Ladislav Kamarád vystavuje v červnu a červenci na Staroměstské radnici a při té příležitosti jsme si povídali o jeho způsobu tvorby, inspiraci a trochu i o názorech na život vůbec…
 |
| Ladislav Kamarád: Východ slunce z Křížového vrchu – Národní park České Švýcarsko |
Ladislav Kamarád je nejen fotografem, ale zároveň cestovatelem, horolezcem, vynálezcem a vcelku neobyčejným, zvláštním člověkem, který naplno žije svou tvorbou. Své fotografie pořizuje v nejrůznějších koutech naší planety klasicky na film, poté je digitalizuje a tiskne ve velkých formátech. Námětem mu jsou přírodní scenérie, zejména hory, a výsledné obrazy uchvacují hloubkou prostoru a brilancí zobrazených detailů. Výjimečné je, že vše od stavby počítačů, skenování a zpracování záběru až po výsledný tisk si dělá sám ve vlastním studiu. Jeden obraz je často zpracováván řadu dní. Fotografuje na klasické, vlastnoručně upravené Hasselblady často v extrémních podmínkách a svými nároky potrápil nejednu příslušnou firmu. Jeho tvorba je důkazem, kolik prostoru pro tvořivost poskytují moderní technologie.
V dnešní době už není obvyklé, aby si fotograf až do výsledného obrazu dělal vše sám. Co vás přivedlo k tomuto rozhodnutí?
 |
| Ladislav Kamarád: Svítání na Růžovém vrchu – Národní park České Švýcarsko |
Celý pracovní postup (workflow), který začíná pořízením fotografie, jejím vyvoláním, pokračuje naskenováním, úpravami na počítači a končí archivací v digitální podobě, případě vytištěním, by měl zvládat jeden člověk – autor díla. Jakmile se v tom „rejpe“ mnoho lidí po sobě, navíc s omezenou vzájemnou komunikací, tak to obvykle nedopadne tak, jak si autor představoval. Ve světovém měřítku sice občas fungují výjimky z tohoto pravidla, ale ty se mě bohužel netýkají.
Je ve výsledku nějaký rozdíl mezi fotografií a takovýmto „tiskem“?
Tisk na špičkových plotrech minimálně v mém případě výrazně převyšuje kvalitu a možnosti klasického fotografického procesu. Když je technologie dostatečně vyspělá a celé workflow sladěno dohromady, tak je jedno, jestli ona mikroskopická zrníčka barvy vznikají za pomoci chemie ve světlem ovlivněné emulzi, jako například u Ilfochromu či LightJetu, nebo jestli to jsou pikolitrové kapičky pigmentů různých barev, spojujících se s emulzí do výsledného obrazu. Různé předsudky, že je to barevně rozladěné, hrubé, šmouhaté a podobně, jsou již řadu let irelevantní. Já konkrétně používám Epson StylusPro 9800 řízený RIPem EFI Colorproof XF. Jenom vytvoření a doladění tiskového ICM profilu mi zabralo více jak půl roku. Tisk jedné výstavní fotografie rozměru 110 x 110 cm v tom nejkvalitnějším módu trvá téměř dvě a půl hodiny čistého času (bez příprav).
 |
| Mrtvý strom v Novomlýnské vodní nádrži – Pálava, jižní Morava, Čechy |
Obecně ale nezáleží vůbec na tom, jaký způsob autor použil – to je jeho volba. Není podstatné, zda se úpravy dělají ve fotokomoře nebo na počítači. Autorské dílo je to v obou případech. Občas čelím problému, že mne lidé podezřívají z počítačové manipulace výsledného obrazu. Chtěl bych proto zdůraznit, že do svých fotografií nikdy nic nemontuji ani neměním barvy. Pouze překlenuji omezené technické možnosti zobrazovacího procesu. Týká se to většinou velice pracného a časově náročného vytváření HDR obrazů skládáním několika různě exponovaných diapozitivů do vrstev a jejich citlivého spojování do jednoho celku s dynamikou dosahující 12ti – 16ti clonových čísel. Například klasická Velvia 50, kterou často používám, zvládne sotva 4 – 5 clon. Svou fotografií – obrazem – se snažím v rámci možností dané technologie vyjádřit a předat dál to, co jsem v té chvíli viděl a cítil. Nejlepší díla vznikají tak, že mám představu, jaký obraz bych chtěl vytvořit, a hledám k němu patřičný „klíč“ – lokalitu a světelnou náladu. Tímto extrémně časově i finančně náročným způsobem je však šance vytvořit jen několik málo takovýchto „vysněných“ obrazů do roka.
Proč nefotíte rovnou digitálně?
 |
| Suchá Kamenice – oblast Labské pískovce, Čechy |
Dávám přednost filmu (diapozitiv) a myslím, že u něj i přes značnou pracnost a časovou náročnost zpracování ještě nějaký ten rok vydržím. Důvodů je několik. Na filmu formátu 6×6 cm s dobrou optikou a podtlakovou fixací polohy filmu se přibližuji reálným 80 megapixelům na skutečném „full frame“ formátu. V okamžiku, kdy mi někdo nabídne digitální stěnu, která bude mít alespoň 70 až 80 megapixelů a plochu čipu 55 x 55 mm, tak o tom budu ve specifických případech reálně uvažovat. V systému Bayerovy masky RGBG není barevná informace rovná udávanému počtu pixelů, tento počet je nutno vydělit přibližně čtyřmi. Jsou zde problémy s moire, aliasingem, barevnou vadou senzoru a ztrátou detailů pod prahem Low-Pass filtru. Další z nectností dnešní digitální fotografie je to, že není reálně schopna velmi dlouhých expozic. Když skenuji film, tak senzory R, G a B projedou poctivě nad každým zrníčkem – informace o barvě je tedy skutečně z každého bodu a ne z každého „čtvrtého“ bodu, jako je tomu u dnešních digitálních stěn. Na filmu je nepravidelné zrno, jehož velikost a tvar závisí na míře expozice daného místa. Zato pixely se při počítačovém zpracování napojují pravidelně na sebe tak, že v ideálním případě „nejsou vidět“, což často způsobuje plochý až „plastový” vzhled fotografií, které člověka „nevtáhnou” do děje – chybí ona tajemná iluze prostoru. Problém prachu ulpívajícího na senzoru, resp. filtru v blízkosti senzoru, lze komentovat pouze slovy „produkt globální demence”. Nebylo by žádným neřešitelným technickým problémem zakomponovat ochranný filtr těsně za objektiv před zrcadlo. „Sajrajt“ vniknuvší do komory by se usazoval maximálně na onom filtru ve velké vzdálenosti od senzoru a z principu by se nemohl zobrazovat jako ony těžko retušovatelné tmavé lívance, rušící zvláště na klidných plochách. Problém ochrany před prachem i nectnosti snímače s Bayerovou maskou geniálně řeší pouze Sigma se svým třívrstvým Foveonem, bohužel ale jeho 4.5 megapixelu uspokojí pouze nenáročné amatéry.
Je nutné, aby autor přizpůsoboval obrazu svému i techniku?
 |
| Podzimní mlžný les – Rýchory, Krkonoše, Čechy |
Faktem je, že mi tento „tuning“ užírá spoustu času a energie, kterou bych jinak mohl věnovat vlastní tvorbě, ale řadu věcí si musím vymyslet a dělat sám, pokud požaduji perfektní výsledky. Předloni jsem věnoval více než půl roku generálce svého systému Hasselblad. Šlo o kompletní adjustaci komor s tolerancí setiny milimetru a výrobu (předělání) několika dvěstědvacítkových kazet na kazety podtlakové, kde film leží absolutně rovně v celé ploše. Základním principem je, že pod přítlačnou destičkou s asi sto šedesáti malinkými dírkami je nízká duralová vanička, která je tenkou hadičkou propojená s labyrintem kovových trubic, jimiž se nasává vzduch mezi filmem a povrchem této destičky. Zevně se potom napojí tenká silikonová hadička, s jejíž pomocí během expozice ústy nebo pomocí gumového balónku vysávám vzduch. Film se „přicucne“ a jeho rovina je dokonalá. Pro delší expozice používám miniaturní vývěvu. Tímto jsem až padesátinásobně zmenšil běžnou odchylku (možné vyboulení) svitkového filmu od ideální roviny, která nezřídka dosahovala až půl milimetru. Tyto přesné kazety k Hasselbladu mám jako jediný člověk na světě.Vymyslet a zkonstruovat to pro mne byla nutnost. Konečně mohu pracovat „na plnou díru“ a ostřit tam, kam chci, a ne, kam mě „hodí“ prohnutý film. Kvalita výstupu šla rapidně nahoru i proto, že moderní objektivy při větším zaclonění, nutném ke kompenzaci nerovností filmu, znatelně ztrácejí ostrost vlivem difrakce. Původní stav mi mimo jiné nedovolil využít naplno potenciál Superachromatů, které jsou na přesnou rovinu zaostření daleko náročnější než ostatní objektivy a nejlépe kreslí v celé ploše právě na plnou díru. Podrobnější popis mám publikován na svém webu.
Často býváte dotazován, zda jste více horolezec a cestovatel nebo fotograf? Musí autor dobrých krajinářských fotografií navštěvovat atraktivní a opuštěná místa? Existují vůbec taková?
 |
| Vánice na Kotli – Krkonoše, Čechy |
Dnes je na Zemi prakticky vše objeveno a masově turisticky navštěvováno. Lidem jsou zajímavé a atraktivní lokality známé z fotografií na webu, z nerůznějších tištěných médií i z filmů. Chcete-li zachytit „opuštěné“ místo, je třeba vyrazit brzo ráno před svítáním a být tam dříve než ostatní, případně se vydat tam, kam se ostatní z nejrůznějších důvodů jen těžko dostanou, nebo jim toto místo nepřipadá dostatek atraktivní. Když jsem byl před pěti lety v Namibii, měl jsem jedinou výhodu v rychlosti. Ráno v půl páté, jakmile otevřeli závoru, jsem byl pravidelně první v koloně čekajících a sedmdesát kilometrů do pouště jsem jel místy rychlostí sto šedesát za hodinu. Díky tomu jsem získal asi hodinu času před východem slunce a mohl jsem se dostat do míst, kde nikdo nebyl, a získat tak exkluzivní záběry. Ale bylo to za cenu rizika, že mi do cesty skočí nějaké zvíře a rozsekám se. Trasu jsem měl samozřejmě naježděnou s přesným itinerářem všech terénních překážek a nerovností. Toto extrémní řešení jsem musel volit proto, že nemám takové finanční zázemí jako např. National Geographic, který vládě oné africké země dá řekněme padesát tisíc dolarů „sponzorský dar“, a pak lidé po celém světě žijí v domnění, že je Namibská poušť naprostou divočinou bez lidí, kde se lze volně pohybovat a libovolně nocovat. Pravdou ale je že poušť je obehnána plotem a pod hrozbou tučné pokuty a vyhoštění ze země se turisté musí vracet do kempu nejpozději hodinu po západu slunce.
 |
| Plovoucí kry v jezeru Jokulsárlón – v pozadí ledovec Fjallsjokull, Island |
Lidé většinou vůbec nechápou, proč se mnohokrát vracím na jedno a to samé místo, čemuž musím obětovat onen „cestovatelský ideál“ – možnost být každý den jinde. Na Novém Zélandu nebo na Islandu jsem se i šestkrát vracel na jednu lokalitu, abych zastihl ty správné podmínky na focení. Vědomím toho, kolik denně platím za sólo pronájem terénního auta, jsem se nesměl jakkoliv znervózňovat a musel se plně soustředit na svou práci. Tudíž se stává, že se mi měsíční pobyt s náklady okolo dvou set tisíc omezí jen na 3 až 4 lokality a výsledkem je, mám- li štěstí, 10 až 15 fotografií.
 |
| Vodopád Skógafoss – Island |
K tomu, abych se dostal do míst, kde mohu smysluplně tvořit, ale nemusím vždy cestovat na druhý konec světa. Někdy stačí ve vhodnou chvíli zajet do lesa kousek za Prahou. Pokud ve správný okamžik na správném místě zasvítí slunce do mlhy, tak je vyhráno. V oněch několika vteřinách dostanu šanci na získání pohádkových záběrů a kolikrát vznikne výtvarně mnohem hodnotnější dílo, než když fotografuji z vrcholu osmitisícovky. Znamená to ale tato místa systematicky vyhledávat, neustále sledovat vývoj počasí a být kdykoliv připraven ještě za hluboké noci vystartovat tam, kde očekávám za svítání ono úžasné divadlo. Musím také počítat s tím, že 90 % těchto nočních výjezdů a výšlapů s plným batohem techniky bude „zbytečných“. Minulý rok jsem se soustředil na focení v Čechách, a to převážně v oblasti Českého Švýcarska. Náročností, množstvím najetých kilometrů a intenzitou práce si to nezadalo s mnohými expedicemi na jiné kontinenty, a jsem přesvědčen, že přitom vznikly moje zatím nejlepší fotografie, což potvrzuje i celosvětový zájem o příslušnou galerii na mém webu.
 |
| Barvy Landmannalaugaru – Island |
Horolezců či turistů poháněných umělým kyslíkem, kteří za asistence týmu výškových nosičů a průvodců vylezli na nějaký ten vyšší profláknutý kopec, je u nás stále víc a všichni se pak snaží mediálně zviditelnit, aby si zajistili rychlý kariérní postup coby špičkoví manažeři, upevnili svůj politický vliv či dobře prodali upomínkové fotografie, které zde vyfotí. A to občas i za cenu používání polopravd a účelových lží. Naštěstí ale určitá část populace nehledí jen na to, jestli je ta fotografie pořízena z vrcholu osmitisícovky či někde v lese u Prahy, na Pálavě nebo v Krkonoších. Výrazně nadpoloviční většina mých prodaných fotografií pochází právě z České republiky. Ano, udělal jsem sice možná nejlepší fotky profesionální středoformátovou výbavou z vrcholů osmitisícovek bez podpory nosičů či umělého kyslíku, ale těchto fotografií si cením stejně jako například fotografií mlžného lesa z Jizerských hor, kterých se také prodalo mnohem více než například unikátních panoramat z vrcholu Gašerbrumu. Většinou teprve fotografie zdejší, zdánlivě fádní krajiny ukážou, nakolik je člověk dobrý fotograf.
Ale bez cestování a nebezpečí s ním spojeného byste přece jen nemohl být?
 |
| Emerald Lakes – N.P. Tongariro, Severní ostrov, Nový Zéland |
„Adrenalinové feťáctví“ mě již dávno přešlo (toho jsem si dost užil při lezení po skalách či paraglidingu), o tom to vůbec není – nelezu na kopce proto, abych si (a ostatním) dokazoval, jaký jsem „dokonalý samec“. Komplikované situace beru a překonávám coby nutné zlo na cestě do míst, která mne motivují a kde mohu zcela rozvinout tvůrčí fantazii. Paradoxně jsem měl obvykle větší potíže se svými spolucestujícími než s místními, proto většinou raději cestuji sám, i když je to, zvláště s veškerou technikou, poněkud stresující a nekomfortní. Problém se samozřejmě objevit může. Banditi na odlehlém místě vytáhnou mačetu nebo pistoli a zcela suše oznámí: „dej sem vše, co máš, a my tě za to necháme žít….“, s tím se v tom okamžiku nic nenadělá. V takovém případě mi ale nikdo nepomůže, maximálně ještě situaci zhorší. Když jsem byl na podzim roku 2003 v Bolívii, strefil jsem se zrovna do doby, kdy vrcholil státní převrat v jeho samém centru. Se dvěma bágly vážícími bezmála sedmdesát kilo jsem na okraji La Pazu utíkal do kopce ve výšce čtyř a půl tisíce metrů na letiště v oblasti El Alto. Kolem mě se střílelo ze samopalů a povstalci vrhali balvany ze stometrových srázů na silnici, padali mrtví…. Začala mě dohánět skupinka domorodých vzbouřenců – socialistů s řetězy a ostrými kůly. Chtěli mě evidentně minimálně zmlátit a oloupit. Nepokoje tam totiž byly účelově zaměřeny též proti turistům. Naštěstí mě jedna domorodá rodina, majitelé místní cestovky, ukryla ve sklepě pod jejich domem, kde jsem ještě s dalšími cizinci strávil několik hodin.
 |
| Svítání – Bílá poušť, Egypt |
Ale pak do sklepa začal pronikat slzný plyn, takže jsme museli pryč. Domluvili se s dalšími místními, kteří nám pomohli zajistit únikový koridor až k letišti. Následující ráno jsme odletěli vojenským speciálem – starým Fokkerem v příšerném technickém stavu. V takovýchto chvílích je ale celkem fuk, jestli je člověk sám nebo s někým. Čtrnáct dní po tomto zážitku jsem byl opět v Bolívii – tentokrát ale z druhé strany, protože jsem potřeboval nafotit Jihozápadní Altiplano. Jel jsem tam z chilského San Pedra de Atacama a týden jsem se pohyboval v džípu s místním řidičem. Řidič musel několikrát vyjednávat, když nás zastavili povstalci: viděli bílé – gringos, měli touhu se pomstít za to, že já jsem bohatý a oni chudí. Některé oblasti jsou však vyloženě pohodová záležitost jako například egyptská Bílá poušť. Tam se o vás komplet postarají vaši řidiči a průvodci, bez kterých se tam stejně nedostanete. Stanujete v poušti tam, kde chcete, a všechen čas a energii můžete věnovat hledání těch nejlepších záběrů. Druhou stranou mince tohoto „ideálního stavu“ je ale totálně a prakticky všude rozježděný terén.
Takže, co byste řekl závěrem?
Nebudete mi to věřit, ale stále toužím najít na tomto světě ještě alespoň pár tajemných a nedotčených míst, nabitých pozitivní energií, kde budu moci tvořit zcela svobodně, nikým neomezován v prostoru ani čase.
Hmm..
No, prvni clanek/rozhovor kde se autor neustale nechvasta, jen obcas. A clovek se kupodivu i neco zajimaveho dozvi.
Stejne nezapomenu na debatu na fotopruvodci> http://fotopruvodce.cz/clanek.phtml?clanek=111654&hledej=
ohledne techto dvou fotek> http://phototravels.net/namibia/ndv1/namib-desert-v-49.html a http://www.horolezec.cz/galery/gal_66/namibie/nam04.html
Ono totiz vyslo najevo, ze Staud udal presnou pozici a cas kde foto vznikla a Kamarad to pak prefotil s tim, ze pak se chvastal jak tezke nebylo ji nafotit (tusim TravelFocus). Plus Staudovi vyhrozoval pravnikem, ze o tom napsal co o tom na fotopruvodci napsal.
hmm..
“No, prvni clanek/rozhovor kde se autor neustale nechvasta, jen obcas. ”
pod tohle se muzu podepsat
cely clanek na me pusobi dojmen “ja jsem buh a vy jste nic”
hmm..
Cekal jsem, kdy vypukne diskuse na tema skromnost atd.
Podle me plati “skromnost je blbost”. Kdyz verim, ze neco delam super, tak se to nemohu stydet tvrdit. Ale cesky narod nejak nema rad superlativy – ja teda taky ne. Ale tu umanutost spickovou technikou docela chapu. jen si prectete neco od M. Reichmana, i kdyz ten ma asi penez na vychytavky tolik, ze to sam nebastli. Nemluve uz o Tichem 🙂
Třeba jako Vilda
Jednou třeba pan LK dospěje k té pokoře jakou měl např. stále nepřekonaný Vilém Heckel
hmm..
Neznám pozadí celé kauzy, ale pročítal jsem teď zmiňovanou debatu, kde mi připadalo, že fanatičtí příznivci p. Stauda akorát napadají L.K., ale kupodivu nikdo už se neobtěžoval porovnat obě fotografie. Nikdo přeci nemůže mít patent na nějakou fotografovanou scénu a obě fotografie jsou na první pohled úplně jinak zpracované, tak nechápu slova o plagiátorství.
Mimochodem dle mého názoru je fotografie L.K. nesrovnatelně lepší, vytěžil z dané situace opravdové maximum. Neznám p. Stauda, ale jeho fotografie mi nepřipadá moc povedená. Co ty příšerné reflexy? To snad bylo foceno setovým objektivem, nebo kompaktem? I moje Sigma 10-20 se chová podstatně lépe se sluncem v záběru, natož nějaké kvalitní pevné sklo. Slunce na fotografii vypadá jako velká bílá přepálená skvrna, prostě ošklivě, je přece jasné, že takhle velké slunce není a na mě to působí rušivě. Zvýrazněná kontrastní struktura hlíny je rovněž lepší na fotografii L.K. A čtvercová kompozice se mi také líbí víc, není tam tolik prázdných míst, stejně jako barevné podání, ale to už je čistě subjektivní záležitost :).
Viděl jsem fotografii L.K. teď na jeho výstavě v obřím formátu a je to opravdu lahůdka :). Jelikož mě zmíněná předloha p. Stauda vůbec neoslovila, tak jsem opravdu moc rád, že tu scénu nafotil i pan Kamarád a nepřipravil mě o pěkný zážitek.
hmm..
Mě se Kamarádova verze taky líbí víc, na druhou stranu kdoví, jak to celé bylo…
hmm.. EXISTUJE KNIHA DOUBLE TAKE
V knížce DOUBLE TAKE jsou dvojice fotek se stejnými motivy. Od slavnejch fotografů, většinou. Třeba Kertész “opisuje” pouliční scénu s vozíkem a hodinami od Berenice Abbott, Man Ray zase aktík od Eduarda Westona, Umbo zase chodeckou stínohru od Rodčenka, Paul Strand mexickej kostelík od Ansela Adamse atd. atd. Některé ženy si zaslouží více milenců. A některé motivy zase víc fotografů. PS: Konkrétní “plagiát” od LK jsem nezkoumal. Proč, že ano.
hmm.. existuje kniha double take
…a někteří milenci více pohlavních chorob.
Ono…
Kdyz se podivate na navstevni knihu pana Kamarada, tak tam nenajdete ani jeden negativni prispevek. Jen “jsi fantasticky” a podobne. Totiz, vsechny prispevky, ktere kritizuji nebo maji negativni charakter jsou autorem posleze mazany. Asi tak jak v Cine 🙂 Schvalne si to zkuste..
To hodne vypovida o osobnosti autora, i kdyz nechapu, co tim sleduje, me osobne by to nikdy nenapadlo neco podobneho udelat. Problem ted bude, ze nase prispevky (doufam) Pavel Pola nesmaze, maximalne se stahne cely clanek, neb nekdo rekl neco negativniho. To uz by ale bylo fakt sdo maso uzeninka 🙂
ono…
Ooops to mela byt odpoved na prispevek Tomase Vrabce…
ono…
Heh, to mi pripomina web pana Neffa nedoktutelneho … ten pod clanky radeji diskuze nema vubec.
Nebo jiz nastala zmena ?
ono…
Pana Neffa sice nemusim, ale tento pristup chapu. On i Kamarad jsou profesionalove a je to pro ne reklama. Copak si reznik strci do vylohy nejakou nazelenalou flaksu? Tak to tak berte…
ono…
Podle me to srovnavas spatne. Je jasne, ze si reznik nenecha na vystaveni spatne maso. Stejne tak Kamarad neda na web podprumernou foto. Jde o to, ze kdyz mu zakaznik rekne: Hmm, tamten bucek se mi nezda uplne OK, tak Kamarad mrkne na ochranku, kteri mu zacpou hubu a vyvedou ho z obchodu. Protoze on si asi mysli, ze je ten nej na svete a nikdo nema pravo rict svuj nazor. Tak to jsme zpet o asi 20 let 🙂
ono…
S tím vlastním názorem to máš tak: Provozuji svůj web, platím jeho provoz, doménu, design, prezentuji na něm výsledky své práce, která mě třeba i živí. Návštěvníka brouzdání po mém webu nestojí nic, dokonce si zadarmo může stáhnout mou fotku ve formátu 900×900, což stačí bohatě na reprodukci 15x15cm (případ pana Kamaráda – mimochodem, zajímalo by mě, jak moc ho vykrádají např. cestovky pro své propagační materiály). A teď mi tam někdo začne kydat svoje názory a zostouzet mě. Můj web je moje prezentace, žádný Fotoaparát nebo Fotoprůvodce a nezajímá mě, jestli si někdo myslí, že jsem to měl říznout o půl ceťáku zleva. Prostě takový příspěvek, který mi kazí kšefty a napadá mě, smažu – a je to zcela legitimní. Pokud se to někomu nelíbí, nechť si provozuje vlastní stránky a na nich může svoje názory vykládat donekonečna a užít si svobody projevu do sytosti.
ono…
Jasne, to uplne chapu. Jen nechapu na co tam ten guestbook vubec mas 🙂 To bych radeji uzivatelum nepovolil nic, nez ty co se mi nehodi mazat. Zbytecne zabijis dalsi cas, ktery bys mohl venovat foceni. IMHO se to brzo rozsiri mezi lidi, tak jak v pripade pana Kamarada a rozhodne to na cti nepridava, pripoctu-li jeho chvastacske vystupy v radiu a mediich vseobecne… Sam se okrada o zakazniky, misto aby s prehledem muz jeho formatu reagoval (nebo se na ty negativni prispevky vysral s tim, ze komu se libi tomu se libi, komu ne, at si…..).
ono…
Souhlas. Jiní světoví fotografové tam třeba návštěvní knihu prostě nemají a hotovo. Taky mažu příspěvky z návštěvky, ale ty sprosté. Jinak si klidně kritizovat můžou. A mimochodem Neff a fotky …… radši bez komentu :-)))) AHOJ
ono…
“A mimochodem Neff a fotky …… radši bez komentu :-))))”
Jenom fotky ??
Nikdy jste necetl nejaky odborny clanek ci dokonce knihu ? 🙂
ono…
Ale četl. Knihy ok. V článcích často jedna bota za druhou, ale budiž. Nicméně ty fotky …. 🙂
ono…
Tomáš asi nemyslel knihy Neffa – sci-fi spisovatele, ale jeho odborné knihy o fotografii. Jako spisovatel není vůbec špatný a třeba Milénium se četlo moc dobře.
ono…
Tak tak.
Tady bych řekl, že platí ševče drž se svého kopyta.
Zrovna nedávno pan Neff vydal jednu odbornou publikaci, už nevím přesně čeho se týkala, nicméně po pár odstavcích jsem jí vrátil do regálu, ujištěn, že je kniha stejná odborná jako odborné články.
ono…
No vidíš. A jak mu to svět baští :-)))
ono…
Dobrý marketing 😀
Fasáda dělá prodeje .. apple taky prodáva počítače jak urvaný z řetězu a že by byl nějak funkčně napřed se říct nedá 🙂
řemeslo
Ladislava Kamaráda neznám, nikdy jsem o něm doposud neslyšel. Fotky, ikdyž to není vůbec můj vkus (ty barvy jsou někdy zcela nevkusné, podobně jako obálky magazínu Fotografie), hodnotím pozitivně. Hlavně proto, že je na nich vidět poctivá práce. Jestli autor kopíruje, kopíruje dobře. Ale jak jsem psal, já mám raději “živou fotku”, realnou. Prošlápl jsem pár míst, která autor fotil a ani jedna z jeho fotek nevystihuje atmosféru toho místa. Možná je to tím, že nemám rád růžovou a fototapety v paneláku. A každej vidí jinak barevně, což?
řemeslo
Pan Kamarád to vidí takhle a v tom co dělá dosáhl určitého stupně dokonalosti – bez ohledu na to, zda se mi výsledky jeho práce líbí nebo ne.
A co se jeho osobnosti týče – během let jsem poznal, že každému, kdo v jedné specifické oblasti dosahuje mimořádných výsledků, nějakým způsobem uniká něco jiného. A považuji to za lepší, než kdybychom všichni byli jeden šedý průměr.
Co panu Kamarádovi závidím je schopnost a odvaha podřídit vše tomu, co ho nejvíc baví.
řemeslo
Posledni dobou je preKamaradovano. Krome asi 5ti clanku o nem v poslednim mesici, jsem v aute poslouchal pulhodinovy porad kam mohli lide volat dotazy. Chtel jsem tam zavolat dotaz jestli je pravda, ze jako clovek absolutne s nikym nevyjde a je v podstate asocial bez lidskych vazeb na okoli a ze i na velehory leze sam. Nakonec jsem to neudelal, ale myslim si, ze by to sam potvrdil, nekolikrat to v rozhovoru naznacoval.
Jinak samolibost je jeho primarni vlastnost, cely rozhovor byl o tom co umi nejlip. Napriklad vsichni horolezci kecaji nebo jsou lini, kdyz jsou po vystupu na osmiticovku unaveni a za pet minut musi dolu. Lada tam 4 hodiny poskakuje a pak to rychle sebehne 🙂
Na druhou stranu takovi lide jsou potreba, jsem rad ze foti, ale sestru bych mu nedal ani kdyby nepozadoval veno.
Brát s rezervou
V rozhovoru jsou zajímavé věci, ale jinak prostě beru tyhle řeči takových lidí s určitou rezervou. Věřím, že hodně z vás by taky bylo ochotno podřídit fotografování ledacos, ale nedostanete k tomu ani tu možnost. Ne vždy je to o tom jak moc jste dobří. Je to bohužel i o tom jaké máte finanční možnosti, jestli máte štěstí a známé. Čili číst si o tom jak špičkový plotter tiskne dvě a půl hodiny jednu fotku je pro mě stejná informace jako si přečíst jak Loebovi jede nová C4 a že by nikdy do ničeho horšího nesedl (příklad – tohle nikdy neřekl) …… a koukat u toho z okna na mojí starou Xsaru :-))) Není to závist jen mě to vždycky trošku pobaví. Znám pár lidí kteří fotí fakt dobře a některé fotky mají špičkové …… přesto by je od nich nikdo za 40 táců nekoupil. No a potom samozřejmě nemůžou takoví lidé dát za fotovýlet 200tis. To je prostě jiná galaxie – pro mě. Fotky má pan Kamarád vynikající i když se musím připojit k tomu, že někde jsou ty barvy i při velké míře tolerantnosti dost nereálné a ne úplně vkusné.
brát s rezervou
Myslim, ze profesionalove nejezdi na fotovylety, ale na sluzebni cesty. A cena vybaveni odpovida kvalite, kterou zakaznik pozaduje. Konkurence taky nespi. Jen si musi spocitat, zda se to vyplati. Podle toho, co znam z jinych profesi, tak naklady na techniku nebyvaji ty nejvyssi v celkovem souctu.
Co se tyka barev, taky mi prijde, ze jsou nekdy prilis “kalendarove”. Ale kdysi jsem na horach zazil zarazejici vychod slunce, ktery jsem i nafotil na diak (jen jeden, protoze to skutecne byl naprosto prchavy okamzik, nestihl jsem ani bracketovat – coz potvrzuje pozadavek na pohotovost techniky a nevhodnost VF v takovych pripadech), takze mam rekneme “objektivni” zaznam toho, co bylo videt. Kdyz jsem se obrazky zpracovaval, naskenoval jsem jej a po par tydnech upravil konecnou verzi. Barvy jsem musel upravit kvuli posunu teploty atd., aby odpovidaly tomu, co jsem mel jeste v pameti. Kdyz jsem to srovnal s puvodnim diakem, rozdil byl znacny.
Otazku, zda skutecnosti se vice blizil orig. diak nebo moje upravy ve Photoshopu, vyhral upraveny obraz. Podle mne zachycuje vice naladu a pocity z mista a okamziku a z tohoto pohledu je pravdivejsi.
ach to nebecenstvo v Bolivii
inu, Mr.5 hvezdovych hotelu… je to vlastne smolar…
byznys
Ano o penezich to je a co se tyce barev asi autor sam nejvic vi co chtel a co zachytil.
Nepochybne to pan Kamarad foti tak jak to je zde videt, jelikoz je po tom poptavka. Kdyby nebyla, rozhodne by to nefotil.
Druha vec je umeni fotografii “prodat” coz k foceni taky patří a je jedno zda si najde zprostredkovatele nebo to dela sam. Ale ruku na srdce, fotky v supliku, at sou sebelepsi nikoho nenadchnou a asi vsichni jsme radi ze rozmach DF umoznil i sikovným amaterum tvorit velmi velmi vynikajici fotografie tak, že skalopevna jistota prof. fotografu je zas o trochu nize.
VYDRÁŽDĚNÍ ÚSPĚCHEM
Ach jo. Tak se kochám Kamarádovejma fotkama a podbarvuju si ten zážitek hudbou jeho legend cestovatelskejch i technickejch. Skřehotavé žáby těžko snášejí poněkud podivínského autora, který těžko může být jiný – i když Karel Gott je usměvavý, vždycky se podepisuje atd. atd. Ale taky se nechlubí svými zakolísáními a poklesky (jestli ovšem nějaké má…). Tak to ve velkým byznysu chodí. Kázat o velkorysé skromnosti a kritické sebereflexi je v našich krajích populární. Ale na skvělejch a po všech stránkách vymazlenejch fotkách Ladislava Kamaráda, stejně jako na slavičím zpěvu božskýho Káji to sotva něco změní. Voni to kluci uměj a přece si nebudou kazit náladu nahořklým teskněním těch, co to dobejvání vrcholů nemaj až tak v krvi.
Mimochodem, Kamaráda sleduju už léta a obdivuju ho. Je cílevědomej všestranně nadanej a dokonce začíná komunikovat tak, jak se na velkýho Mistra sluší a patří. A že póvl smete do propasti? Proč o něj zakopávat, když vím, kam jdu… Předem se omlouvám, jestli jsem se někoho dotkl, ale ti, co chtěj nahoru, nemůžou sedět dole pod kopcem v hospodě a tlachat vo blbostech.
VYDRÁŽDĚNÍ ÚSPĚCHEM
Souhlasím. Hlavně nechápu, proč všem tak vadí osobnost Ladislava Kamaráda, mě osobně zajímají jeho fotografie. To bych v životě nemohl sledovat žádný sportovní výkon, poslouchat hudbu, koukat na filmy, apod. kdybych u toho měl hodnotit osobnosti sportovců, zpěváků, herců a přemýšlet nad tím, jestli bych za ně provdal vlastní dceru :).
vydrÁŽdĚnÍ ÚspĚchem
Pravda pravdoucí, souhlasím.
V něčem LK obdivuji, v něčem moc ne
Osobně bych to neviděl černobíle a proto bych debatu nehrotil ani na jednu stranu.
LK má můj obdiv za to, že je jedním z velmi mála fotografů v ČR (ne ale jediným), který se opravdu snaží (a dost úspěšně) o technickou dokonalost – prostě nafotit technicky co nejlepší podklad, potom neváhá vynaložit spoustu práce u počítače k zdokonalení dalších detailů (počínaje HDR a konče někdy i retušemi), následuje dobře zvládlý tisk – výsledek super. Tohle dělá poměrně málokdo z profesionálů, u amatérů se pak často dokonce vlastní neochota či neschopnost podobného zpracování často v debatách vydává za klad – podle mě je to někdy až pokrytecké… V tomto opravdu LK velice respektuji.
Jiná věc (a možná je to i trochu cena za to výše uvedené) je to, že z obsahového hlediska jsou fotky LK často poměrně prvoplánové a až moc uhlazené. Přijde mi, že často jde o focení typu vyrazit na místo, leckdy nalezené už dříve někým jiným a pak z něj vytěžit maximum svou technickou dokonalostí – tady bude asi i původ té známé roztržky s F. Štaudem. A trochu mi vadí i to, jak to potom podává v rozhovorech – často to opravdu zavání budováním jistého kultu.
Ale ono je asi normální, že má každý své silnější i slabší stránky – týká se to asi každého z nás…
v něčem lk obdivuji, v něčem moc ne
Až, ti co po něm tak kálej dosáhnou takových
ocenění!! Ikdyž je pan Kamarád tak vychloubačnej.
Tak můžou ho naplno třeba poblít!!!
Jo,jo…. úspěch někdy moc sere!
v něčem lk obdivuji, v něčem moc ne
Kdyby se originalita fotografie zakládala jen na tom, zda místo už dříve objevil či neobjevil někdo jiný a na technické dokonalosti tak by asi už žádná originální fotografie nikdy nevznikla. Naštěstí jde o trochu víc…
Sigma, oceneni a dalsi povidky
Tak Danieli, kupil sem si tez Sigmu, abych byl konkretni Sigmu 200-500mm F2.8 APO EX DG a musim rict, ze jsem se ve fotografiich slunce hodne zklamal. Podivej se schvalne na ukazkovou foto (@500, f/11, 00.00pm). Schvalne jsem ji orizl do ctvercoveho formatu, tak, jak se Ti to libi. Zda se mi ale teda dost prepalena, ale mozna se mi to jen zda, bo po tom co sem ji vyfotil, uz vidim jen na jedno oko. Mozna bys mi ale s Tvymi zkusenostmi s produkty Sigma mohl doporucit jak to napravit? Mam to priste trochu podexponovat? Prijdu behem toho i o oko druhe? A co na to Jan Tleskac?
Jinak na Sigmu nedam dopustit, je to ta nejlepsi optika na trhu, kde se hrabe Hasselsrab treba. Vubec ale vubec bych se nedivil, kdyby na Sigmy fotil i Lada, jen to pred vsemi tajil, jakozto sve nejvetsi tajemstvi.
Radime, ano, ta oceneni jsou nejdulezitejsi. Skoda jen, ze uz nevidim na obe oci, bo ty pouhe dve dimenze pri pohledu na ne, to uz neni proste ono. Ovsem, jeste vetsi skoda je, ze ty oceneni nejsou udelena v podobe takovych tech odznacku. Docela zive, lec jednooky, si dovedu predstavit, jak je dotycny nosi hrde pripichle na sve hrudi. Fakt skoda. A co se tyce toho pobliti, jen aby Te tady nekdo z vychazejich hvezdnych fotogradu nevzal za slovo a za par let…….. no, radeji nemyslet.
l@ci…
sigma, oceneni a dalsi povidky
Právě proto jsem tu Sigmu 10-20mm pro srovnání uváděl, opticky je to poměrně slabý objektiv, i při cloně 8 či 11 má velmi výrazně nevyváženou ostrost v ploše snímku, alespoň můj kus a co jsem četl recenze tak asi všechny. Bohužel i to je známá vlastnost Sigmy, že každý jednotlivý kus může mít rozdílnou kvalitu. Ale jinak jsem s tím objektivem spokojen, na krajinu (fotím hlavně na horách) je ohnisko 15mm v přepočtu fantastické a na zvětšeninách 30x40cm není rozdíl ostrosti v ploše fotografie na první pohled vůbec znát. A když jsme nedávno fotil záběr se sluncem, tak na celém snímku je jeden miniaturní nazelenalý reflex, na první pohled neviditelný a snadno retušovatelný. To co tam má p. Štaud je fakt hrůza, pokud to nebyl umělecký záměr :).
Jinak Sigmu 200-500mm neznám, tak nemohu soudit. Bohužel se mi ta fotografie z odkazu nezobrazuje :(. Vlastním ještě Sigmu 70mm/2,8 Macro a to je opravdu špičkový objektiv (IMHO samozřejmě :), kresba nemá chybu, mohu jen doporučit. Osobně už z dob focení na film jednoznačně preferuji pevná skla. Jenže ta Sigma 10-20mm zatím nemá pevný ekvivalent (pro Pentax). Sice existuje pevná Sigma 10mm, jenže to je rybí oko a nemá závit pro filtry.
Bohužel pro mě má Sigma obecně ještě jednu velkou nevýhodu – její objektivy jsou velmi velké a těžké. Třeba obyčejné záklaďáky 30 či 50mm/1,4, nehledě na to, že ty jsou i velmi drahé (v porovnání např. s Canonem či Nikonem). Plánuju teď proto nákup “palačinek” od Pentaxu, 15, 40 a 70mm. Dohromady všechny tyto tři objektivy váží 432g, pro srovnání zmíněné 70mm Macro od Sigmy váží 525g a 10-20mm váží 465g. A kdo se s těma Sigmama má vláčet po horách. To samé platí o velikosti, těžko můžu mít přes rameno velkou fotobrašnu když mám v ruce cepín. Tak uvidíme, jak se palačinky osvědčí :).
Pochybuji, že Láďa fotí na Sigmu, nebo jsem alespoň ještě neslyšel, že by dělala objektivy pro střední formát :). A čtvercový formát se mi líbí ne obecně, ale pro ten motiv, co pánové fotografovali :).
sigma, oceneni a dalsi povidky
Obávám se, že se ti ta fotka zobrazuje správně a laci si z tebe akorát střílí 🙂
sigma, oceneni a dalsi povidky
🙂 tak to se mu povedlo, já se vždycky nechám nachytat 🙂
nic moc
no já nejsem krajinář, ale podle mě ten člověk moc neumí fotit. Vetšina z toho jsou strašné kýče, u jiných je špatná kompozice. Ať si o tom myslí kdo chce co chce, ale mě se to nelíbí
nic moc
Nebyl jsi na výstavě, škoda…
Ano, kdyz 2 delaji totez, neni to totez
Rekl bych, ze zavist je v CR velice pekne rozlezla vec.
Maskovat to sparvedlivym rozhorcenim, jak je co neeticke, a mit dobry pocit z toho jak stojim na strane pravdy a lasky se s tim nese ruku v ruce. To si ovsem malokdo dovede priznat.
Souhlasim s prislevkem D.Langera.
Kterou z tech dvou fotografii by jste si povesili na zed? Nerku-li zaplatit.
(…a nerikejte, ze zadnou. Tema zde bezi o tom jestli A nebo B).
Ruku na srdce.
Zkuste to, pani fotografove, take.
A ukazte vysledek.
Ano, kdyz 2 delaji totez, neni to totez.
Co se osobnosti tyce, to je kazdeho vec. Kamarad je az tak specialni, ze asi tezko o nekom muze rici ze s nim je Kamarad a vice versa. Nic zavidenihodneho, ale kazdyma takovy svet, jaky si udela.
A jak je zde v jednom prispevku zde uvedeno, “sestru bych mu nedal…”. Mozna.
Ale je toto web FOTOGRAFICKY nebo PSYCHOLOGICKY ?
OSobne to cele naberu tak tragicky. Mozna Kamarad mel Staudovi dostatecne zduraznit: Mam zajem tu fotku taky udelat. Ale pkud prijde a pta se na ni, na expozici, etc… to uz asi nejaky naznak je. Je na tom neco az tak spatneho?Mimochodem, je to tedy proflaknute misto nebo ne?
Stále trvám na tom,
že objektivní hodnocení uměleckého díla není možné…
Co si mám myslet o výsledcích (nade vší pochybnost nesnadné a vysoce sofistikované) práce (na uměleckém díle), je-li velká část této činnosti podřízena vkusu těch, kteří kupují – platí…? Nejsem naivní, význační umělci (ale mnohdy i patlalové!) se prodejem svých děl živili vždycky. Jenže dříve umělci tvořili na konkrétní objednávku (netvrdím, že vždycky a netvrdím, že často “neretušovali” skutečnost), dnes mnozí “zmapují” “vkus mocných a bohatých” a svými díly se “trefují” tam, kde jsou peníze.
Obdivuji lidi, kteří “mají zmáknutou techniku”. Technicky zfušované fotografie nemám moc rád. Ale mám rád spoustu fotografií, které jsou na hony vzdálené technické dokonalosti – ALE MAJÍ (mi) CO ŘÍCI!
Znám lidi, kteří se “utopili” v technice.
Nemám rád barevně nereálné obrazy.
Stále trvám na tom,
Souhlas, jen je otázka, co je to “barevně nereálný obraz”. Málokdo z nás je totiž ochoten jet několikrát dlouho před svítáním na vyhlídnuté místo v konkrétní roční dobu a za konkrétní předpovědi počasí, aby udělal jeden snímek. Pak samozřejmě pro většinu z nás jsou ty barvy subjektivně “nereálné”, jenom proto, že nám jsou neznámé. Sám jsem v životě zažil několikrát východy slunce ve vysokých horách s barvami, o kterých se většině lidí ani nesní.
Jinak IMHO barevně reálný obraz je v podstatně nesmysl. Můžeme se věrným barvám maximálně přiblížit, ale kdo z nás pak pozoruje fotografie pod normovaným osvětlením? 🙂 O monitorech a webu nemluvě. Pokud mým cílem není dokumentární fotografie, tak proč se snažit o maximálně věrné barvy? Málokdy tím totiž vyjádříte své subjektivní pocity…
Mimochodem jaký máte názor na černobílou fotografii? Těžko hledat více “barevně nereálný obraz”.
stále trvám na tom,
Neměl jsem na mysli “dokonalou reprodukci barevné tabulky” prohlíženou ve světle stejné barevné teploty, v jakém byla pořízena. Zažil jsem rovněž hodně situací, ve kterých by šel jeden film za druhým (kdybych fotil barvu), protože světlo bylo ojedinělé. Ale vždycky se “nějaký náznak barevné reality” dal vytušit. (Nebo je to mozkem?)
U čb fotografie vycházím z “poučky” z malířství, že černá a bílá nejsou barvy. Čb fotka – podle mě – daleko více zapojuje představivost, paměť, invenci, nutí přemýšlet… Paradoxně se tak může černobílá fotografie líbit i těm, kterým by se barevná nelíbila, protože si každý “domyslí své barvy”.
stále trvám na tom,
Ok, rovněž souhlasím :). Ladislav Kamarád, alespoň jestli si dobře vzpomínám na rozhovory s ním, tvrdí, že své fotografie barevně vůbec neupravuje. Hodně lidí je sice považuje za kýčovité, ale ony jsou asi kýčovité ty scény samy o sobě (to by pak člověk musel vidět originální diapozitivy, aby to mohl posoudit). Samozřejmě pokud se k tomu přidá HDR…
stále trvám na tom,
V lidském mozku funguje cosi jako automatické vyvážení bílé – mnohokrát jsem se pozastavoval nad diapozitivy pořízenými v měnících se světelných podmínkách a říkal jsem si: takhle to tam přece nebylo. V paměti byl obraz lehce se měnících akcentů, na diácích pak výrazné změny barvy. Ladislav Kamarád si může říkat co chce, na filmech něco podobného být mohlo, což však nic nemění na tom, že jeho barevné podání je za prahem bolestivosti. Perlmanovy housle v obýváku na kilowattové aparatuře s hlasitostí nadoraz. Jako když hluchej buší do vrat. Ale lidi to holt takhle chtěj, jak bylo správně podotknuto. Technický perfekcionismus dovedený do absurdna (musí to bejt dobrá fotka, když to je tak ostrý a má to takovejch detailů – tady máš lupu, Máňo, mrkni zblízka!), ovšem bez invence. Mnoho pohledů jsou kopie cizích fotografií, bez autorského vkladu, jen řemeslně lépe provedené. A pokud uvěřím autorově touze po objevování nedotčených míst, obávám se, že fotografie z nich by postrádaly kompoziční čistotu kopií. Dokumentují to ostatně i doprovodné fotografie k tomuto článku.
Perfekcionizmus není umění
LK je perfekcionista s technickými znalostmi. Jeho první černobílé fotografie a pak už jenom některé barevné jsou cítit duchem “tvůrčím” a “hloubkou”. Paradoxně jsou to fotografie z doby, kdy ještě techniku až tak extrémně moc neřešil. Z posledního období se jedná pouze o přesaturované a vykalkulované záběry bez vize, což celkem odráží i jeho psýché. Vůbec nezná emoce. Jenom se snaží dělat fotografie na základě předpokládaného zájmu publika, žádná osobní vize, nebo obrazy mizejícího světa. Možná tak vztek, že není místo které by mohl ovládnout pouze sám. Snad v jeho začátcích je cítit z tvorby vlastní hledání, možná právě těch emocí, které zcela pochoval pod nánosem technického perfekcionizmu.
K samotným fotografiím. Barvy jsou radikálně upravovány a některé i retušovány. Dokonce původní fotografie vystavované před léty radikálně barevně „vylepšil“. Výstava mi spíš připomněla výstavu kýčovitých landscape obrázků určených do obýváků „in snobům“. Pokud to pomůže prodeji, finančně osvobodí a naplní jeho ego, budiž mu přáno. Já jenom doufám, že se vrátí k focení bez zpupného hledání technické dokonalosti a objeví v sobě alespoň část ztracených citů, aby zjistil, že kolem něj jsou i lidi. Technicky na to má, duši už několik let ne. Takhle jsou to jenom krásné velké barevné záběry a žádný MASTER QEP z nich umělecké dílo neudělá. Zkuste se někdy nad jeho záběry zamyslet a upřímně řekněte, jak k vám promlouvají.
perfekcionizmus není umění
Je potřeba si říct, jestli to dokážu tak dobře jako on. Je to přece řemeslo se vším všudy. Já jsem pro kvalitu, příroda si to zaslouží, na rozdíl od nás lidí.
zase ten samy rozhovor
Fotografie pana Kamarada sleduji rad a vetsinou v nemem uzasu.
Co se tyce rozhovoru, tak bohuzel toto same sem cetl pred par mesici v photolife a jeste na par dalsich mistech. Stejne fraze, stejne prihody. Nevim, jestli je to impotenci redaktoru, nebo jeho nesdilnosti, ale jednou o precist staci.