Kavárenský šum v pozadí, vysoko zavěšené lustry dodávající intimní osvětlení a kobliha ke kafíčku vytvářely v salónku Café Imperiál příjemnou atmosféru. Setkání s fotografem lidí Pavlem Štěchou, které vyvolala diskuse na stránkách FotoFóra, mohlo začít. Konečně jsme se tedy měli dozvědět, kdo z nás měl ve žhavé výměně názorů navrch. Výsledkem byla ale nakonec jako tradičně plichta. Každý měl svůj kousek pravdy.
„Zeptejte se sami sebe, proč vlastně fotíte. Proč vás fotografie těší?“ vybídl Štecha posluchače, aby se nad svým koníčkem či prací zamysleli. „Máte rádi zvuk závěrky, nebo se chcete odlišovat? Nebo chcete být slavní, či mít peníze? Je důležité si to uvědomit,“ zdůraznil. Sám přiznal, že jeho první fotky vznikaly vlastně kvůli nechuti k alkoholu. „Když jsem jezdíval s kamarády na hory, tak se po večerech většinou popíjelo. To mě ale nebavilo, a tak jsem místo toho fotil. Vlastně jsem se schovával za foťák,“ vysvětlil.
Neméně důležité je podle Štechy pochopit, co je vlastně fotografie. Jednoznačná definice však neexistuje. Sám ji považuje za vizuální jazyk, určitý druh komunikace. Její specialitou je, že zastavuje čas. Divák neví, co bylo předtím a co bylo potom. Zároveň jí lidé věří. Mají pocit, že to, co je na fotce, existovat muselo. „S příchodem moderních technologií se to samozřejmě mění, ale manipulace s obsahem fotografie byla možná vždy. Dobrý fotograf ukáže, co chce. Demonstraci lze vyfotit tak, aby snímek tvořil dojem, že se zúčastnilo mnoho lidí, ale také opačně. Objektivita fotografie vlastně nikdy neexistovala.“ uzavřel Štecha.
Jak fotit lidi
„Musíte především umět vzbudit důvěru,“ tvrdí Štecha a dodává. „Fotografování je agrese. Vezměte si jenom tu terminologii: vzít obrázek, spoušť, mířit na někoho.“ Na získání důvěry ovšem není jasný, jednoznačný model. Proto záleží na samotném fotografovi, aby dokázal pořídit snímek způsobem, který fotografovanému nebude vadit. Měla by mu k tomu podle Štechy pomoci především řeč těla – gesta a mimika, pokynutí, úsměv směrem k fotografovanému. Fotograf by měl tuto řeč ovšem vnímat, číst a dekódovat především u objektu svého zájmu. Zároveň by měl také umět zapadnout do prostředí, kde bude snímky pořizovat. Je třeba zvážit, kam člověk vstupuje, ale například také jak oblečen tam jde. Rozhodně nesmí působit jak rušivý element, jinak s prostředím nesplyne a riskuje i vyhazov.
Při focení na ulici je možné používat samozřejmě některé triky. „Když někoho vyfotíte, sundáte aparát od oka a díváte se na bod, který je za ním,“ prozrazuje Štecha. Nepovažuje to ale za nejvhodnější způsob. Mnohem lepší je navázat s foceným člověkem kontakt, alespoň gestem či úsměvem. „Poté co fotku uděláte, můžete se omluvit. Když ale někdo nechce být focen, respektujte ho, má na to právo,“ tvrdí Štecha. Focení na ulici se ale podle něj v posledních letech změnilo. Lidé jsou podezíraví například kvůli skandálům v bulvárních plátcích. „Peníze začaly mít svou cenu. Není to nic špatného, ale je to změna.“
Fotograf a technika
Jak se Štecha svěřil, při svojí práci používal ohniska v rozmezí 24 až 200 mm, častěji ovšem 24 mm a 35 mm. Vychází to z jeho způsobu práce, která začínala ve většině případů až po navázání kontaktu s fotografovaným. Fotografická technika je podle něj důležitá, ale souvisí s řemeslem. Mnohem významnější je fotografická představivost, a tu je třeba neustále trénovat. „Když se něco děje, musíte předvídat, jak to bude pokračovat dál. Už předem musíte mít snímek hotový v hlavě a následně ho jenom zaznamenáte aparátem. Musíte si dokázat představit, jak bude děj vypadat odjinud a jestli by se z toho stanoviště nedal jeho význam vyjádřit lépe,“ nabádá Štecha.
Hledání správného významu je podle něj důležité především v žurnalistické fotografii. Dobrý fotograf na fotce vyjádří nejen co, kde, kdy a jak se stalo, ale ti nejlepší se pokusí odpovědět i na otázku, proč se to stalo. „Vy jste ten, kdo to píše. Je tam váš názor!“ zdůraznil a dodal „Fotografie je jazyk. Ne každý jím dokáže psát a něco sdělit. Je to podobné, jako psát povídky. Vyprávět také umí jen někdo. Stejně tak záleží na člověku, který fotografii dělá. Za přístrojem musí být někdo, kdo ději dává smysl. Někdo, kdo slovům dává význam.“
Fotografy dělí Štecha na tři skupiny: Pozorovatele, kteří čekají a vybírají hrozinky z toho, co se děje; Tvůrce, ti situace vyhledávají a vytvářejí a konečně fotografy Angažované, kteří jsou charakterističtí tím, že se o zobrazované zajímají mnohem hlouběji.
Chaty a chataři
Jeden z dotazů z publika směřoval také na Štechův seriál o chatařích. „Chaty vyjadřovaly esenci života v normalizaci. Nyní máte práci a jste spokojeni, možná i vyčerpáni, tím co děláte. Dříve to tak ale nebylo. Lidé si chodili do práce odpočinout, ale na chatě se realizovali.“ Celý seriál vznikal poměrně dlouho. Částečně v Hlásné Třebáni, mezi známými chataři a sousedy, ale také u cizích lidí. Podmínky ale byly v té době z pohledu fotografování poněkud odlišné. „Lidé se tenkrát rádi pochlubili. Navíc když je člověk student, což je vlastně sociální postavení, můžete si toho dovolit více. Lidé tolerují, když děláte věci, které nejsou úplně normální.“ Štecha přiznal, že mu pozice studenta umožnila použít jeden z triků. Pokud se objevily problémy, prostě vše svedl na profesory s tím, že po něm požadují nafotit určité téma a pokud ho nedodá, bude mít problémy. Mnohem větší otevřenost lidí v minulosti prezentoval také na příkladu focení Žižkova, který se měl přestavovat. „Hráli jme tenkrát s kolegy sociology hru Ukaž mi byt a já se tam dostanu. Většinou se mi to podařilo,“ pochlubil se Štecha s tím že podobnou věc zkoušel i v Německu, kde byl výsledek opačný. Svoji roli hrála jednak jazyková bariéra ale především jiný přístup lidí. „Nyní je situace velmi podobná i u nás. Do bytu vás většinou pustí starší lidé,“ konstatoval.
Knihu neudělá každý
„Fotografové se dělí na dva typy. Jedni chtějí viset, druzí chtějí být tisknuti,“ tvrdí Štecha. V duchu tohoto hesla vydal v roce 2000 spolu s Janem Bártou knihu U nás 1968 – 1990, která v podstatě vznikla jako kronika doby. Velmi silné černobílé fotografie zachycují důležité momenty české historie od okupace sovětskými vojsky až po sametovou revoluci a několik let následujících. Příběhy, které vyprávějí, sice osloví především občany naší republiky, ale jejich řeč je natolik výrazná, že nutně zaujmou i toho, kdo s klíčovými okamžiky našich dějin není přímo svázán. Profesionální zpracování snímků vyplývá ze Štechova zájmu o živou fotografii, který trvá již od roku 1963. “Vždycky mě zajímalo, co jsme my Češi vlastně zač a chtěl jsem na to hledat odpověď fotografickou cestou,“ tvrdí autor. Kniha vyšla v nákladu 1200 výtisků, ale v obchodech ji kvůli problémům s distribucí uvidíte jen zřídka. Kdo má zájem dozvědět se o Pavlu Štechovi více, najde životopis a část portfolia na ArtForu či na CD-FOTO BLER.
