Kavkaz 2

V druhém, závěrečném dílu putování po Kavkazu se pokusíme vystoupit na jeho nejvyšší vrchol, dávno vyhaslou sopku Elbrus.

Užíváme volného dne, je krásné počasí, ideální možnost vyprat a usušit prádlo a dokoupit zásoby. Odpoledne jdeme do vedlejší vesničky Tegenekli na prohlídku muzea alpinismu. Nedá se nic dělat, ale nakonec si stejně každý pamatuje nejvíce na obraz Putina v lyžařské kombinéze v téměř životní velikosti. Během dne postupně přichází zbytek naší výpravy, který zůstal přes noc v dolině Irik. Večer je breefing, kde domlouváme další program. Hlavní hřeb je tu, zítra ráno odcházíme pokusit se o výstup na Elbrus.

Azau, poslední civilizace pod Elbrusem

První mezistanice lanovky

Pohled od Miru na baksanské údolí

Ani není potřeba otevírat stan a je jasné, že na Elbrus se dnes nepůjde. Prší. Vedoucí výpravy navrhuje vyčkat do jedenácti hodin. Mezitím přestalo pršet a padá rozhodnutí přesunout pokus o Elbrus na jindy a vyrazit na trek po údolích Adul-Su, Zeljonaja Gastinica a Adyr-Su. Několik nás nesouhlasí, na Kavkazu nám zbývá poslední týden a nechat si na Elbrus poslední tři dny je příliš závislé na počasí. Nakonec vzniká desetičlenná skupina “rebelů”, jak nás nazvali, dva kluci z Vrchlabí, čtyři Slováci a naše čtyřčlenná skupina “mediků”. Zítra chceme odejít na Elbrus i v tomto počasí, ale zase nechceme nijak riskovat. Utáboříme se na Prijutu 11 a tam budeme čekat na lepší počasí, za každou cenu nahoru nepůjdeme. V poledne odcházejí ostatní včetně všech průvodců na trek, my zůstáváme v kempu. Využívám tak další den volna a jdu hledat poštu a dokoupit jídlo, hlavně čokoládu a sušenky, které teď budou tvořit hlavní stravu. Zkouším navázat spojení domů a přes dva kamarády meteorology zjistit alespoň přibližnou předpověď počasí. Ozývají se oba, ale nakonec nevíme stejně nic, podle jedné předpovědi má několik dalších dnů trvat slunečné počasí, podle druhé půjde fronta a počasí bude špatné. Můžeme si hodit korunou, vlastně rublem, kurz je skoro přesně 1:1. Domlouváme se s naším řidičem, že nás ráno zaveze pod Elbrus do Azau. Večer přichází bouřka a velká průtrž.

Barel hotel, možnost ubytování u konečné lanovky

Budování záhrabů

Prijut 11, poslední vlídná tvář počasí

Střecha skladu, kde jsme měli přes noc věci, se ukázala jako ne příliš kvalitní. Vše co bylo na zemi, nebo leželo nezakryté na stole, je mokré. Batoh jsem náhodou uchránil, ale jednu botu mám po okraj plnou vody. Nemilá představa, že v těchto botách půjdu za několik hodin po sněhu. Do odjezdu zbývají tři hodiny, sháním noviny a zkouším dosušit co jde. V jedenáct nasedáme do autobusu a odjíždíme. Azau je ve výšce 2356 m.n.m. poslední výspa civilizace pod Elbrusem. Několik hospůdek, trh a výchozí stanice lanovky. Na trhu je možné koupit leccos, pletené zboží, ovčí kůže, nože, je ovšem problém sehnat chleba. Tři bochníky nakonec máme, ale asi jsme vykoupili celé Azau. Z jedné hospůdky telefonicky hlásíme na horskou službu do Těrskolu, že jdeme nahoru, dostáváme číslo a do 21.7. musíme nahlásit, že jsme dole. Počasí na výstup zatím nevypadá, volíme volné tempo. Dnes chceme dojít jen na Mir, druhou mezistanici lanovky. Rozdělujeme se, část jede lanovkou, zbytek chceme zkusit pokořit Elbrus pěšky od jeho úpatí. První úsek cesty není nijak náročný, vede po sjezdovce. Na první mezistanici lanovky využívám v restauraci poslední možnost pořádného jídla a dávám si poctivou slepičí polévku. Za takovou porci masa by se u nás nemuselo stydět hlavní jídlo. Skupina se opět rozděluje a pěší už jsme jen čtyři. Cesta by opět nebyla náročná, kdybychom neúmyslně neodbočili z cesty do skal. Skupina, co jela lanovkou, zatím domluvila za 150 rublů na osobu spaní na zemi v restauraci na Miru, stany jsme na jednu noc stavět nechtěli. Přes noc s námi zůstává Sergej, mladý příjemný Rus. V restauraci nás zaujalo veliké ohniště, Sergej venku ukazuje na hromadu dřeva a není potřeba dodávat více. Zajímavý zážitek, v 3500 metrech, ve světě věčného sněhu a ledu, sedět kolem ohně a pít šampaňské. Se západem slunce se baksanské údolí pod máni zalévá mlhou a v dálce směrem k Adyl-Su a Zeljone Gastinici je vidět bouřka. Zatím jsme tedy nejhoršímu počasí utekli.

Čekání na počasí

Typické ráno na Elbrusu

Nový Prijut 11

Časně ráno, než do restaurace začnou chodit lidé, balíme a odcházíme. Dnes už lanovkou nejede nikdo, poslední úsek jsou otevřené sedačky a pomohli bychom si jen o 300 výškových metrů. Kus nad konečnou stanicí lanovky stojí zajímavá stavba, barel hotel, možnost ubytování v jakýchsi rourách. Zde mizí i poslední místa bez sněhu, nazouváme mačky a po vyježděné cestě, kudy jezdí rolby, stoupáme k vyhořelé chatě Prijut 11 do výšky 4100 metrů. Hned vedle Prijutu je vhodné místo pro stany. V ruinách chaty nalézáme dvě lopaty, budujeme záhraby a stavíme stany. Odpoledne vyrážíme nalehko na aklimatizační výstup na Pastuchovy skály do 4800 metrů. Nástup vede širokým závětřím mezi dvěma lávovými proudy, ale jakmile trochu vystoupáme, opře se do nás silný vítr a přes zvířený sníh a mlhu není skoro vidět na cestu. V těchto podmínkách nemá cenu pokračovat, otáčíme a vracíme se dolů. Až do večera není co dělat, krátíme si čas zvyšováním a zpevňováním záhrabů a dokonce vedle hloubíme další záhrab, který bude sloužit jako kuchyň. Ještě nanosit zásobu vody, pramen je o něco výše, kde je do ledovce zatlučená trubka, která sbírá odtávající vodu. Spát jdeme brzo a budíky nařizujeme na jednu hodinu v noci. V případě lepšího počasí se pokusíme o výstup.

Ledopády na Elbrusu

Podvečerní pohled na Elbrus

Svítání

Venku zuří v plné síle bouřka a sněží, dnes tedy opět nikam nejdeme a můžeme klidně spát. Vlastně ani to nemůžeme, občas je potřeba vstát a oklepat z plachty sníh, aby do stanu mohl vzduch. Ráno zjišťujeme, že přes noc napadlo dvacet centimetrů nového sněhu. Odklízíme sníh kolem stanů a máme alespoň materiál na zpevnění záhrabů. Podobně jako včera se pokoušíme o výstup na Pastuchovy skály. Dostáváme se o trochu výš, než včera, ale opět narážíme na silný vítr a sníh a tentokrát i ledové krystalky. Když stopy, které vyšlapeme, okamžitě zafoukává vítr, obracíme se a jdeme zpátky. Odpoledne za námi přichází náš průvodce Ivan s několika dalšími lidmi a stanové městečko roste, sousedíme s Ukrajinci. Ivan více než pokus o vrchol má jinou povinnost, připevnit na skalku nad torzem Prijutu cedulku se jmény čtyř Čechů, pro které se Elbrus stal loni osudný. Počasí nejeví známky změny k lepšímu, když jdu večer po hraně lávového proudu pro vodu, vítr je tak silný, že se sotva držím vzpřímeně. I když tomu nevěříme, jsme nachystaní na pokus o výstup.

Hřeben Kavkazu v prvních ranních paprscích, vlevo Ušba, v pravo Donguz-Orun a Nakra-Tau

Stín Elbrusu

Prijut 11 od Pastuchových skal

Situace je stejná jako včera, venku zuří sněhová bouře, plachtu stanu je potřeba oklepávat mnohem častěji. Tentokrát během noci připadlo kolem půl metru čerstvého sněhu. Odhrabujeme stany, pak přešlapujeme venku a přemýšlíme, co dál. Zítra je poslední možnost pokusu o vrchol a počasí je den ode dne horší, teď je mlha a neustále sněží. Když jsme skoro rozhodnutí sbalit stany a ještě dnes odejít dolů, přestává náhle sněžit, mlha ustupuje a v dálce na obzoru se objevuje úzký proužek modré oblohy! Stanové městečko ovládá vlna nadšení a všichni víme, že do zítřka ještě vydržíme. S našimi sousedy Ukrajinci se strhává koulovačka o vlajky, protože naši nemáme, tvoříme se Slováky koalici proti Ukrajině. Je zajímavé, jak se člověk v této výšce rychle vysílí, stačilo pár rychlých pohybů, hodit několik koulí a hned jsem byl, neschopen dalšího pohybu, pro protistranu snadným cílem. Navazujeme spojení do kempu a dáváme zprávu o počasí. Kupodivu i v této výšce je signál. Během dne pak postupně přichází i zbytek naší skupiny. Konečně je možnost výstupu na Pastuchovy skály, ale nějak se nám nechce, odchází jen několik lidí zkusit pokořit pětitisícovou hranici. Ostatní sušíme věci, poleháváme na karimatkách, opalujeme se a prohlížíme si Elbrus, který je konečně vidět v celé kráse – západní vrchol vysoký 5642 metrů, sedlo, východní, o dvacet metrů nižší vrchol, Pastuchovy skály, vše jako na dlani. Kdepak je asi místo, kde podle pověsti nechal Zeus přikovat Prométhea ke skále? Že opalování na ledovci v čtyřtisícové výšce nebyl dobrý nápad poznáváme večer, všichni jsme spálení. Počasí se během dne stále lepší a večer je obloha zcela vymetená. Vypadá to, na poslední chvíli ještě dostaneme šanci. Připravujeme si výbavu a vaříme do termosky zásobu čaje, ať se ráno co nejméně zdržujeme. Než jdeme spát, září na obloze několik hvězd a lze předpokládat, že v noci bude velká zima, proto co jde si beru do spacáku, hlavně vodu a boty, aby nezmrzly.

Štíty Kavkazu utopené v mracích

Svah Elbrusu v ranním slunci

Vstáváme v jednu hodinu v noci, teplota ve stanu je pět stupňů pod nulou. Venku, od obzoru k obzoru, je čistá, temně černá obloha plná hvězd. Jdeme na to! Tělo se jen neochotně dává do pohybu a ve stanu se navzájem pleteme. Rychle se obléknout, termosku s čajem, mačky, cepín, čelovku, batohy máme sbalené od večera a ve třičtvrtě na dvě vyrážíme ve čtyřčlenné skupince k vrcholu. Před sebou, pro nás v tuto chvíli už vysoko ve svahu, vidíme několik blikajících světýlek. Čelovky těch, co už před nějakou dobou vyrazili před námi. Ale kdo to je nevíme, vzhledem k počasí jdou nahoru všichni, kdo zrovna jsou na Elbrusu. Postupně se naše skupinka roztrhává a každý si jde svým tempem. Zdá se, že vítr téměř nefouká, ale je to tím, že zatím jsem v závětří starého lávového proudu. Jakmile se na začátku stoupání k Pastuchovým skalám prostor otevírá, vítr začíná být znát, ale proti minulým dnům je chůze zatím velice snadná. Za námi je slyšet podivný zvuk a když se ohlédnu, hned vidím odkud pochází. Rolby vezou komerční turisty k Pastuchovým skalám. I tady už velice dobře vědí, co je komerce a co si trh žádá. Stačí si zaplatit a mohl bych se nechat rolbou vyvézt až do sedla. Ani nevím jak a jsem na Pastuchových skalách.

Pohled na Azau z první mezistanice lanovky

Hospůdka v Azau

Tady mi dochází baterie v čelovce, po dvou hodinách v mrazu toho mají dost. Jaká asi může být teplota, patnáct až dvacet stupňů pod nulou? Náhradní baterie mám v kapse, ale nechce se mi sundávat rukavice. Využívám toho, že jsem uprostřed větší skupiny Ukrajinců a jdu v jejich stopách. Pomalu se začíná rýsovat východní obzor, snad už brzy začne svítat. Vítr je na otevřeném prostranství velice nepříjemný, jde se o poznání hůře, několik lidí to už otočilo a jdou dolů. Když jsem těsně pod pětitisícovou hranicí, začíná svítat. Poprvé vytahuji fotoaparát a fotím. Jsem na začátku traverzu do sedla a zkouším jít dále. Ale zastávky na vydýchání, během kterých promrzám do morku kostí, jsou stále častější. Vzdávám to také. Moc bych chtěl nahoru, ale nemá smysl přivézt si omrzliny, nebo jinak riskovat zdraví. Byl to rovný boj, ze kterého vyšla vítězně hora. Ke stanu přicházím kolem sedmé hodiny a jdu dospat. Vzdala nás to většina, nad přírodou zvítězili a na vrcholu stálo jen pět lidí, my ostatní zvítězili alespoň sami nad sebou. V poledne začínáme balit a opouštíme naše městečko, z Miru do Azau jedeme lanovkou. U lanovky doslova útočíme na první hospůdku a po pěti dnech si zase dopřáváme pivo a boršč.

Další chody následují v hospůdce v Elbrusu a poslední v kempu, v podobě berana po místním způsobu. Vařené skopové, ale ještě horší je, že se zapíjí vodou, ve které se maso vařilo. Šašlik je šašlik, ale i toho se naštěstí dočkáme.

Tak zase někdy naviděnou

Tím naše kavkazské putování končí, dnes odjíždíme domů. Na zpáteční cestě ještě zastavujeme v Pjatigorsku, kde můžeme utratit poslední peníze. Dále je to už obehraná písnička, neustálé policejní kontroly, dvanáctihodinové čekání na rusko-ukrajinských hranicích a nudný přejezd Ukrajinou. Musím se přiznat, že mé pocity z Ruska jsou smíšené. Na jedné straně nádherná, neporušená příroda, na druhé straně pocit, že od překročení hranic se každý všemožně snažil, ať už příště do Ruska nejedeme. Ovšem příjemné vzpomínky převažují, rád se na Kavkaz znovu podívám a třeba se i podaří úspěšně zdolat Elbrus.

Na všechny fotografie z Kavkazu byla použita technika: Nikon FM3a, objektivy Nikkor AF 28/2.8D, Nikon E 35/2.5, Nikon E 100/2.8, blesk Nikon SB-27, filtr B+W Skylight KR 1.5, filmy Fuji Velvia 50 a Fuji Provia 100F