Kuba, 2. díl – Havana

Město na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Východ slunce nad Havanou.

Palác Bacardi.

Večerní cesta z letiště ulicemi slabě osvětlenými spíše z oken domů než pouličními lampami již dává tušit, o jak rozsáhlé a výstavné město se jedná. Má představa nízkých baráků brzy vzala za své v úzkých ulicích sevřených mezi mnohapatrové klasicistní paláce, z nichž jen malá část byla rekonstruována a tak zachráněna před zřícením. Ze čtvrtého patra secesního hotelu jsme měli téměř na dosah přepychový palác rodiny Bacardi.
K vyfotografování celého objektu bylo nutno druhý den použít ohniska 17 mm (pro kinofilm).
Přesto, že patrně nedávno prošel rekonstrukcí, působil smutným dojmem. Jen pár slabých zářivek umrle blikalo ve třetím patře. Životem více kypěly okolní, kdysi patrně přepychové činžovní domy. Za každým oknem byly k vidění chuďoučké, lidmi přeplněné domácnosti.
Večerní procházka potemnělými, ale živými uličkami staré Havany byla prvním seznámením se s městem. Chybějící záclony či rolety dávaly možnost přímo z ulice nahlédnout do místností o pár metrech čtverečných, které byly zároveň ložnicemi, obývacími pokoji i kuchyní. Poloprázdné pěkné restaurace s jídelním lístkem s cenami v dolarech nás zvaly k příjemnému posezení při živé hudbě.

Neopravované domy chátrají a padají.

Vybydlené domy v Havaně.

Původně výstavné město se postupně mění v ruiny.

Druhý den jsme již mohli vnímat Havanu – Hvězdu Antil v plné kráse. Člověk zde potřebuje notnou dávku fantazie, aby si představil chátrající paláce ve své původní nádheře s mramorovými podlahami a mahagonovým zábradlím. Je nutno zavřít oči a pak je možno vidět kočáry honorace vjíždějící na nádvoří panských sídel obklopených arkádami. Když oči otevřeme, vidíme poloprázdné ulice, po kterých občas projede rezavý Moskvič, Žiguli nebo polorozpadlý veterán ze 40. či 50. let, prastará motorka mnohdy značky Jawa, kolo, šlapací nebo motorová rikša. Občas přijede metrobus – hybrid složený z nákladního tahače a jakési “maringotkové” nástavby, do které se namačká až 300 lidí. Některá auta se možná jednou stanou vyhledávanými sběratelskými kousky.

Nábřežní bulvár Malecón ve dne.

Havana – provoz slabý, místa na parkování dost.

Koloniální architektura.

Havanský Kapitol, někdejší kubánská Sněmovna reprezentantů z konce 20. let je kopií údajně o jeden centimetr vyšší než Kapitol ve Washingtonu.

Hospoda, kterou proslavil Ernest Hemingway.

Před ním stojí muži a nabízejí své služby provozované podivnými fotoaparáty a ukazují rozmazané černobílé fotografie bez polotónů vznikající nepochopitelným procesem. Okolo obchází muž vnucující minci s Che Guevarovým portrétem. On vám ji neprodává, on vám ji věnuje, ale zároveň očekává dárek od vás, nejlépe dolary (jak nám kubánský průvodce vysvětlil). Obrázek havanské ulice dokresluje čokoládová krasavice,

Plaza de la Catedral.

snažící se stopnout auto s osamělým pánem. Ostatně Kuba je vyhledávaným cílem sexuální turistiky, protože zamoření virem HIV je zde relativně nízké a zdravotní péče i o pohlavní choroby celkem slušná.

Na náměstí Plaza de la Catedral na nás dýchne koloniální atmosféra španělské nadvlády se silným vlivem církve. Dominantou náměstí je zavalitá stavba barokní katedrály z lasturového mramoru, bohužel v době mé návštěvy uzavřená.

Castrova tribuna na Náměstí revoluce.

Náměstí obklopují paláce hrabat z Bayony a hrabat z Aguas Claras s krásnými arkádami, nyní vyhledávaná restaurace El Patio.
Na náměstí sedí či potulují se v dobových šatech oblečení Kubánci a Kubánky, žmoulající doutník a nechající se fotografovat za dolary.

Úplně jinak na nás zapůsobí Plaza de la Revolución (Náměstí revoluce), kde statisíce Kubánců každoročně naslouchají mnohahodinovým projevům svého vůdce. Mluví z tribuny pod památníkem José Martího, spisovatele, který zahynul v boji za svobodu Kuby. Ptali jsme se průvodce, o čem vlastně ty hodiny mluví a on nám vysvětloval, že říká například: „když budete nemocní, tak vám na Kubě udělají rentgen zadarmo a v USA byste za něj zaplatili 50 dolarů“. Náměstí je obklopeno mnohapatrovými paneláky, ve kterých jsou sídla nejvýznamnějších ministerstev, včetně vnitra, na němž je umístěn obrovský drátěný reliéf hlavy Che Guevary.

Policista před dolarovým obchodem.

Nebezpečné dětské hry.

Pohled z pevnosti Castillo del Morro.

V 16. století zastavovaly v Havaně lodě se zlatem a stříbrem ze španělských kolonií v Americe. Na ochranu města před piráty byl vybudován pevnostní komplex Complejo El Morro s krásným výhledem na vjezd do přístavu a na Staré město. Odtud na dálku dělá Havana dojem výstavného bohatého města. Z pevnosti vysoko nad mořem prý byli shazováni odpůrci vládců a diktátorů do moře plného žraloků. Dnes se tyto paryby zdržují raději v čistších vodách.

Tancovat se učí už malé děti. Když není hudba, maminka tleská do rytmu.

Večer vede z Centrálního parku směrem k moři potemnělý bulvár Paseo de Martí až k pevnosti Castillo de San Salvador de la Punta, kde začíná proslulý Malecón. Několikakilometrový nábřežní bulvár, prestižní místo luxusního bydlení z dob, kdy Kuba byla největším dodavatelem cukru na světě, je dnes nepřehlédnutelnou vizitkou zmaru. Některé trosky paláců drží jen s trámovou podporou, jiné už spadly a další k tomu nemají daleko. Zdobené sloupy fasád ohlodány zubem času postupně ztrácejí svoji nosnou funkci. Okny bez záclon jsou pak opět vidět přeplněné domácnosti jen s tím nejnutnějším prastarým vybavením. Ojedinělé rekonstruované stavby tvoří jen kontrast k těm ostatním. Nemaje peníze na návštěvu restaurací, tráví večerní čas mladí lidé posedáváním a klábosením na zídce nad mořem v celé délce nábřeží. Malecon je též známým místem dostaveníček zamilovaných, kteří jen tak sedí a dívají se na moře nebo na řídký provoz čtyřproudé silnice.

Malecón – nábřeží milenců.

Provoz na třídě Malecón.

Chátrající reprezentační sídla na nábřeží Malecón.

Nacional de Cuba je pětihvězdičkový hotel, postavený údajně za mafiánské peníze roku 1930. Po rozsáhlé rekonstrukci nabízí hostům přepychové prostředí, které známe ze starých filmů včetně číselníku v polokruhu nad dveřmi výtahu s ručičkou ukazující patro, kde se kabina právě nalézá. V hotelu jsem sice nebydlel, ale nechal jsem se zlákat na představení Cabaré Parisien, která měla představovat špičkovou revue za pouhých 35 USD + 5 USD za povolení fotografovat. Upřímně řečeno, připadal jsem si trochu jako na estrádě z našich předrevolučních časů. Kubánská hudba zněla sporadicky a kostýmy byly tak bohaté, že vlastně tanec ani neumožňovaly. Dámy proto chodily po jevišti jako apoštolové na pražském orloji. Skutečně dobrá byla jen černošská vokální skupina spíše dědů než mužů. Na druhou stranu musím podotknout, že v hotelu podávali nejlepší mojito z celé Kuby. Vynikající hudební a taneční lahůdku jsem zažil až v Cienfuegos, kde ovšem tancovali amatéři, studenti.

Přepychový pětihvězdičkový hotel z 30. let pro cizince.

Kabaret za 35 USD I.

Kabaret za 35 USD II.

Použitá technika: Pentax MZ5N s objektivem Sigma 17-35mm f/2,8-4 a filmy Kodak Professional Ektachrome E100GX; Canon 300D s objektivy Canon EF-S 18-55mm f/3.5-5.6 a Canon EF 28-135mm f/3.5-5.6 USM IS, 2 karty 512 MB a 1 GB, i-Tec Digital Databank FlashTrax 40 GB.