14. září náhle zemřel malostranský fotograf Stanislav Tůma. Nechal po sobě smutek v srdci svých blízkých, nepokřtěnou knihu fotografií Lidská krajina a chystanou stejnojmennou výstavu.
|
| Stanislav Tůma: Pražské podhradí, 2003. © Stanislav Tůma, dědicové |
Stanislav Tůma (1950–2005) je dobrým dokladem toho, že k vytvoření soudržného a po všech stránkách pozoruhodného díla nejsou zapotřebí umělecké školy a nejmodernější technika, ale spíš osobité vidění a schopnost jemného a citlivého vnímání okolního světa. Tůma začal fotografovat jako autodidakt ve svých devatenácti letech a – i když se věnoval i jiným věcem – fotografování se mu brzy stalo základní životní potřebou.
|
| Stanislav Tůma: Čechomor. Hotel Savoy, 1990. © Stanislav Tůma, dědicové |
Stanislav Tůma se narodil v Chebu. Po ukončení střední školy – v období počínající normalizace – působil jako diskžokej. Když v roce 1969 začíná fotografovat, zaměřuje se hlavně na hudební scénu a ještě netuší, že s fotoaparátem prožije celý svůj další život. V roce 1974 dává před hudbou přednost fotografii a začíná pracovat jako samostatný fotograf. Brzy nalézá své hlavní a ústřední téma: Malou Stranu a její život ve všech podobách a proměnách. I když se nevyhýbá ani často fotografovaným a vnějškově líbivým místům staré Prahy, postupně se v jeho cyklech objevují méně a méně efektní místa: oprýskané zdi, zrezlá zábradlí, starodávná dlažba, historické lucerny. Z jeho fotografií se postupem let také vytrácejí lidé. Nejprve je nahrazují bezejmenná torza lidských postav, později z jeho fotografií mizejí úplně. Tato tematická proměna odráží nejen fotografovu snahu dostat se pod povrch věcí, ale také sílící tíseň z nesvobody, která v roce 1980 vyústila v jeho vystěhování do Švédska.
|
| Stanislav Tůma: V objetí, 1989. © Stanislav Tůma, dědicové |
Ve Švédsku a následně v Holandsku prožil Tůma celé následující desetiletí. Díky výstavám ve velkých skandinávských i západoevropských městech se stal fotografem dočasně známějším v zahraničí než doma. V té době vystavuje především své malostranské soubory, ale také portréty a kultivovaná zátiší. V roce 1982 dokonce obdrží významnou cenu Státní kulturní rady Švédska. Ovšem táhne ho to zpátky domů. V roce 1990 již nevydrží a vrací se do míst, která se mu stala celoživotní inspirací – na pražskou Malou Stranu. Tomuto místu věnuje zbývajících patnáct let života. Svůj malostranský cyklus rozšiřuje natolik, že se dá dále dělit a vystavovat nebo publikovat v samostatných celcích: tak vzniká například soubor Suburbium Pragense, který po knižním vydání v roce 1996 obdržel cenu Nejkrásnější fotografická publikace roku, o něco později pak Malostranské hospody (knižně 2003) a Hradčanské a malostranské lucerny (knižně jako Lampades Pragae Magicae, 2003). Pokusem o syntézu a bilancování dosavadních výsledků je Tůmova obsáhlejší vázaná kniha Pražské podhradí (2003). Zajímavou součástí Tůmovy tvorby jsou však také akty, kterým se věnoval především v průběhu 80. let. Po delší odmlce se k nim vrátil v roce 2004, kdy soubor doplnil a nejlepší z něj vybral do knížky Akty (2004).
|
| Stanislav Tůma: Zlý sen II, 1983. © Stanislav Tůma, dědicové |
Ponechme však stranou Tůmovy kultivované akty a zkusme se ponořit hlouběji do jeho malostranského světa. Všimněme si, že po celou svou tvůrčí dráhu Tůma ctil tradici české meziválečné fotografie. Zpočátku byl jeho vzorem malostranský fotograf Josef Sudek. Stačí se podívat na dvě jeho vytříbené fotografie pražských zákoutí, Velkopřevorský mlýn z roku 1973 a Ledeburky z roku 2003. Mezi těmito fotografiemi sice leží celých třicet let, ale vycházejí z téhož: z úcty k prosté kráse, která se před námi otevírá. Jisté však je, že takovéto fotografie modernímu fotografovi, jakým Tůma nesporně byl, k seberealizaci nestačí. Na to Tůma příliš citlivě vnímal svou dobu. Pokud se na jeho fotografie podíváme pozorněji, zjistíme, že s postupem let sice neztrácí úctu k fotografické tradici, ale do svých výhradně černobílých fotografií stále víc a víc promítá své duševní stavy a pocity. V době, kdy se rozhodl vystěhovat z republiky, začal dokonce fotograficky ztvárňovat své špatné sny a utkvělé myšlenky. Zatímco jeho Zlý sen z roku 1980 v sobě má alespoň teplo slunečních paprsků a zajímavým způsobem využívá křížících se linií, minimalisticky pojatý Zlý sen II z roku 1983 působí přízračně a beznadějně.
|
| Stanislav Tůma: Člověk, 2001. © Stanislav Tůma, dědicové |
Dalo by se předpokládat, že po návratu do Prahy se v Tůmových fotografiích objeví radostnější motivy, ale je tomu tak jen zčásti. Tůma sice dále rozšiřuje i svůj „tradičně“ pojatý malostranský soubor, ale zároveň do něj víc a víc pronikají imaginativní a existenciální prvky. Jako by se začínal odpoutávat od Sudka a začínal zužitkovávat podněty z díla Jindřicha Štyrského, Jiřího Severa a v posledních letech především Jana Svobody. Jeho fotografie dále ztrácejí na líbivosti. Tůma přestává vidět architekturu jako celek a začíná se zabývat jejími detaily. Zajímají ho především plochy, struktury, světlo a stín. Zatímco dříve s oblibou fotografoval své přátele, nyní fotografuje jen jejich stíny a pomocí „stínohry“ zachycuje různá setkání a nakonec i svou samotu. Nikoli absolutní, protože měl své blízké a řadu přátel, ale samotu existenciální, kterou dokázal citlivě vnímat.
Nejlepší z takto laděných fotografií pak Tůma v letošním roce vybral pro chystanou publikaci a stejnojmennou výstavu Lidská krajina. Tímto nepodbízivým souborem se jeho dílo nečekaně završilo.
