Lom na Kobyle

Český kras není třeba nikomu zvlášť představovat. Ovšem i v tak známé lokalitě jsou místa, která mohou být pro mnohé návštěvníky překvapením. Jedno takové místo si dnes představíme.

Snad každý zná Koněpruské jeskyně, slyšel o Tetíně, Srbsku a lomech Amerika u Mořiny, ale to není zdaleka všechno, co kraj mezi Prahou a Berounem nabízí. Lom na Kobyle je – či spíše hlavně byl – rájem geologů a archeologů, ovšem i člověk těchto věd neznalý si přijde na své. Nemusíme přece rozumět složitým geomorfologickým pochodům, aby se nám někde mohlo prostě jen líbit… Lom je volně a celoročně přístupný, takže je tento cíl vhodný i v době, kdy jsou památky a jiné turistické destinace uzavřeny.

Kobyla je kopec asi 1,5 kilometru jihovýchodně od Koněprus, takže ani doprava tam není nikterak složitá. Lze cestovat vlakem do Berouna, autobusem do Koněprus nebo autem či na kole. Pro ty, kteří chtějí fotografovat, ale nechtějí chodit, je výhodné parkoviště přímo u štoly do lomu – při cestě po silnici z Koněprus do Měňan se pozorně dívejte po nenápadné odbočce doprava k hájovně; vodítkem také může být stanice autobusu se žlutým stožárem. Pro turističtěji založené fotografy je lepší variantou vydat se po naučné stezce Zlatý kůň, jejíž začátek je u východu z Koněpruských jeskyň: je dlouhá 3,5 kilometru a má 10 zastávek.

Těžba narůžovělého vápence na Kobyle byla ukončena v roce 1929 a od té doby je lom ponechán přirozenému vývoji. Protože lom ani jeho nejbližší okolí nebylo výrazně zdevastováno, byl v roce 1970 prohlášen za chráněný přírodní výtvor. Nyní je zde přírodní rezervace, která se má stát základem přirozené revitalizace širšího okolí zničeného masivní těžbou vápence. Je zde odkryt geomorfologický jev zvaný Očkovský přesmyk – přesun starších silurských a spodnodevonských vápenců (to jsou tmavé vrstvy v horní části stěny) přes mladší masivní slivenecké vápence. Laicky řečeno je to situace, kdy mladší hornina je výše než starší vrstvy a je to způsobeno vrásněním; tento jev v lomu patří k nejlépe odkrytým tektonickým poruchám přesunového rázu v Čechách a délka překryvu je asi 1 kilometr.

Těžba v lomu odhalila i mnoho krasových jevů, nejdůležitější je tzv. Chlupáčova sluj, z níž je dnes již jen torzo. V jeskyni byly nalezeny četné kosterní pozůstatky pravěkých zvířat (jeskynní lev, hyena, medvěd, stepní kůň, nosorožec…). Tyto kosterní pozůstatky jsou nyní uloženy a vystaveny v Národním muzeu v Praze. Hlinitá a jílovitá výplň sluje také poskytla mnoho nálezů fosilních měkkýšů. Výzkumy v oblasti Kobyly poskytly i důkazy o pravěkém osídlení tohoto místa – byly zde nalezeny pozůstatky ohnišť a pravěkých nástrojů. V lomu je mnoho různých jeskyní – Zlomená sluj, U růže, Vestibul aj. – v některých z nich se v jílu či hlíně zachytila i opuka, což je důkaz existence křídového moře, resp. jeho sedimentů. V lomu pracoval i krasový badatel Jaroslav Petrbok, jehož činnost připomíná pamětní deska v lomové stěně.

Lom postupně zarůstá a návštěvníků není příliš mnoho, a tak ve stěnách hojně hnízdí poštolky a výr velký, což je největší evropská sova. Podle botaniků jsou zde zastoupena všechna stádia vegetace, z keřů zde dominují hlohy a růže, ze stromů pak javor babyka a klen, habr obecný, bříza bradavičnatá a vrba jíva. Přestože to vypadá, že Kobyla je lokalita, kde každý kámen a každé stéblo trávy je dokladem či důkazem čehosi, že je to zhmotněná geologicko-archeologicko-botanická učebnice a že toho musíte mnoho nastudovat, než tam vyrazíte, není to tak. Já jsem lom navštívil na doporučení a nevěděl jsem vůbec nic, přesto se mi tam líbilo. Všechny informace jsem zjistil až později a vůbec mi to zážitek z pěkného místa nekazilo…

Kdy toto místo navštívit a čím fotografovat, je prakticky jedno, protože v každé roční době je zde k vidění něco jiného. Lom je velmi působivý zejména při východu a západu slunce, když se hrana stínu pohybuje po barevných stěnách. Ovšem je velmi obtížné při těchto podmínkách fotografovat, protože jsou zde přímo extrémní rozdíly světel a stínů. Pro oči je to ale opravdu nádhera. Takovýchto velkých rozdílů vás zde – v místě ze všech stran uzavřeném vysokými skalními stěnami – dokáže zbavit snad jen lehce podmračená obloha, která poskytuje vyrovnané rozptýlené světlo. Ve vstupní štole, která je dlouhá asi 50 metrů, fotografovat není co – štola je z větší části vybetonovaná. Blesk tedy můžete nechat doma. Volil bych spíše barevnou fotografii, aby vynikly odstíny vápencových stěn, ačkoli samozřejmě ani černobílá fotografie není špatnou variantou. Z filmů se hodí hlavně jemnozrnné materiály s vyšší saturací.

Na tomto místě si dovolím malou odbočku. Všude se píše, co je vhodné s sebou mít, jaké objektivy, materiály, stativy, filtry a jiné nezbytnosti. Vždycky si to přečtu a pak vezmu to, co obvykle, tedy prostě to, co mám. Vrcholem takových doporučení byla kniha, kde bylo jako doporučené fotografické vybavení uvedeno terénní auto s pevnou střechou a plošinou, na niž si fotograf stoupne, aby získal vyšší stanoviště… Kam tato odbočka směřuje? Chci jen říct, že vždycky budeme používat spíše to, co je nám dostupné, než výhradně to, co nám kdosi doporučí. Udělejte to tak – dívejte se a fotografujte: fotografii nedělá jen technika, musí za ní být hlavně člověk, jeho pohled a jeho nápad.

Mapa: Turistický autoatlas 1:100.000
Technika: Nikon N90s, Sigma 28–105mm f/2.8 – 4, Sigma 70–210mm f/3.5 – 5.6 a Tokina AT-X 17mm f/3.5, Kodak Portra 160 VC