlí, jak karavaně zvednout náladu. Samozřejmě že byla kratší cesta.

Jenže přes Sierru Nevadu se nedá s vozem ani s dětmi. A když ji chcete objet z jihu, postaví se vám do cesty Údolí smrti, místo, kde jedete celý den a hory na druhé straně se vám nepřiblíží ani o kousek. A tak jeli ještě víc na jih. Všude poušť, vody málo, cesta se protahuje.

A jak tak sedí v chmurných myšlenkách, mraky se roztrhnou a paprsky zapadajícího slunce ozáří postavu nadlidského vzrůstu s rukama zdviženýma v žehnajícím gestu: Hle, to Jozua nás vítá do země zaslíbené! Mezi osadníky to zašumí: Zázrak! Unavené oči se rozhlédnou a zjistí, že postava není sama. Támhle je další. A ještě jedna. Vtom se za vůdcem karavany rozhrne plachta a ozve se hádavý ženský hlas: “To už tě to zas bere, Joshi? Dyk to jsou obyčejný stromy! Koukej radši na cestu, je to tu samej výmol a kámen a děti sebou vzadu házej jak nudle v bandě!” A kouzlo je pryč. Ještě večer, u ohně ze dřeva těchto “nejodpudivějších reprezentantů rostlinné říše” (jak je komentoval jeden z pozdějších návštěvníků tohoto kraje) padne pár vtipů na téma “Jozuův strom”. A tohle jméno téhle podivné rostině, které by laik jen stěží hádal příbuzenství s lilií, už zůstane. Jozuův strom.

Ale on neroste jen tak někde. Pokud ho chcete vidět, musíte na jihozápad Spojených států, do Mohavské pouště. Ta je charakteristická také tím, že se rozkládá ve vyšších nadmořských výškách, zhruba okolo tisíce metrů. Níž už tyto podivné stromy nerostou.

Oproti mormonským osadníkům jsem byl v nesporné výhodě. Nemusel jsem se kodrcat dlouhé týdny krytým vozem a mohl jsem si dovolit ten přepych vypravit se do místa kde tyto stromy rostou jen proto, abych je viděl. Navíc jsem byl vybaven mapou a vědomostí, že americká vláda zřídila v místě hojného výskytu těchto stromů národní park.

Větrné elektrárny

Řídký provoz nedělního dopoledne nechal dálnice skrz Los Angeles průjezdné a tak jsem brzy mířil na východ od pobřeží Pacifiku. Kolem dálnice č.10 se míhaly domky, sklady, ohrady a skladiště měst losangeleské aglomerace.
Za San Bernardinem konečně začaly řídnout. K silnici se přiblížila železnice a údolí se zužovalo. Projel jsem prudkou přeháňkou. Naštěstí i můj vůz byl krytý, a to dobře, takže jsem si seděl pěkně v suchu. Stěrače bojovaly s přívaly vody, kterou mi na přední sklo házela kola kamionů. Přes stěnu deště jsem zahlédl postavy, mávající mi z okolních kopců. Konečně se viditelnost zlepšila a já jsem rozpoznal detaily: do kraje pouštního lesa mě vítaly lopatky větrných elektráren. Byly jich tady, ve větrné průrvě, stovky. Tyčily se v několika řadách vlevo na výběžku San Bernardino mountains, pokrývaly dno údolí, ale dál na jih do příkrého svahu San Jacinta si netroufly. Zastavil jsem na parkovišti, otevřel dveře auta a vzápětí jsem měl co dělat, aby mi je vítr nevyrval z ruky. Fotografovat v tomto větru se dalo jen těžko. Vítr se mnou cloumal a tak jsem hledal stanoviště podle toho, kde jsem mohl využít pevnou oporu. Přes zasněžený vrchol San Jacinta se hnaly mraky a zakrývaly pohled na tuto domiantu čnící nad Palm Springs. Blížila se opět přeháňka.

Hidden Valley

Na druhé straně mělkého průsmyku jsem odbočil po dvaašedesátce doleva na Morongo Valley. Vítr cloumající autem činil rychlejší jízdu nebezpečnou. Silnice vytrvale stoupala, zařízla se do úzkého kaňonu a nakonec mě vyvedla na náhorní planinu.

Hidden Valley

Projel jsem městečko Yucca Valley a za chvíli tu bylo Joshua Tree, ve kterém odbočuje silnice do národního parku. Zaplatil jsem za vjezd a pokračoval jsem dál po vzhůru stoupající asfaltce honosně nazývané Park Boulevard. A už tu byly. Na kamenitých pláních táhnoucích se k úpatí kopců z tmavé ruly, které jako by rozdrtila rána kyje nějakého obra, rozprostíral se háj Jozuových stromů. Tedy háj. V našich poměrech bychom řekli sem tam nějaký strom, ale nezapomínejte, že tady jsme na poušti. Podrost tvořily nízké šedomodré keříky a řídká suchá tráva s tuhými listy. Kromě juky krátkolisté tu roste i její příbuzná juka mohavská, která má delší listy, je nižšího vzrůstu a nevětví se.

Takhle juka kvete

Pohled z Keys view

Pokračoval jsem dál a na rozcestí jsem zahnul na slepou odbočku na Keys View. Říká se, že za jasného dne je odtud vidět až do Mexika. Dnes ale jasný den nebyl.

Silný vítr stále hnal po obloze mokré mraky, vzduch byl plný vodních par a viditelnost, v suchých pouštních oblastech daleko od smogu měst obvykle několik desítek kilometrů, byla ta tam. Prostě obvyklý zamlžený rozhled a v dáli spíše tušené než viděné jezero Salton Sea, na půl cestě k Mexicali. Tedy nic moc. Ale přesto byla zajížďka přínosná: viděl jsem juku krátkolistou v květu. Několik stromů cestou ke Keys View bylo ozdobeno smetanově bílými hrozny květů velmi podobnými těm, které můžete občas vidět na jukách rostoucích v zahrádkách u nás.

Kraj monzogranitových skal – v okolí kempu Jumbo Rocks

Na tento výlet se mi podařilo utrhnout jen jeden den, ráno jsem vyrazil dost pozdě a čas letěl. Bylo jasné, že na pěší pouť k některé z oáz, několikahodinový výlet ke starým opuštěným zlatým dolům, na farmu Billa Keyse nebo i jen na zajížďku do vzdálenějších oblastí
parku, tak, kde končí mohavská poušť s jukami a začíná Sonora s mnoha druhy kaktusů, nemám dnes nárok. Tak tedy alespoň zajet ke kempu Jumbo Rocks, který je populárním zejména u horolezců. Kromě zvětralé ruly (a s vyjímkou černého bazaltu kopce Malapai Hill) je další převládající horninou v oblasti parku monzogranit.

Kaktus ocotilo

Žíly této žlutavé horniny na mnoha místech vystoupily na povrch, kde byly vymodelovány větrem a vodou do příjemných oblých tvarů. I když nejste horolezci, je příjemné bloudit zde mezi skalami, ke rostou pokřivené jalovce, kaktusy cholla a kvetou pouštní rostliny, a objevovat ve skalních tvarech lidské i zvířecí hlavy, tuleně, melouny či četné sloní zadky.

Kaktus cholla

A jak zapadající slunce prosvitne mezi mraky, skály se rázem zabarví do růžova a oranžova a potom do červena a to je znamení, že den pomalu končí a je na čase balit. Ochladilo se a od západu se roztahovala po obloze černá deka mraků. Začalo pršet. Takže žádný kýčovitý západ slunce a už vůbec ne noční focení hvězdných drah na pozadí pitoreskních stromů. Složil jsem stativ a vrátil jsem se ke svému krytému vozu. Čekaly mě nějaké čtyři hodiny noční jízdy na kalifornské pobřeží.

A to jsem ani nezahlédl kojota (coyote – pokud chcete vypadat zasvěceně, čtěte kajodý), prý nejběžnější zdejší zvíře. A jen na okamžik se v čase oběda na keříku vedle mne mihla zemní veverka. A tarantule, které se v létě po silnici jen hemží, byly spolu s další pouštní filmovou rekvizitou, chřestýši, ještě zalezlé. Vlastně výčet toho, co by se dalo v tomto parku a jeho nejbližším okolí vidět, by byl o hodně delší. Ať již by se jednalo o důkaz posunu kontinentálních desek – roztrženou a o několik metrů posunutou silnici, další představitele pouštní zvířeny, ptáků a rostlinstva nebo pozůstatky činnosti těch, kdo tuto krajinu měli za svůj domov.

Co jsem tentokrát neviděl:
Zemní veverka	Tarantule	Kojot