Korekce expozice na sněhu aneb uvádění románových příběhů na pravou míru – II.

Pokračování článku, který vyvolal překvapivé emoce. Řada příkladů týkajících se matrixového měření, zamyšlení nad tím, jestli je sníh doopravdy bílý, atd.

Úvod

Shrnutí poznámek z diskuze pod článkem

Co považujeme za „bílý“ sníh?

Slabá místa matrixu – podexponováváme na sněhu

Závěrečné shrnutí

Úvod

Dovolím si znovu vkročit na tenký led se svými názory na fotografické zaklínadlo zvané „korekce expozice“ při fotografování sněhu. Shrnul jsem některé názory z diskuze pod svým původním článkem, okomentoval je a přidal dalších několik témat, nad kterými se můžete zamyslet. Uvítal bych, kdyby se tentokrát případná diskuze pod článkem nezvrhla na téma amatér radí amatérům, ale byla spíše racionální a faktická. A k již zmíněnému jen podotýkám: Ano jsem amatér, nijak to neskrývám a nestydím se za to. Rovnou též doplňuji, že mnohé postřehy se mohou týkat pouze Canonistů. Jiné značky neznám a chci se vyhnout „flame war“.

Shrnutí poznámek z diskuze pod článkem

Sněhové sluneční pravidlo „22“ platí pro každého, výsledky jsou opravdu v pohodě

Musím začít tím, že mě velice nepříjemně překvapilo, kolik diskutujících prostě vytrhlo nějakou větu z kontextu článku a bez ohledu na předchozí i následující text mi ji otlouklo o hlavu. Osobně za svou největší chybu považuji ono číslo týkající se spolehlivosti měření expozice matrixem. Těch 99% jsem poněkud přehnal. Kupodivu jsem ale oporu našel v nejnovější knize o klasickém fotografování od National Geographic, která uvádí spolehlivost moderních matrixových měření expozice kolem 95%. Takže si tento údaj dovolím uvést jako docela relevantní tvrzení od profesionálů. Současně jsem se také mezi tím poptal ve svém okolí a většina odpovědí je shodná – se zrcadlovkou od střední třídy nahoru běžnou expozici většinou nikdo nekoriguje. A když ano, koriguje spíše podle citu nebo zkušenosti s vlastním fotoaparátem a použitým filmem, takže zobecnit takovou korekci je velmi těžké. Každopádně ony často zmiňované poučky typu zářící sníh = +2 EV, realizované takto doslova, jsou nesmyslné. Zato ale zcela funkční je pravidlo, při jehož použití váš fotoaparát ani nemusí umět měřit: sníh proti slunci = clona 22 a čas rovný převrácené hodnotě citlivosti nebo nejbližší hodnotě. Takže pro citlivost ISO 50 je to 1/45 nebo 1/60, pro citlivost 100 pak 1/90 nebo 1/125 vteřiny, atd.

Další poznámky se týkaly toho, že pokud je vyplněná sněhem jenom část snímku, provádí se korekce expozice podle procentuálního vyplnění snímku sněhem, maximální pak v okamžiku, kdy zářící sníh zaplňuje snímek zcela. U matrixového měření zrovna tohle až tak neplatí a hned uvedu proč. Je nutné si uvědomit, že jas sněhu je stejný, ať již obloha vyplňuje snímek jako tenký proužek, mohutný pruh nebo tam obloha není vůbec, prostě sníh bude vždy zářit stejně a matrixové měření nebere jen prostý průměr hodnot naměřených jednotlivými segmenty, ale inteligentně přikládá různým segmentům různou váhu. Shrnuto, v této situaci bude opět většina matrixů rovněž měřit správně a korigovat je nemá smysl. Již zmíněné poučky o korekcích podle procentuálního zastoupení sněhu se obecně týkají jiného měření než matrixu. Ale i tady bude natolik záležet na způsobu měření fotoaparátu, že většina obecných konstatování se smrskne na: Mně to vychází +1/2 EV a toho se držím. Tohle však není obecná poučka, ale individuální zkušenost vztahující se k danému tělu a jeho měření (středové, integrální, se zvýhodněným středem, …).

Snímky získané matrixovým měřením za normálních světelných podmínek

Nejen v diskuzi jsem našel poznámky, že měření nemůže zjistit, že se jedná o sníh, a udělá z něj hezkou šedivku. Ale tato teorie není zcela pravdivá. Zjistit, že měříme sníh nebo jiné podobně jasné místo, je za jasnějšího dne poměrně jednoduché. Myslíte, že na jiných než zářivě bílých materiálech vám vyjdou expoziční hodnoty odpovídající času kratšímu než 1/125 s při cloně 16 a citlivosti filmu ISO 100? Budu klidně tvrdit, že nikoliv, že v běžném životě se s něčím takovým nesetkáte. Takže jinak řečeno, když se naměří extrémní hodnoty jasu, lze s téměř stoprocentní jistotou konstatovat, že jsme na sněhu, bílém písku, vápenci, atd. Abych ale nebyl nařčen z nereálných čísel, zůstaňme u těch 95% uváděných v NG. Co se týká fotografování za mlhy nebo plechové oblohy, musím dát za pravdu diskutujícím. Pokud jas není dostatečně vysoký, je snímek za pošmourného dne podexponován i v případě matrixového měření. V prvním článku jsem toto vypustil, protože většina fotografů za této situace fotografuje spíše vyjímečně a ti znalejší již vědí.

Následovala řada zbytečně jedovatých poznámek ve stylu „dnes se už neměří, nic se neučte – vše se udělá za vás, …“. Sem dám jeden příklad z vlastní rodiny. Brácha si koupil zrcadlovku a já mu k ní dal nějakou knížku od Canonu o fotografování. A tam byly ony zmiňované korekce popisovány natolik často, že on v podstatě dělal všechny snímky s nějakou korekcí, protože se držel „rad“ té knížky. Pokud přehlédnu ten fakt, že pro negativ to bylo samozřejmě celkem jedno (minilab mu to hezky srovnal na normál), hloubáním nad expozicí a držením se zastaralých rad napáchal víc škody, než užitku. Tím chci naznačit, že pokud se řadíte ke starým zkušeným vlkům, občas nějakou malou korekci střihnete podle svých zkušeností, ale jinak se tím až tak hluboce nezabýváte. Řada fotografů má třeba cit pro fotku, ale nezabývá se ničím dalším kolem techniky, profesionály nevyjímaje. Naprostá většina fotografujících prostě mačká spoušť (ale mohou při tom přemýšlet!!!). A pokud by bylo dnešní automatické měření expozice na sněhu opravdu tak špatné, nevyfotografovali bychom kloudnou fotku. Po pravdě řečeno, starý kompakt mjú-I měl snad jediný měřicí segment či čidlo, ale přesto měřil na sněhu správně (mohu zdokladovat shodně kryté negativy za zcela rozdílných podmínek).

Ještě drobná odbočka o nejmenovaných časopisech a podobně. Nejedná se o jeden časopis, jak si mnozí myslí (PhotoLife osobně kupuji …), ale o celou řadu časopisů, knih i článků na internetu. Znovu jsem si některé prošel a odhaduji, že asi tak v 1/5 případů opravdu není nijak zdůrazněno, že se korekce nevztahují na matrix, ale prostě je jen obecně zmíněno měření za objektivem, bez zohlednění jeho typu. Autoři textů často vzájemně přejímají informace – což není samozřejmě nic špatného, dělám to sám také – ale poněkud přitom opomíjejí, že vývoj mezi tím udělal pořádný krok dopředu a ne vše musí stále stoprocentně platit. Takže ve svých textech občas uvádějí příklady snímků, se kterými si matrix již pěkných pár let v pohodě poradí. K mému nepříjemnému překvapení i kniha od NG uvádí snímky s příklady korekcí (ne na sněhu), u kterých jsem si naprosto jist, že je můj starý Canon v matrixu zvládne. A zrovna tam mi prostě ta úvaha nad matrixovým měřením chybí. Znovu podotýkám, nechytejte mě za slovo, že vy korigovat musíte. Vždy budou situace (ať žijí černí psi na sněhu), kdy prostě budete muset na základě zkušenosti korigovat.

Poslední poznámku mám k poměrně tvrdému názoru z diskuze, že diapozitivy nepatří do rukou amatérům nebo začátečníkům. Proboha, proč ne? Před dvaceti lety jsem fotografoval na diapozitivy se stařičkým Zenitem TTL s 50 mm objektivem poměrně bez problémů. Problém byl spíše vyvolání, občas mi laboratoř film poškrábala tak, že se nedal ani kloudně promítat. Dnes je to mnohem jednodušší, matrixové měření většinu standardních situací ohlídá. Navíc zrno u fotky z diapozitivu vypadá úplně jinak než u negativu a zatímco vyladit barevně fotografii z diapozitivu je problém minilabu, u negativu se můžete hádat jak chcete, ale pravdu má vždy laboratoř (ukažte mi originál …). Samozřejmě je složitá plná převoditelnost denzity diapozitivu na fotopapír (což prostě fyzikálně nejde). Pro extra povedené snímky lze využít systém CIBA, i když je poněkud dražší. Jinak i amatérská třída současných skenerů s vysokou maximální denzitou a barevnou hloubkou A/D převodníku diapozitiv zvládá s úsměvem. Minolta zpřístupnila svými novými skenery tuto možnost pro všechny. Takže osobně vidím jediný problém v tom, že při složitých světelných podmínkách už přemýšlet musím, ale při běžném fotografování až tak ne. A na ty náročnější situace se každý dostane časem, je potřeba s nimi nezačínat, ale postupně se sžít se svým fotografickým vybavením.

Co považujeme za „bílý“ sníh?

Soubor snímků pro zamyšlením nad tématem bílý/šedivý sníh

Diskuze mě ale také donutila k přemýšlení nad tím, co si vlastně představujeme pod pojmem bílý sníh. Pro lidské oko je to jasné, tady není sporu, ale co ten zatracený diapozitiv nebo výsledná fotografie? Ono totiž říci, dostanu „šedivý sníh“, ale já chci „bílý sníh“ je poněkud rozporuplné. Jsou typy snímků, kdy sníh musí být šedý, aby vynikla jeho struktura. Když bude bílý, bude fotografie o ničem. V jiných případech nám malá vypálená místa na sněhu nevadí, protože tam prostě patří a stejně jsme je viděli i očima. Když si vezmu svoje letošní diapozitivy, jsou z valné části exponovány správně. A některá vypálená místa mi v určitém typu snímku nevadí, v jiném ano.

Tím chci říci, že vnímání sněhu a rozdíl mezi tím správným a šedivým sněhem je velice subjektivní záležitost, a tak je třeba se na to také dívat. Byl bych rád, kdyby se na toto téma opět nerozpoutala mohutná diskuze. Jen jsem se rozhodl probrat pár bodů, nad kterým očekávám spíše zamyšlení čtenáře, ne plamenné komentáře. Faktem je, že i na Fotoprůvodci, pokud si projdete komentáře k některým fotografiím, se názory na šedivý/bílý sníh výrazně liší.

Slabá místa matrixu – podexponováváme na sněhu

Doteď jsem obhajoval vlastní předchozí článek a najednou se vrhám na chyby matrixového měření, o kterém tvrdím, že vždy měří správně? Ano, je to tak. Protože diskuze pár z nich zmínila, včetně rozdílů ve výsledcích měření. A zaměřím se na opačný problém, kdy matrixové měření naopak přeexponovává a proč. Jinak nadpis je samozřejmě přehnaný, není to až tak častá situace.

Ukázka selhání měření expozice při vazbě na zaostřovací bod

Jednou z novinek většiny firem vyrábějících značková fotografická těla bylo vytvoření vazby měření expozice na aktivní bod autofokusu. Jinak řečeno, výpočet expozice dává větší váhu bodu, na který je zaostřeno, a tak by mělo být důležité místo snímku exponováno správně. Jenže se může vyskytnout situace, kdy právě tato vazba je tím nejslabším místem. A zrovna při fotografování tmavého objektu na sněhu dochází při spojení autofokusu s měřením expozice k chybnému výsledku, výrazné přeexpozici snímku. Výpočet expozice totiž upřednostní „správnou“ expozici onoho tmavého předmětu, na který je zaostřeno a poněkud opomíná, že okolí je extrémně světlé. Tady je náprava jednoduchá, stačí zaostřit na scénu ve shodné vzdálenosti bez onoho předmětu a poté překomponovat. Můžete také prostě naměřit expozici bez onoho objektu a pak ji nastavit manuálně.

U nových zrcadlovek nebo profesionálních modelů je tento problém řešen pomocí uživatelské funkce (CF), kterou je možné tuto vazbu zrušit. Pak se v případě matrixového měření zohledňují všechny měřicí segmenty, žádný není preferován a k této situaci by nemělo dojít.

Závěrečné shrnutí

Pokud jste amatéři-začátečníci a máte zrcadlovku s moderním matrixovým měřením, nebojte se ani sněhu, ani diapozitivů. U jasově složitějších situací samozřejmě narazíte, ale těch není zas tolik, aby se nedalo v klidu s diapozitivem začít. Až se z vás stanou zkušenější fotografové, možná začnete jemné korekce používat nebo přejdete na jiné než matrixové měření s plným používáním korekcí. Každopádně je mnohem rozumnější se sžít se svojí fotografickou technikou a teprve pak začít řešit expozičně problémové situace než opačný postup. Není horší situace, než korigovat o +2 EV jen proto, že to někdo napsal jako železné pravidlo. To v praxi nemůže fungovat. Každý snímek je v podstatě originál a vytvořit všeobecně platné poučky není až tak jednoduché. Na druhou stranu, v případě používání negativů je situace mnohem jednodušší, protože těm přeexpozice spíše prospívá (menší zrno, vyšší saturace barev) a tak se většinou nedá nic zkazit.

Nikon D100 v matrixu, výsledek je nepřepálený, přitom slunce „pralo“ do sněhu maximálně. Fotografováno před polednem, snímek Pavel Pola.

U digitálních zrcadlovek nebo kompaktů je situace mnohem jednodušší, indikace vypálených míst spolu se zobrazením histogramu poskytuje dokonalý přehled o expozici celého snímku. Pokud shrnu pár reakcí a zkušeností, Canon 300D nepotřebuje na sněhu korekce žádné (v matrixu), Nikon D100 na základě snímků dodaných Pavlem Polou by snesl nepatrnou přeexpozici (1/3 až 1/2 EV). V obou případech musím říci, že mě fascinovala kvalita digitálního snímku, speciálně Nikon má prokreslená i ta nejsvětlejší místa. Takže ve výsledku je otázka, zda je lepší v tomto případě mít dokonale prokreslený podklad působící lehkou podexpozicí (snadno opravitelnou) nebo mít správně vypadající podklad s přesvětlenými (a neopravitelnými) nejsvětlejšími místy. Zbývá dodat, že shodné měření používají odpovídající analogové modely, stejně by tedy měl dopadnout i diapozitiv.

Jinak téměř všechny zde uvedené snímky vznikly za jediné odpoledne (dva plné filmy), žádný z nich nebyl korigován (ale je pravda, že bylo modro, takže pohoda) a jediný špatný je ten s příkladem šedivého sněhu. Pár jich je špatných barevně, což byla moje hloupost, protože mám oteplující polarizační filtr a zcela jednoduše jsem ho zapomněl sundat. No a asi tři mají vypálená místa, protože rozsah jasů byl mimo možnosti filmu, což jsem sice tušil, ale stejně jsem je udělal. Všechny, není-li uvedeno jinak, spáchal dnes relativně stařičký Canon EOS 500N se šesti měřicími segmenty, povětšinou v režimu předvolby clony.