Výstava proslulé filmařky a fotografky Leni Riefenstahlové, která před nedávnem zemřela v požehnaném věku, je vlastně výstavou naruby: dokládá totiž, že většinu fotografií signovaných jménem „Riefenstahl“ vyfotografoval někdo jiný.
|
Mimořádně pestrý a více než stoletý život Leni Riefenstahlové v sobě koncentruje nejeden paradox německých (ale i evropských) dějin 20. století. Toto období prudkého vzestupu a také nezadržitelného pádu dvou totalitních ideologií – fašismu a komunismu – nějakým způsobem, snad s výjimkou dnešních dětí a teenagerů, ovlivnilo každého z nás. Životní příběh Leni Riefenstahlové připomíná houpačku: po jejím téměř neuvěřitelném vzestupu přichází stejně rychlý pád a zavržení. Říká se, že každý člověk prožije během života svých patnáct minut slávy. Sláva Riefenstahlové trvala sice téměř patnáct let, ale o to hlubší však bylo zavržení a ponížení, kterým musela po druhé světové válce projít. Právem či neprávem?
|
Leni Riefenstahlová (1902–2003) byla od dětství velmi ambiciózní. I když byla vychovávána stejně jako řada německých dívek na počátku minulého století velmi konzervativně, se svou předurčenou rolí hospodyně se mladá Leni se nehodlala smířit: chtěla být tanečnicí, poté herečkou. Zatímco dráhu tanečnice jí překazilo zranění, hereckou dráhu opustila pro nedostatek nadání. Ve třiceti letech nesmírně ambiciózní, činorodá (a také velmi pohledná) Leni nachází pole působnosti, které ji zanedlouho skutečně proslaví: zcela propadne filmu a stává se filmovou režisérkou, kameramankou a producentkou. Svou životní šanci má náhle před sebou a nehodlá se jí vzdát za žádnou cenu. Svůj talent však dává do služeb nastupujícího fašismu a začíná točit sice fascinující, ale zároveň nepokrytě propagandistické filmy ze sjezdů NSDAP. Trojice filmů Vítězství víry
(1933), Triumf vůle
(1934) a Vítězství svobody
(1935) patří k tomu nejlepšímu, ale také nejzrůdnějšímu ve svém oboru. Proč? Protože jsou to filmy z uměleckého hlediska vytříbené a fascinující, ale slouží přitom scestné ideologii, která přinesla utrpení nezměrnému počtu lidí.
Náhle velmi slavná Riefenstahlová má však vrchol ještě stále před sebou: film z XI. olympijských her v Berlíně v roce 1936. Při natáčení tohoto filmu Riefenstahlová využila všech možností, které se jí naskytly díky podpoře nacistických pohlavárů a téměř neuvěřitelnému rozpočtu (většímu, než mají leckteré dnešní hollywoodské velkofilmy). Ať už byly průvodní okolnosti natáčení jakékoli, film Olympia
v mnohém předběhl dobu, v některých ohledech dokonce ještě nebyl překonán: například svou dynamikou a novátorským vedením kamery ještě stále předčí většinu dnešních filmů ze sportovního prostředí.
|
Nás však zajímají především fotografie Leni Riefenstahlové. Nejproslulejší jsou právě její snímky z olympijských her v Berlíně 1936, které vznikaly v přímé souvislosti s natáčením filmu Olympia. A zde docházíme k asi největšímu paradoxu tvůrčí dráhy Leni Riefenstahlové: snímky z olympiády 1936, které se pod jménem „Riefenstahl“ objevují v mnoha světových galeriích a prodávají na sběratelských aukcích, totiž Riefenstahlová vůbec nefotografovala. Jak je to možné? Jak již bylo zmíněno výše, film Olympia
měl nejen posvěcení od Hitlera, ale také mimořádný rozpočet, který režisérce umožnil najmout obrovský štáb nejlepších tvůrců své doby. Mezi nimi byli samozřejmě i fotografové – v první řadě Rolf Lantin, Walter Frentz a Willy Zielke. Těm také patří autorská práva ke snímkům, připisovaným dlouhá léta Riefenstahlové. (Jen pro zajímavost: fotografií signovaných jménem „Riefenstahl“ je podle odhadů na světě zhruba 700, jejich cena se na aukcích pohybuje mezi 6 000 a 30 000 eury). Zvláštní je i další věc: zatímco v Německu byla Riefenstahlová dlouhá léta po válce tabu, v jiných státech se kolem ní začal vytvářet kult. V USA dokonce vznikl její teenagerský fanklub.
|
Riefenstahlová se k fotografování o něco později přece jen dostala: v polovině 60. let vzbudila pozornost médií její série fotografií afrického domorodého kmene Núbů, v roce 1974 na sebe upozornila znovu, tentokrát sérií fotografií frontmana rock´n´rollové skupiny Rolling Stones Micka Jaggera a jeho ženy Bianky. Řekněme rovnou, že obě série stárnoucí fotografky a jejího klanu námezdních fotografů přišly vhod hlavně novinářům lačnícím po senzacích a posloužily k přiživení jejího uhasínajícího mýtu. Z uměleckého hlediska jsou totiž jen velmi průměrné.
Výstava Leni Riefenstahlová – Mýtus, která k nám před Vánocemi doputovala z Německa a zanedlouho poputuje dál, se snaží uvést legendu, kterou o sobě Leni Riefenstahlová vytvořila, na pravou míru. Zájemcům o historii fotografie přináší poznání, že ať byla Riefenstahlová mimořádnou osobností filmu, jako fotografce jí žádné mimořádné uznání nepřísluší.
Umelci/Totalita
Clanek je velmi dobre napsany a dava ctenari podtext tykajici se sirsiho problemu, ktery se otevrene v soucasnych ceskych mediich prakticky neobjevuje. Problem umelec versus totalita. Nejedna se jen o domenu fotografie (Jiru apod.) ale i sirsi zaber umelcu jako zpevaku (Vondrackova, Gott, Janecek, David atd) hercu (Bohdalova aj). Jde rovnez o to, ze v kritickych chvilich umelci spekuluji mezi svymi charaktery a vedomou sluzbu zlu za ucelem ziskani uspechu. Osobne jsem presvedcen, ze nezaujaty pohled na tyto problemy bude moci zpracovat az pristi generace – deti dnesnich deti.
Nicmene je dobre o techto vecech diskutovat uz dnes, s vidinou vyvarovat se i v dnesnich dnech touze uspet na vlne svetske moci, ktera casto nebyva prilis OK! Je az neuveritelne, ze svou sluzbu moci nabizeji nektera jmena, ktera jsem uvedl zde na tomto miste vyse………
umelci/totalita
Nebál bych se toho, zaujímat stanovisko a kritizovat už teď, když je to aktuální. Rozhodně bych to nenachával na další generace, to považuju za výmluvu. Myslím (a doufám), že je takováto bezvýznamná témata nebudou vůbec interesovat. Mě taky nezajímá nějaký R.A.Dvorský… Já tu vidím jiná dilemata – zda má umělec využít šanci, kterou mu (špatný) režim dává, k vytvoření díla, které by jinak nemělo šanci vzniknout vůbec. Zda máme obdivovat mistrovské dílo, které nese (z našeho hodnocení ex post) zavrženíhodnou ideu. Anebo jak hodnotit autora a jeho díla, když vyroste z hříchů mládí – viz třeba Kohout.
umelci/totalita
1/ zaujimat stanovisko a kritizovat uz ted- no to chce hodne osobni odvahy, nebot soucasni kritici za totality zili a tvorili a ne na vse, co tehdy stvorili mohou byt co hrdi…. Nevim, jestli jsou schopni objektivni analyzy?
2/ zda ma umelec vyuzit sanci, kterou mu (spatny) rezim dává – urcite pro umelce je to obrovska prilezitost, umocnena i tim, ze konkurence je mala (vetsina poctivych umelcu se takove bezcharakterni sance neucastni). Ovsem mravni zatez je obrovska. Domysleme tuto situaci, pokud se takovy umelec angazuje, pak dava signal narodu, ze napriklad takova poprava dr. Horakové je vlasne spravedliva a je to vec, kterou je zbytecne jakoliv analyzovat a kritizovat. Proto se osobne divim, ze takovy Kohout dale leze na odiv verejnosti.. Muze byt povazovan, ze ma ruce umazane od krve nevinnych lidi. Je to vec nazoru. Ale muj nazor je, ze tento pan musi mit opravdu silny zaludek.
Vezmeme si naopak pana Josefa Koudelku a srovnavejme!
umelci/totalita
Jardo, tvuj nazor je dost naivni. Umelci, co se “neangazovali” take vesmes netvorili. Je to stejne, jako v dalsich oborech. Pokud by vedec byl “proti”, tak by skoncil u lopaty. Stejne tak v dalsich oborech. Pokud ti vadi “kolaborace” umelcu, vsimej si i dalsich. Popravu Horakove napriklad oslavovali deti v materskych skolkach. Ti take kolaborovali? A jejich ucitele?
Pamatuji si na “Vecer Francouzke a Ceske kultury” v roce 1990. Neco trapnejsiho jsem snad nevidel. Za nas tam vystupovali “umelci” typu Jim Cert tahajici harmoniku, Vaclav Havel mlatici do sudu a podobne. Za Francouze to byli klavirista hrajici v koncertni hale na kridlo, houslista ve fraku v hale atd. A k tomu byl komentar o nasich vystupujicich: A vsem temto umelcum komunisticky rezim zakazoval vystupovat. Na to moje mama, ktera bolseviky bytostne nesnasi, ale je umelecky zalozena, vykrikla: Slava Komunismu, dobre delali!
Takze bych veci nevezveobecnoval. To bychom se take mohli dostat do situace, ze vsichni, kro za bolsevika codili do prace, vlastne bolsevika podporovali. Svym zpusobem je to pravda, ale jina moznost nebyla.
umelci/totalita
No comment.
Viz muj mail
prameny
Musim se priznat, ze s tvrzenim, ze za fotografiemi pripisovanymi Leni Riefenstahlove stoji ve skutecnosti nekdo jiny, se setkavam poprve. Proto by mne zajimalo odkud presne pochazi, popripade zda se jedna o nejaky novy poznatek.
Nepovazuju se za znalce jejiho dila, ale doposud jsem vychazel z toho, ze napriklad jeji publikace o Nuba je jejim dilem. Priznam se ale, ze jsem tiraz nestudoval, takze nevim co se tam o autorstvi pouzitych fotografii pise.
prameny
Napadá mě, že může jít i situaci, kdy fotky jsou vedlejším produktem filmování. Film, jak známo, je kolektivní dílo, nejčastěji prezentované pod jménem režiséra. Takže pokud tam měla L.R. nějaké fotografy, kteří mačkali spoušť z místa kamery při identickém úhlu pohledu, lze to brát i jako její autorství a činnost oněch fotografů jako povýtce mechanickou. Je to jen domněnka, ovšem.
prameny
Ani s fotografiemi kmene Núbů, které vznikly v 60. letech v Africe, to zřejmě není tak jednoznačné, jak se doposud zdálo. Výstava dokládá, že Leni Riefenstahlovou na výpravě doprovázelo několik fotografů, především Dieter Kock a Walther Hailer, později také Horst Kettner. Ti na výpravě filmovali a fotografovali pro firmu Leni Riefenstahl Produktion. Jejich fotografie byly potom nejen vystavovány a zařazeny do publikací, ale i prodávány pod jménem Riefenstahl. Problém je v tom, že podle autorského práva patří copyright jednotlivým autorům, ale zpětně to jde udělat dost obtížně.
totalitni konformisti
Bud se vyda umelec cestou Karla Kryla a nebo Karla Gotta.Drtiva vestina Nemcu stala ve 30 tych letech za Hitlerem ,ktery zdevastovanemu Nemecku nabidl “hry a chleb”,odsuzovat nekoho za to,ze pracoval a umelecky tvoril se souhlasem tehdejsiho rezimu je preci nesmysl a prekvapuje mne,ze zrovna lidi odchovany komunismem se nad timto jevem zarazi.Vetsina z vas nosila okolo krku uvazane pionyrske satky a kricela pod prvomajovymi tribunami huraaa,tak budte lide vic sebekriticti.Ja jsem jednoho dne nacpal na stredni skole vlajku SSM do zachodove misy,druhy den prijela tento “protistatni” cin prosetrovat krajska STB a byl jsem vyloucen ze vsech strednich skol v CSSR.Ted si hrajete na hrdiny,jdete se vycpat,kdyz jste meli sanci se ozvat,tak jste behali s bandaskou do tovaren jak jehnatka.Kdyby za vychodni blok neudelali revoluci Polaci,tak jeste dneska stoji vetsina z vas fronty na hajzl papir.A co jste delal vy pane Zahradnik?Neplatil jste snad sam clenske znamky ROH,nechodil do prvomajovych pruvodu?Sahnete si vice na srdce priste,nez cyrukujete na nekoho a odsoudite cloveka z konformismu.
To,ze Riefenstahlova byla prukopnici moderniho dokumentarniho filmu je nepopiratelne a do filmove historie tato zena zapsala sve jmeno na veky vekouci.
totalitni konformisti
Tohle jsou palcive otazky a myslim, ze neexistuje obecna odpoved. Jedinou cestou je posouzeni kazdeho pripadu zvlast. K Vasemu pripadu – aspon jsete vedel, kvuli cemu jste v pruseru. Ale jednou s metod teroru komousu bylo – a to si uz vsichni neuvedomuji – zmacknout i lidi naprosto nevinne. Viz pripad citky Stalina v armade v 1937-8, kdy likvidoval snad ctvrtinu dustojniku. A ti zbyli pak poslouchali…
Jeste mala poznamka k lidem typu P. Kohouta – ono existuje take neco jako mladické nadseni, ale take pokani. A to pokani vsichni neucinili¨, je to vsak jejich osobni problem. Nas problem je, ze jsme ochotni Gotta stale jeste volit slavikem. Ten konformismus v nas stale je, statisticky vzato.
totalitni konformisti
Pan Gunter sice neopomněl připomenout své hrdinské činy z doby totality, ale patrně si článek ani pořádně nepřečetl, protože nepochopil ani ty nejzákladnější sdělované věci.
Článek především nezpochybňuje přínos Riefenstahlové jako filmařky. Už název Konec mýtu fotografky Leni Riefenstahlové naznačuje, že pochybnosti se týkají jejích fotografií. Ovšem nejpodstatnější věcí je, že článek není autorovou hypotézou, ale informací o výstavě, která se Leni Riefenstahlovou snaží vidět a hodnotit objektivně, bez nánosu legend a mýtů. Nové informace přinášejí němečtí teoretici Ina Brockmann a Peter Reichelt. Ti rozhodně nemají proč „kádrovat“ – vždyť fašistický ani komunistický režim nezažili.
Kouzlo svobody
Kouzlo svobody spočívá i v tom, že takoví pitomové, jako je Jarda a Gunter mohou prezentovat veřejně své “myšlenky”.
Když nic neumím, v ničem nevynikám, ničím se nelyším, tak nemám problém přežít jakýkoliv režim a pak se tvářit jako hrdina, který nekolaboroval svým uměním, a moralizovat.
Kdyby byl některý z těchto blbů obařen talentem a nebo neco uměl, mohl by tedy konečne dnes, když už by tedy “nekolaboroval” ukázat, co dovede.
Ale oni si nechtějí “pošpinit ruce” tvorbou v tomto režimu – oni pouze kecají a pomlouvají ty, kteří něco umějí.
Blb zůstane blbem za každého režimu.