Jednoho lednového víkendu jsem se po dlouhém roce ocitl na horách. Byla to – jak jinak – akce studentského klubu ŠOK.
Byli jsme v Rokytnici nad Jizerou, spali (či spíše nocovali) v tělocvičně místní základní školy; hlavně se lyžovalo a mluvilo. Toto vše jsou sice nezanedbatelné, nicméně ne úplně podstatné informace.
V neděli odpoledne, chvíli před odjezdem do Prahy, vypuklo tradiční skupinové fotografování, každý se snažil “docvakat” film, aby se již v následujícím týdnu mohl pochlubit svými zdařilými či méně zdařilými snímky (s těmi se ale chlubí málokdo). V rámci všeobecné foto-exploze jsem se kromě jiného nechal vyfotit také s jednou ze studentek, abych – až budu stižen sklerózou – mohl vzpomínat (a nevzpomenout si) na to, kdo že to je a kde jsem to vlastně byl. (Proti zapomínání je dobré popisovat buď přímo snímky, nebo používat alba s popisky.) Jelo se domů.
Po několika málo dnech jsem měl hotové fotografie. Bylo to jako vždy – něco se povedlo, něco míň (a něco vůbec), prostě “osvědčená” metoda pokusu a omylu. Jeden snímek mě ale opravdu nadchl! Je to přímo učebnicový příklad toho, jak nezkušený fotograf “pro oči nevidí”; vnímá pouze hlavní motiv snímku, umístí ho doprostřed (což není vždy ideální) a zmáčkne spoušť. Hotovo. (Expoziční hodnoty i zaostření byly nastaveny od předchozího snímku, který jsem “odcvakl” necelou minutu předtím, tudíž nebylo nutno nic měnit a autora čímkoli zatěžovat.) Že postavám ční z hlavy mohutný strom (že by parohy???), komín a hromosvod a že fotografův stín se stal téměř ústředním motivem a jeden z obličejů je necelý, vidí každý. Kromě autora, protože ten – jsa navíc vylekán pro něj nezvyklým přístrojem (Olympus OM 2000 + Zuiko 35-70 mm), na němž je příliš mnoho nepochopitelných (a dozajista zbytečných!) páček a čudlíků – se sice dívá, ale vlastně příliš neví na co.
Nerad bych, aby tento článek byl chápán jako shazování kohosi, kdo fotografuje kompaktem a není vlastně žádný fotograf, že jde o to, abych se – jsa “zrcadlovkář” – vytahoval na “kompaktáře”. Právě z tohoto důvodu je zde dotyčná osoba popisována jaksi “inkognito”. Nejde o jméno, ale o to, aby se propříště všichni vyhnuli podobným chybám, kterých je v rodinných albech bohužel mnoho a mnoho. Nejde ani o cenu a typ fotoaparátu, nýbrž o to, naučit se dívat a opravdu vidět. To je podstata fotografie a výsada fotografů, pokud to umějí. Lze se to samozřejmě naučit.
Přitom stačilo, aby fotograf nepatrně změnil stanoviště (pouhé dva kroky doprava z jeho pohledu), “natočil” si nás směrem k přístroji a případně poněkud zvětšil ohniskovou vzdálenost. Vznikl by podobný snímek, jaký zde přikládám. Je vyfotografován asi minutu před oním “veledílem” a expoziční hodnoty se vůbec nezměnily, změnily se jen ty dva kroky. Samozřejmě, že beru podstatnou část “viny” na sebe; měl jsem se totiž místo obligátního a nedostatečného “Tady to zmáčkni!” sám podívat přes objektiv a nadirigovat si postavy tak, aby nenastala výše uvedená situace. Uvažoval jsem v typické podvědomé zkratce, jako většina lidí, kteří fotografují často: vidím, změřím, zmáčknu. Že je to ve skutečnosti proces složitější (který se časem přestěhuje do podvědomí), už si opět jasně uvědomuji.
Tato náhoda, která umožnila vzniknout dvěma zcela rozdílným fotografiím na témž místě a v téže době, je vlastně nechtěnou (a o to přesvědčivější) realizací známého pořekadla, že všechno špatné je k něčemu dobré. Každá fotografie je úzce vázána na situaci, v níž vznikla – proto také uvádím ten “veselý příběh z natáčení”. Budiž varováním pro všechny fotografy, sváteční i takříkajíc “všední”. Jsou totiž i snímky, které nahradit či opravit později prostě už nelze a ty dva kroky by vás mohly dlouho mrzet.
 |
 |
Snímky byly zhotoveny manuální zrcadlovkou Olympus OM 2000 s objektivem Zuiko 70 mm f/3,5-4,8 na film Kodak ProFoto 400. Expoziční čas: 1/500s, clona f=8, ohnisko cca 45 mm.
