Jedna fousatá historka ve zkratce: Dávno dávno tomu. Fotovýprava na Boží dar. Údolí dole krásně zamlžené, fotografové pobíhají, hledají si vhodné místo, a se svými kinofilmovými zrcadlovkami (digitál ještě nebyl) dělají záběry. Štěpán v klidu montuje svůj velkoformátový přístroj, není kam spěchat, krajina neuteče. Štěpán má po půlhodině připraveno, komponuje, měří… a v tom mu do pravého dolního rohu… pardon, do levého horního rohu koly nahoru, vjíždí náklaďák a zastavuje. Štěpán balí.
Ilustrační foto, aktéři titíž, jiné místo
|
Druhá historka: Koncert, pěkně barevné reflektory, vidím, že basák se mi tam při troše štěstí naskládá podle mé představy. Jsem docela daleko, beru to dlouhým sklem, mám nakomponováno, čekám až se borec přesune tam, kam potřebuji. Jen tak do foroty jsem si ho cvakl, kdyby to nevyšlo přesně, jak chci. Ale nezklamal: přesunul se, kam měl, pozice už skoro přesná, takže… a bác ho! Ve zlomku vteřiny se mi v záběru zjevil chlapík s kompaktem a fotil. Ne, nefotil! Ten nevímjakhonazvat prostě čekal, až se mu basák správně postaví, zaxichtí, co já vím, ale stál mi tam v záběru sakra dlouho! Ten správný okamžik jsem prošvihl.
 |
Třetí zážitek, ještě živý: V Praze ve Valdštejnské zahradě jsou různé živé ploty, některé jsou nízké, uzavřené do kruhu nebo čtverce a uvnitř je to ještě různě přepažené dalšími živými plůtky. Uprostřed jednoho se tam natřásal páv, kolem něho tam všelijak popobíhala bílá pávice, občas přeskočila z jedné části do druhé. Zaujal jsem to správné místo, v popředí páv, dále pávice a v pozadí různě se obměňující skupinky návštěvníků. Konečně se mi to tam po nějaké době vyčkávání všechno správně (plusmínus) naskládalo, pávice se začala různě kroutit před jednou tou přepážkou, už jsem věděl, že brzy skočí. Bude akce: v popředí načepýřený páv, v pozadí zaujatí lidé… hlavně že za pávicí letící přes plot nebude nic rušivého. Po očku jsem sledoval okolí, jestli mi tam někdo nevleze. Dobrý, pávice se odrazila a… kde se tam sakra vzala ta ženská z kočárkem?
 |
V tom prvním případě už ani nevím, jak to postižený prožíval. Ale pamatuji, že na tom koncertě jsem jenom bezmocně křičel sprosté nadávky, ovšem jen pro sebe, za prvé by mě stejně neslyšel, ale hlavně i přes tu nasranost mi bylo jasné, že prostě jenom dělal to samé, co já: chtěl udělat fotku. Na tu mamču s kočárkem jsem si taky pro sebe trochu zahudroval, zkrátka jsem ze sebe potřeboval dostat tu frustraci :o). Koneckonců, co si budeme povídat, zas tak objevné fotky by to stejně nebyly. No a také je mi jasné, že v tom nejsem zdaleka sám (potměšilý smajlík). Většina z nás má určitě s těmito “atentáty na Umění” bohaté zkušenosti, že?
tak, tak
Snad ani nebudu připojovat můj seznam, to by se pak stránka dlouho načítala.
Jen bych snad poprosil nějakého odborníka v bílém plášti o návod jak to zvládat (nebo odkaz na sanatorium, kde se bude v klidu fotit 🙂
K smíchu až k pláči 🙂
Dneska byly výborný mlhy a já vyrazil fotit. Liboval jsem si v tom, jak se dálky krásně ztrácí v houstnoucí mlze. Na příhodném místě jsem v poklidu roztáhl stativ, na stativ vrazil zrcadlovku, pečlivě jsem zaostřil, zakomponoval, změřil expozici, nastavil clonu, čas, přišrouboval drátěnou spoušť, sklopil zrcátko a v tom se mlha rozplynula …
k smíchu až k pláči 🙂
Přidám ještě jednu: letos na vodě jsme poslední den měli takovou větší pitku. Ráno, když už vyšlo slunce koukám jak se všude kolem ohniště válejí prázdný flašky od tvrdýho i od piva, dál za tím se válejí pohazený klacky, který jsme už nespálili a ve všem tom bordelu tak seděla kámoška ve starších teplákách a mikině s mírně neupravenejma vlasama a zrovna vytáhla taštičku se šminkama. Nádherně jí přitom skrz okolní stromy osvětlovalo ranní slunce a vypichovalo jí tak ze všeho toho bordelu.
Byla tak zabraná do těch šminek, že si mě napoprvé ani nevšimla. Tak jsem si tak sedl blíž k ní, trochu stranou (samozřejmě tak, abych ji mohl ve vhodnou chvíli zachytit se vším tím prostředím okolo), řekl jí ahoj a nechal jí, ať se vrátí ke šminkám. A když už byla zabraná a já věděl, že za chvíli přiloží rtěnku a v tu chvíli to cvaknu, tak mi do záběru vlezla jiná kámoška a když si toho všimla, tak povídá “jé hedgi, já ti vlezla do záběru, promiň” a uskočila. To samozřejmě probralu tu holku, co se šminkovala a když mě uviděla, tak to zbalila a odešla 🙁
To nic není…
Onehdy přijel do Prahy parník Sachsenwald, z Drážďan, na návštěvu. Nedělá to často, prakticky nikdy, ale tehdy přijel. Krásný, hezky opravený a citlivě upravený a hlavně – topí se v něm uhlím, čili při plavbě nádherně a mocně kouří, to už žádný český parňas neumí! Od ochotné posádky jsem vyzvěděl, že druhý den jedou na Slapy (podotýkám, že německy neumím a oni česky už vůbec ne) a to jsem si nemohl nechat ujít. V rachotě jsem si udělal něco volna a jal jsem se parník stíhat. Nevím, jestli to znáte – loď si to šine řekou a pozorovatel (fotograf) popojíždí kolem řeky zběsile automobilem. Vypadá to tak: Šílený přejezd, úprk k řece na domněle výtečné místo (kompozice, sluníčko…), hledání vhodnějšího místa, výběr ještě mizernějšího místa (loď na obzoru), přejezd lodi za hlaholu cestujících (po třetí štaci si vás pamatují i ti nejnametenější) a stálého plýtvání filmem, vylití vody z bot, úprk k autu, šílený přejezd atd. Mám takhle slušně proběhané okolí různých splavných řek a nevěřili byste, jak jsou ty parní bestie rychlé! Ale zpět k Sachsenwaldu: Během průjezdu parníku Prahou jsem už měl záběrů dost, ale pořád to bylo takové, no, nijaké. Pořád mi tam něco nesedělo, neměl jsem vůbec dobrý pocit a už jsem se měl vracet do práce. Až mi to došlo! Vrané u přívozu! Tam to bude ono! Čas se krátil ale co to bylo na mne! Pneumatiky svištěly, přestupků bylo nepočítaně, ale dojel jsem včas! Ještě si nezaparkovat v budoucím záběru a už při vystupování jsem viděl (parník už projel kolem jarovské skály), že se schyluje k Velké Fotce: slunce, přívoz, bouda, převozník s fajfkou na půl huby, bába vedle hrabe seno a parník s kouřícím komínem. Prostě idyla jak za Císaře Pána. Při doběhu k řece jsem hbitě vyhodnotil, odkud to všechno dostanu nejlíp do foťáku, shodit brašnu, nasadit jiný objektiv, vlny parníku už skoro tloukly o břeh a CVAK, CVAK, CVAK … bylo to tam! Ani jsem nevydechl a za mnou se ozvalo: “Tak vám děkuju, pane kolego!” Nejraději bych ten film vyrval ze stroje a dal mu ho.
Taky s pávem
Jednou na návštěvě za kamarádem ve Walesu jsme byli na hradě v Cardiffu. Mezi hradbami je velký trávník a uprostřed na něm takový hrbek se stavbou nahoře. Po trávníku se otráveně a bezcílně procházel páv a tak jsem si řekl, že by to nebyla špatná stafáž pro oživení snímku toho pahorku. Tak jsem se ho snažil chvíli dostat do záběru, jenže se nedařilo a nechtěl jsem zdržovat. No nic, tak aspoň záběr bez páva. Zvedl jsem k oku Prakticu, páv to uviděl, naběhnul přede mně do zlatého řezu, roztáhnul ocas a znehybněl. Že by to foceníuž párkrát zažil?
Nojo, Svatuška 😀
A tak budiž ti útěchou, že ten maník s kompaktem, co ti zavazel na koncertu není kupodivu žádnej šílenej cvakal, ale docela zasloužilý fotograf českéhu undegroundu z Brna Milan “PAFOTO” Santuska…
http://www.konstantin.cz/popovice08/imagepages/IMG_8940.html
Já vím, je to prudič, jeho záda znám i ze svých fotek, ale koncerty fotí hodně dobře 😉
Bohousek
nojo, svatuška :d
Jojo, znám, i jsem s ním párkrát prohodil slovo (nikoli o tom, jak mi “zkazil” fotku :o) ).
Mimochodem, ani nechci vědět, kolikrát jsem byl proklínán já, kolikrát jsem jiným na koncertě zkazil tu jejich Fotku. Někdy mi v tom zaujetí až později dojde, že jsem asi prudil a to je blbý pocit. Koneckonců ty pocity krásně popsal iik na závěr své historky: “Nejraději bych ten film vyrval ze stroje a dal mu ho.” :o)))
Různé zkušenosti
Objevily se tady v komentářích různé zkušenosti: jak mi někdo překážel, jak já někomu zkazil záběr, i zážitek s pointou, kdy se vše v dobré a ještě lepší obrátilo viz Mik :o). Tak se mi vybavily i jiné možnosti. Neodbytný rušivý prvek prostě zakomponovat, čímž se to sice většinou proti původnímu záměru šoupne jinam, ale výsledky bývají překvapivé. Anebo se ten rušivý prvek v obraze objeví ve chvíli zmáčknutí spouště, nejdřív nadávám a nakonec zjistím, že takhle je to ještě lepší, než jsem si představoval. Samozřejmě pak nepřiznám, že to byla náhoda, budu to vydávat za rafinovaný záměr :o).
Možná o tom něco krátkého napíšu, jsou to zajímavé zkušenosti a člověk se z nich může docela poučit.
Mělo by se zavést pravidlo
Zavedl bych pravidlo vetsiho pristroje. Kompakt by mel davat prednost zrcadlovce, zrcadlovka stredoformatu, stredoformat velkemu formatu.
Neni to sice uplne obecne ale myslim ze ve vetsine pripadu to plati, ze cim vetsi fotak tim vetsi ambice… A tak kdyz se nekdo snazi vytvorit kreativni zaber a vleze mu tam pablbecek s kompaktem, to je chut ho zabit. Zejmena z toho duvodu¨, ze ja sem kvuli nej prosvihnul fotku a ty jeho ruku na srdce jsou stejne vsechny rozmazane…
Ja vim neplati to vzdy ale i ta vetsina pripadu by stala za to. Kdyz jsem zkratka nazdarek co to neumi, jestli budu mit o rozmazanou fotku vic nebo min me nespasi tak proc bych mel zkazit zaber nekomu kdo se snazi, tim ze mu vlezu do zaberu a budu se na 26m snazit kompaktem se zapnutyn bleskem vyfotit typka na podiu…
Ja treba kdyz chodim po meste a vidim ze nekdo foti tak mu zkratka do zaberu nelezu. A i kdyz vim ze je to typek s kompaktem a dela si 1000001 snimek z prahy… Zkratka si dokazu predstavit ze asi nema v zameru me mit na fotce tak mu tam nelezu. Jo ale nekteri lidi jsou blbi nebo nekoukaji kolem sebe a ve vetsine pripadu oboji (pani s kocarkem a podobne)….
Myslim ze nataceni videa ve fotacich (hit dnesni doby) je zbytecna vec, mnohem uzitecnejsi by byl zabudovany revolver na tyto pablbecky… Dve spouste vedle sebe… Jedna na vycisteni zaberu druha k expozici vysneneho snimku…
mělo by se zavést pravidlo
No nevim, nevim, jako sranda dobrý :o)
mělo by se zavést pravidlo
ty si vůl …
fotografové se cítí hrozně důležitý a když si koupí zrcadlovku, tak jako ještě větší a důležitější umělci…
já mám sice taky svýho nikona, ale huba by mi musela upadnout, kdybych vypustil do světa takovouhle myšlenku
mělo by se zavést pravidlo
Naprosto souhlasím … ovšem jen za podmínky, že dotyčný “umělec” lividující překážející “pablbečky” pak půjde před tribunál, který posoudí uměleckou hodnotu jeho “vysněného snímku”. A pokud ho neprohlásí za umělecké dílo, bude fotograf označen za kacíře a upálen za znesvěcení posvátné profi výbavy!
;-(
mělo by se zavést pravidlo
Dnes totiž největší cvakalové už nemají kompakty, ale low-endové zrcadlovky a tváří se hrozně důležitě a velmi umělecky. Když mají to “zrcadlo”, tak můžou všechno a svět patří jim (v čemž je např. Canon ve své reklamní kampani na lowendy utvrzuje) 🙂
Hluboká
Noční Hluboká (zámek) našel jsem úžasný místo a připravil stativ. Zima už mi byla celkem slušná, ale nikam jsem nechvátal. Proč taky? Nastavim čas, clonu, ISO a co ještě? Jdu na to … nee ještě drátovou spouš´t. Vytasm ji z batohu nasadim kouknu do hledáčku pro posledni kontrolu. Aaaaa zapoměl jsem si sundat víčko z objektivu. Šaahám ale víčko tam není, zvednu zrak a ejhle- Milá Hluboká přesně o půlnoci zhasíná. ….. 🙂