Lidé hor a pralesů

V odlehlých horách a pralesních džunglích Thajska a Barmy žijí kmeny lidí, jejichž způsob života se od zbytku obyvatel země výrazně liší. Mají svou původní kulturu, zvyky, způsob oblékání, a někdy i vlastní jazyk a náboženství.

Ženy horských kmenů

Po dlouhá staletí se vyvíjely izolovaně a vnější svět na ně neměl vliv. Dnes je již situace malinko jiná a civilizace, se všemi klady i zápory, pomalu klepe na rákosové dveře jejich příbytků.

Karenové, Hmongové, Lahuové, Mienové, horalé z kmene Akha, Lisu, Lawa… nejrůznějších etnických skupin, které do severního Thajska přimigrovaly z území dnešní Číny, Tibetu a Laosu, žije v horách několik desítek. Přesný počet jejich příslušníků není znám, odhady však mluví až o jednom milionu lidí. Zatímco někteří z nich bydlí v zapadlých osadách hlubokých pralesů a cesta k nim představuje několik dnů pěšího pochodu, jiní žijí v dostupnějších oblastech, do kterých se lze bez problémů dopravit terénním automobilem. Lidi z hor však lze potkat i ve městech.

Večerní Chiang Mai

Obvyklým výchozím místem mnoha výprav směřujících k horským kmenům Thajska je Chiang Mai. Tato dvousettisícová metropole, ležící v severní části království, je mimo jiné známá svým obřím nočním trhem. Večer co večer se v něm rozsvítí několik set stánků s nejrůznějším zbožím, mezi kterými se proplétají nekonečné zástupy cizinců i domorodců. Zdaleka ne všichni přicházejí s úmyslem nakupovat a ačkoliv je většina věcí na naše poměry levných, mnozí sem chodí hlavně kvůli nezaměnitelné atmosféře. K její originalitě nesporně přispívá přítomnost krojovaných prodavaček z kmenů žijících v nedalekých horách. Na rozdíl od ostatních Thajců zpravidla nevlastní prodejní stánky, a své zboží – náramky, náhrdelníky a další ozdoby, charakteristické pro jejich etnikum – mají vystaveno v plastových košíčcích pověšených na krku. Pohybují se zpravidla ve skupinách a díky svému pestrobarevnému oblečení jsou i v tisícihlavém davu nepřehlédnutelné.

Kněží versus šamani

Prosté obydlí

Ačkoliv se některé kmeny nechaly ovlivnit křesťanstvím, buddhismem nebo taoismem, prvky prapůvodní animistické víry jsou u většiny z nich stále živé. Základem jejich světonázoru je přesvědčení, že všechny přírodní objekty jsou osídleny duchy, kteří musí být neustále usmiřováni, aby se tak zajistila jejich přízeň a předešlo se možným škodám, které by mohli způsobit. Většina vesnic má dva duchovní vůdce – kněze a šamana. Zatímco titul prvního z nich bývá obvykle dědičný, druhý vůdce se volí na základě různých znamení. Základním úkolem kněze je dohlížet na obřady a rituální život komunity. Šaman má schopnost komunikovat s duchy, a proto určuje, jaké kroky mají být podniknuty pro jejich uspokojení. Onemocní-li například člen komunity, požádají jeho příbuzní šamana o radu, aby zjistili, čím svého ducha popudili. Šaman posléze vykoná očistný rituál, který pomůže zlé síly zahnat.

	Ženy z horských kmenů centrální Barmy poznáte podle charakteristických froté turbanů

Karenové věří v Pána země a vody

Jedním z nejpočetnějších horských kmenů jsou Karenové. Na území Thajska i sousední Barmy jich žije přes tři sta tisíc.

Oblíbená kratochvíle

Jejich příbytky, které se staví z bambusu nebo teakového dřeva, jsou často obklopeny ovocnými zahradami s úhlednými ploty. Karenové s oblibou chovají domácí zvířectvo, včetně slonů, kteří jsou využíváni k těžbě vzácného teakového dřeva. Všudepřítomní misionáři udělali z mnohých Karenů křesťany, ti však i přesto svou tradiční animistickou víru nezapřou. Většina z nich uctívá hlavního boha, Pána země a vody. Ten podle nich ovládá džungle, pole, řeky a všechnu půdu v širokém okolí. Kromě toho věří v další bůžky a duchy, kteří sídlí kolem nich a mají nad nimi neomezenou moc. O žních, na Nový rok, nebo když vesnici stihne neštěstí, obětují hlavnímu bohu kuřata. Podle jejich víry přebývá v lidském těle mnoho duší. Opustí-li člověka jedna z nich, onemocní, ztratí-li všechny, umírá. Děti se nesmějí podívat na mrtvého, protože jeho duše by je mohly odlákat z tohoto světa. Pohřebiště za vesnicí jsou posvátná. Zemřelí jsou spalováni a vesničané na cestě z pohřbu kladou různé překážky, aby se jejich duše nevrátily zpátky a neohrožovaly je.

Žirafí ženy

Dlouhé krky „žirafích žen“ z horského kmene Padaunů jsou ozdobeny nepřehlédnutelnými kovovými obručemi

Blízkými příbuznými kmene Karenů jsou Padaunové, jejichž ženy, přezdívané též „žirafí“, nosí na dlouhém krku nepřehlédnutelný krunýř z lesklých kovových kruhů. Podobné obruče zdobí i jejich ruce a nohy. První mosazné spirály dostávají dívky již v pěti šesti letech a s přibývajícím věkem jejich počet stoupá. Starší ženy jich mívají až pětadvacet. Kdysi sloužily jako ochrana před zvířaty,

Žirafí ženy

dnes jsou však hlavně ozdobou a symbolem movitosti.
Podle jejich počtu totiž nápadník pozná, s jakým věnem by mohl v případě sňatku počítat. Po svatbě platí, že čím bohatší je manžel, tím více prstenců jeho žena a děti nosí. Každá krása však něco stojí a Padaunky za ní platí deformovanou postavou. Postupným přidáváním kruhů jsou klíční kosti a žebra stlačovány směrem dolů. Prodloužený krk je tak v podstatě hlavně optickým klamem. Nevšední kovové ozdoby mohou vážit až patnáct kilogramů a jejich náhlé odstranění by mohlo být pro ženu osudové. Ostatně, používalo se i jako trest za cizoložství. Váha prstenců ženám prakticky nedovoluje sklonit hlavu a chtějí-li se ohlédnout, musí se otočit celým tělem. Nesnáze působí i obyčejné pití, vzhledem k tíži obručí totiž domorodky nemohou zaklonit hlavu a tekutinu pouze srkají slámovým brčkem.

Otevřené ohniště uvnitř dřevěného baráku?	Dětská postýlka	Péče o mladšího sourozence.

Pětidenní trhy

Přivítání

Zatímco reprezentantky horských kmenů Thajska přicházejí prodávat své zboží na noční trh v Chiang Mai večer co večer, ženy z hor sousední Barmy docházejí na trh v Nyaungshwe pouze jednou za pět dnů. Cesta na tržnici, která se tak šestkrát měsíčně zcela zaplní početnými skupinami nakupujících i prodávajících z mnoha etnik, jim často zabere několik hodin pěšího pochodu. Domorodci jsou však na tuto pravidelnou vycházku zvyklí a vykonávají ji od raného do pozdního věku.

Děti horského kmene

Není to pro ně pouze záležitost obchodní, ale zároveň i sociální a kulturní. Setkávají se zde lidé, kteří by se jinak neshledali. Podobné trhy se konají i v dalších místech hornatého šánského regionu. Každá spádová oblast má svůj. Liší se příslušným dnem, pětidenní frekvence však zůstává zachována. Ostatně, tou se tak trochu řídí i celá místní ekonomika. Před každým tržním dnem dostávají zaměstnanci výplatu, a tržním dnům se přizpůsobují i schůzky místních podnikatelů. Byznysmeni z podhorských vísek nemají mobilní telefony ani kapesní diáře a namísto „desátého května v 9:30 u mě v kanceláři“ se raději dohodnou na „za tři tržní dny ráno před tržnicí“. Turisté při návštěvě těchto míst ocení zejména vysokou koncentraci zajímavého zboží na jednom místě a výtečnou možnost smlouvání. Ručně zhotovené ozdoby, přívěsky a další výrobky horských etnik jsou suvenýry, které se jinde shánějí jen velice těžko. Fotografy potěší nesmírná barevnost, fotogeničnost a úžasná atmosféra, kterou jsou místa obchodu od časného rána nabita. Je to mozaika fascinující atmosféry, mnoha vůní, chutí, pocitů a barev.