Další z naší volné série článků o právních aspektech souvisejících s fotografií se věnuje problematice, v níž mají fotografové snad nejvíce nejasností a otázek: dnes půjde o fotografování lidí.
V předchozím článku jsme se věnovali majetkovým právům autora fotografie, tedy jeho právu snímek užít, rozmnožovat, rozšiřovat nebo poskytovat jiné osobě za úplatu a s tím související právní ochraně. Pozorný čtenář si jistě povšiml možné lukrativnosti sousloví „poskytovat za úplatu“. Limity pořizování a následného „zhodnocování“ fotografií však představují osobnostní práva osob na snímku zachycených a zprvu dobře myšlený podnikatelský plán „Fotka Brzobohatého ze mě udělá brzo bohatého“ se může změnit v povinnost nahradit nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč. Tuto částku musel zaplatit deník Blesk za zveřejnění snímku Tomáše Töpfera na němž „plave, čistí bazén a jak zcela nahý vystupuje z bazénu“ neboť takové fotografie jsou způsobilé zasáhnout do cti a důstojnosti člověka, když zasahují do jeho intimní, privátní sféry a jako takové měly difamující charakter (Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 1 Co 119/2008).
Nejhorší je práce s lidmi
Slávu, věhlas a bohatství je nepochybně možné získat i prostřednictvím fotografie přírody. Z pohledu právních rizik neposkytnutí souhlasu fotografovaného objektu to lze jen doporučit. Nicméně například portrétní fotografie Billyho Kida byla vydražena v roce 2011 za částku 2,3 milionu dolarů a snímek Afgánské dívky s uhrančivým pohledem zajistil Steve McCurrymu nesmrtelnost a zdarma předplatné časopisu National Geographic.
Oproti předchozí právní úpravě čítající sotva sedm paragrafů věnuje ochraně osobnosti nový občanský zákoník celý oddíl šest. Důležitý je § 81 odst. druhý, který příkladmo vyjmenovává, že předmětem ochrany je důstojnost člověka, jeho vážnost, čest a především soukromí. Naše pochybnost o nutnosti získat od fotografovaného povolení rozptyluje § 84, který stanoví, že zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Stejné pravidlo platí při rozšiřování podoby člověka. Souhlas se zachycením podoby člověka a souhlas s jejím šířením bývá udělován současně nebo fotografovaný výslovně svolí k zobrazení své podoby, a to za okolností, z nichž je zřejmé, že toto zobrazení bude též šířeno – pak se uplatní vyvratitelná právní domněnka, že zobrazená osoba svoluje i k rozmnožování a rozšiřování tohoto zobrazení, a to obvyklým způsobem, jak je mohla vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat. Naopak nadužitím uděleného souhlasu je zneužití podobizny v případě zveřejnění fotografie z dovolené v katalogu s tím, že fotografovaná sice dala souhlas s pořízením dané fotografie, avšak ten již nebyl dán k takovémuto použití fotografie (Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 1 Co 223/2007).
Souhlas s fotografováním nemusí být vyjádřen jen na papíře nebo ústně, ale také konkludentně například pózováním na červeném koberci v Cannes nebo účastí na křtu nové kuchařky Ládi Hrušky.
Samotné udělení souhlasu však neznamená následnou bezbřehou možnost užití podobizny nebo obrazového záznamu, neboť souhlas je možné následně odvolat, a to i zcela bezdůvodně. Nicméně § 87 vyvažuje zájmy fotografa, když stanoví, že odvolání souhlasu – který byl udělen na určitou dobu – nemůže jít k tíži osoby, která se důvodně spoléhá, že souhlas odvolán nebude. Fotograf se tak může domáhat náhrady škody, která mu odvoláním svolení vznikla za předpokladu, že odvolání svolení nebylo odůvodněno buď podstatnou změnou okolností (za nichž bylo svolení uděleno), nebo zde neexistoval jiný rozumný a ospravedlnitelný důvod pro toto jednání. Je otázkou, jak budoucí judikatura naloží s pojmem „rozumný a ospravedlnitelný důvod“, když například Anna Polívková by souhlas s focením následně odvolala argumentujíc, že na všech fotografiích má velký nos.
Zpravodajci mezi námi
Úzkostlivější povahy po přečtení předchozích řádků již inzerují své portrétní objektivy v sekci Bazar. Důvodem pro ponechání si těžce nabyté fototechniky je především § 89 občanského zákoníku, který definuje, že podobizna nebo obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství. Tato zákonná licence slouží k zajištění zvláštního veřejného zájmu na rozvoji vědecké a umělecké tvorby, stejně jako zájmu na přístup k pravdivým skutečnostem reálného světa prostřednictvím zpravodajství. Zpravodajská nebo reportážní licence zahrnuje užití fotografie jako díla při zpravodajství bez ohledu na formu či sdělovací prostředek (internet, tisk, televize…). Podmínkou užití díla je, že musí mít tematickou a časovou souvislost s událostí, o které zpravodajství informuje. Nemusíte být mediální magnát, úplně stačí, když máte vlastní blog, kde pravidelně přispíváte, a pořídíte v souvislosti s novým článkem nějakou fotografii, je možné využít bezúplatné zákonné zpravodajské licence, která vás opravňuje fotku bez sankce použít.
Politici nastavte líci
Dle zákona nesmí být zpravodajská licence užita v rozporu s oprávněnými zájmy člověka a je třeba vždy respektovat elementární úctu k důstojnosti člověka. Ještě specifičtější situace nastává, pokud se hovoří o osobách veřejného zájmu. Tyto osoby se dají dělit do dvou skupin. První jsou osoby, které se staly veřejně známé vlastním rozhodnutím (politici, slavní sportovci, herci atd.). U nich obecně platí zásada, že čím je informace pro veřejnost žádanější, tím více se upozaďuje ochrana osobnosti člověka. Druhou skupinu tvoří osoby, které se staly veřejně známé bez vlastního rozhodnutí (obvinění, oběti trestných činů, svědci).
Osobám z první skupiny je poskytnuta nižší míra ochrany osobnostních práv. Plyne to z jejich sociálního statutu, který jim společnost přiznává. K tomuto se názoru přiklání tuzemské soudy i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ČR v roce 2005 judikoval, že „…osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím, a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Soudní ochrana dobrého jména takovýchto veřejně činných osob je i proto realizována v míře menší než ochrana dobrého jména kohokoliv jiného, který má mnohem menší spektrum možností vstoupit do veřejné diskuse než osoba veřejně činná.“ U druhé skupiny osob veřejného zájmu je však nezbytná obezřetnost, kdy jsou jednoznačně upřednostněna osobnostní práva mladistvého před právem veřejnosti na informace.
Naopak u fotografie opilého politika nastupujícího do svého automobilu, který ve své volební kampani prosazoval vyšší sankce za řízení pod vlivem návykových látek, bude upřednostněno právo veřejnosti, která chce vědět, jak tato exponovaná osoba nakládá se svými předvolebními sliby, před právem na ochranu osobnosti. Neznamená to, že pokud je někdo veřejně známou osobou, je možné jej fotit a psát o něm cokoliv, protože se o něj společnost zajímá. Fotografie profesionálního sportovce, opalujícího se u spoluhráče na zahradě, uveřejněna v bulvárním deníku určitě nebude oprávněně zveřejněna, pokud je založena na lži o jeho sexuální orientaci, ale ani pokud by byly u fotografie popsány pravdivé okolnosti. Ústavní soud ČR již v roce 1999 dovodil, že „samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti. To – v kontextu výše uvedených úvah – znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, (1.) jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a (2.) jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.“
Je třeba poznamenat, že mnohdy se fotografové a novináři ženou za senzací a ocitají se pak na hraně nebo za hranou zákona. Stává se však i opačná situace, že uměle vytvořené celebrity na sebe záměrně poutají pozornost a často mají s bulvárními deníky uzavřenou smlouvu, která jim zajišťuje konstantní pozornost médií. V těchto případech se o rozpor se zákonem jednat nemusí, v úvahu přichází porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy.
Život na hraně
Posouzení, jestli již jednáme za hranou nebo jsme pořád v mezích zákona, nemusí být vždy jednoznačné a mnohdy rozhoduje až soud. Ústavní soud ČR se pokusil ve svém nálezu z roku 2000 nastínit klíč k určení mezí, ve kterých je právo na ochranu osobnosti chráněno: „V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.“ Pokud si stále nejste jisti, jestli je vaše fotografie pro reportáž vhodná, je na místě opatrnost a umírněnost. Zejména u veřejně neexponovaných osob je právo na ochranu osobnosti silné a soudy chráněné.
 |
