LOMO LC-A

O přístroji Lomo LC-A se dočtete v současnosti spoustu věcí v souvislosti s určitým kultem tzv. Lomografie. V tomto článku bych se ale chtěl na fotoaparát podívat především z pohledu čistě faktického a technického, toto Lomo je totiž poměrně zajímavý přístroj sám o sobě a plně si trochu pozornosti zaslouží.

Úvodem

Klasické “sovětské” LC-A, exemlář na snímku je vyroben na začátku roku 1989. Popis v latince je typický pro exportní verze.

Před hodnocením jakéhokoli klasického přístroje na film je velmi žádoucí zařadit si ho do patřičného historického kontextu. Vznik LC-A spadá do období přelomu 70. a 80. let minulého století, kdy se fotografie ve světě stávala zcela rutinní a masovou záležitostí a výrobci měli snahu rozšířit nabídku i v oblasti jednoduchých a celkem levných přístrojů pro laické uživatele. V té době ještě nebyla tak snadná a levná masová produkce elektroniky, proto ještě nenastala éra později dobře známých “kompaktů”, na druhé straně ale už bylo poměrně bezproblémové řešit jednodušší elektronické obvody, v tomto případě pro automatizaci expozice. Závěr byl poměrně jednoduchý – řešením pro laiky byl tehdy relativně malý přístroj s pevně vestavěným objektivem, zaostření se řešilo stupnicí s metry (obvykle doplněnou o symboly portrét – skupina – krajina), ovšem o expozici už se dokázal přístroj postarat sám. S mírným zpožděním tento koncept “předkompaktu” dorazil i do zemí východního bloku a klasické plně manuální přístroje jako Smena, Vilia či Beirette začaly být nahrazovány novými typy (nebo variantami stávajících), které přinášely expoziční automatiku. A patrně nejpozoruhodnějším přístrojem vzniklým v tomto období v socialistických státech bylo právě Lomo LC-A.

Vznik LC-A a “sovětská část” jeho historie

Hned úvodem je nutno jednoznačně upozornit na to, že LC-A není původní sovětskou konstrukcí. Prakticky s jistotou jde o nelicencovanou kopii přístroje Cosina CX-2, který byl uveden na trh v roce 1980; podobnost je do očí bijící. Na rozdíl od jiných plagiátů ale v tomto případě odvedli konstruktéři v továrně LOMO v tehdejším Leningradu docela dobrou práci. Například design krytky objektivu a hledáčku od Lomo se mi dokonce líbí znatelně více než řešení originálu, z funkčnosti vypadla jen samospoušť, což není až tak kritické, měření expozice a řízení závěrky jsou originálu rovnocenné. Trochu slabší byl návrh objektivu, ten je mimochodem čistě sovětský a s originálem není konstrukčně shodný, liší se i počet čoček. Nicméně kvalita není zas tak tragická a její slabší body paradoxně přispěly k vzniku kultu LC-A. Tak či onak se realizace přístroje Lomo LC-A celkem podařila – v roce 1982 je zdokumentovaný první reálný prototyp a již v roce 1984 začala sériová výroba, která běžela až do roku 1994. Přesný počet vyrobených kusů se mi nepodařilo zjistit, je ale doloženo, že v “nejlepších letech” se vyrábělo až 1100 kusů měsíčně, celková produkce tedy bude určitě přes 50 tisíc kusů (ke konci přirozeně produkce výrazně klesala). Tím ale historie LC-A neskončila, protože do hry vstoupila Lomographic Society, o tom ale až později.

Ovládání a technické parametry

Lomo LC-A je opravdu malý přístroj, popravdě ve srovnání s typickou sovětskou produkcí působí až jako zjevení. Rozměry se musí vidět – kompakt na kinofilm už v podstatě o moc menší být nemůže, hmotnost 250 gramů je také malá. Vtipně je řešena ochrana objektivu – v klidu je objektiv i hledáček zakryt, posunem páčky na spodní straně přístroje se krytky otevřou a přístroj se zapne. Pod krytkou se skrývá čtyřčočkový objektiv Minotar se světelností 2,8 a ohniskovou vzdáleností 32mm. Zaostřuje se páčkou po straně objektivu – ten je zonální, tedy s polohami nekonečno, 3, 1,5 a 0,8 metru. Zajímavé ovšem je, že zaostření je indikováno v hledáčku – v jeho dolní straně jsou klasické symboly portrétu, skupiny a krajiny, před kterými se pohybuje ručka indikátoru, proto lze zaostření měnit i poslepu.

Vedle hledáčku je čidlo měření expozice – klasické CdS za malou plastovou čočkou, tedy ne TTL. Vedle čidla je pak kolečko nastovování citlivosti v rozsahu 25-400 ISO, zobrazení citlivosti je bohužel velmi malými čísly, lidem s brýlemi to může dělat problémy. Vlastní ovládání expozice je programové, mění se tedy clona i čas – clona v rozsahu 2,8 – 16, čas pak zaručeně v rozsahu 2s – 1/500s, při slabém osvětlení patrně jde i do delších časů, ale to už není garantované. Nutno dodat, že ovládací elektronika je analogová, což není zas tak složité, nepředstavujte si pod pojmem “program” žádné interní CPU! V hledáčku jsou pouze dvě LED diody, jedna ukazuje funkčnost a druhá varuje před příliš dlouhými časy s rizikem roztřesení. Napájení je ze tří knoflíkových článků 1,5V, které jsou i dnes běžně dostupné – žádný problém.
Kromě automatiky má LC-A i manuální nastavení clony, bohužel ale nejde o režim priority clony, ale o režim pro blesk, kdy je použit fixní čas 1/60s a mění se clona.

Zajímavou kuriozitou je to, že na dolní straně přístroje jsou elektrické i mechanické kontakty na připojení motorového převíječe, popravdě jsem ho ale k LC-A neviděl nikdy ani na obrázku. Ke Cosině CX-2 ale existoval zcela jistě, mám proto podezření, že Sověti doslova okopírovali jeho připojení, ale k výrobě nakonec nedošlo, nepodařilo se mi to nicméně ověřit na 100%.

Obrazová kvalita

V současné době je představa o Lomo LC-A utvářena především děním kolem aktivit Lomo Society. Tedy jednak leckdo narazil na “10 pravidel lomografie”, která zdůrazňují věci jako pohotovost, focení od boku bez většího přemýšlení atd., na druhé straně pak jsou často k vidění snímky poměrně neostré s řadou reflexů a místy se i budí dojem, že s technickou kvalitou nemá LC-A nic společného.

S prvním názorem bych i docela souhlasil – pro rychlé focení “od boku” je toto Lomo vyloženě vhodné – nastavíte zónu vzdálenosti a je to. S (ne)kvalitou bych ale docela polemizoval. Prakticky u všech nafocených filmů bylo minimálně 80% fotek dobře exponovaných, kupodivu i těch v náročnějších světelných podmínkách. Toto procento platí pro běžné ČB filmy jako Rollei Retro 100, u expozičně pružného barevného negativu to je ještě více. Z hlediska obrazové kvality to také není tak zlé – pokud fotíte za normálních podmínek, kdy vyjde dostatečně krátký čas, můžete očekávat jako výsledek docela dobře prokreslenou a ostrou fotku. Proti “pořádné” SLR je sice výsledek o něco měkčí, ale nejde o žádné velké rozmazání ve stylu jednočočkové Holgy, jde pořád o plnohodnotný snímek. Při mých pokusech jsem byl schopen z LC-A celkem bez potíží dělat fotky 20 × 30 cm v kvalitě, která by rozhodně nikoho z míry nevyvedla. Uvážíme-li, že v době vzniku přístroje se snímky 13 × 18 cm už pokládaly za “velké”, není to vůbec špatný výsledek…

Přirozeně, jakmile se začne experimentovat s výše zmíněným “focením od boku”, procento “podivností” prudce naroste, ale to přece není problém LC-A, nýbrž stylu focení. Nějaké ukázky výsledků jsem publikoval na svém webu, jsou tam jak “normální” snímky, tak i něco spadajícího skutečné spíše do “lomografie”

Pokračování historie LC-A s Lomo Society

LC-A v oranžové barvě a charakteristickým “smajlíkem”

Sice jsem v úvodu článku slíbil, že se módní vlnou “lomografie” nebudu zabývat, ale pro dovršení historických faktů se k ní nyní musím přece jen vrátit. V odstavci historie jsem skončil rokem 1994, kdy byla ukončena výroba. Za normálních okolností by to znamenalo konec, tento koncept přístroje i přes svou poměrnou zdařilost další perspektivu neměl. Nicméně v letech 1991 – 1992 došlo k “objevení” LC-A skupinou rakouských studentů, kdy si jeho specifika získala nečekaně velkou popularitu a posléze to vše vyústilo do vzniku Lomographic Society. Ta se mimo jiné zabývala i dovozem a prodejem LC-A, což konec produkce v roce 1994 značně zkomplikoval. Popularita ale už byla taková, že vedla k zahájení jednání o obnovení výroby. A kupodivu se to podařilo – od roku 1997 do roku 2005 opět běžela výroba v Leningradě (tedy teď již St. Petersburgu). Loma vzniklé v tomto období se lišily hlavně “smajlíkem” na krytce hledáčku, jinak ale byly prakticky totožné s původními. Na Ebay jsou sice k vidění i LC-A v různých barvách, ale podle všeho jde o dodatečné předělávky (obarvení běžných exemplářů, prováděné v poměrně velkém počtu), nikoli o oficiální návrh.

Produkce v SSSR/Rusku definitivně skončila v roce 2005, ani to ale není konec historie. V roce 2006 totiž byla zahájena výroba inovované verze LC-A+ pro Lomo Society v Číně, to už ale není námětem tohoto článku. Nicméně naznačuje to opravdu nemalou popularitu tohoto přístroje, se kterým se budeme setkávat asi ještě hodně dlouho.

Něco závěrem

Lomo LC-A je v dnešní době samozřejmě vnímáno zejména ve spojitosti s kultem lomografie, nicméně podle mého názoru jde o přístroj zajímavý i sám o sobě, například jako ilustrace jistého období fototechniky – dalo by se mluvit o jakémsi “předkompaktu”. Kvalita přístroje není vůbec špatná, nicméně v absolutní hodnotě dnes již nemá příliš co nabídnout. Ovšem situaci zásadně mění to, že se shodou okolností přístroj stal bez přehánění kultem – to ho z pozice zajímavého, ale nijak mimořádného, přístroje posouvá do pozice velmi ceněného typu. Cenu bazarových exemplářů zvyšuje i značná cena nově vyráběných LC-A+, která začíná na 250 Euro. Tuto cenu je dost těžké hodnotit – na jedné straně se může jevit vysoká a pouze “kultovní”, na straně druhé je ale fakt, že jde o poměrně klasickou výrobu s velkým podílem kovu, která se prostě nedá zautomatizovat do takové míry jako výroba dnešních, masově vyráběných, digikompaktů, podstatně menší je i sériovost. Proto si myslím, že nadsazení ceny nebude zas až tak velké, jak se může zdát. Nicméně sám za sebe musím říct, že i přes toto jisté pochopení k ceně bych tyto peníze za nové LC-A+ určitě nedal… Pokud ale seženete klasické funkční LC-A pod 1500 korun, užijete si množství zábavy této ceně plně adekvátní.